Politolog Petr Drulák sleduje krizi vzájemných vztahů mezi Francií a Alžírskem a její současné i historické příčiny.
Počátkem dubna se francouzský prezident Macron a alžírský prezident Tebboune telefonicky dohodli na společné vůli zlepšit vzájemné vztahy. Očividně se jim to nepovedlo. Minulý týden si obě vlády navzájem vyhostily několik pracovníků ambasád, čímž jejich vztahy dosáhly nového dna. Potom co Francii vyhnali z Mali, Nigeru, Burkiny Faso či Čadu, je krize ve vztazích s Alžírem dalším selháním politiky prezidenta Macrona vůči bývalým koloniím. Vůči Alžíru je zbytečně arogantní a současně nedůsledný v hájení francouzského zájmu.
Normalizovat francouzsko-alžírský vztah, jak se po telefonu dohodli oba prezidenti, není vůbec jednoduché a žádný francouzský prezident nebyl v tomto ohledu příliš úspěšný. S žádnou další bývalou kolonií nemá Francie vztah tak intenzivní, a tak komplikovaný. Lidé s alžírským pasem či alžírského původu představují nejpočetnější zahraniční komunitu ve Francii, která je posilována neustálou migrací. Alžírsko má ve Francii osmnáct konzulátů! Pro srovnání Němci tam mají čtyři, Američané pět. Na základě dohod uzavřených před šedesáti lety po získání nezávislosti mají Alžířané snadnější přístup do Francie než jiní.
Válka o nezávislost také obě společnosti stále rozděluje. Obě strany si vyčítají krutosti, jichž se jedna proti druhé dopustily. Nicméně Alžír má v této přestřelce morálně navrch, neboť alžírští partyzáni vedli boj za národní osvobození proti koloniální velmoci, zaštítěný ideály svobody a demokracie, k nimž se hlásila a hlásí i Francie.
Pokud dnes Francie namítne, že nezávislé Alžírsko neposkytuje svým občanům ani svobodu, ani demokracii, má pravdu. Ale od někdejšího koloniálního utlačovatele, který v Africe zanechal stopy jak masových zločinů, tak i každodenního rasismu, je taková kritika nepřijatelná.
Alžírsko se vůči Francii dlouhodobě vymezuje ostřeji než jiné bývalé kolonie, kulturně i geopoliticky. Vyzbrojuje v Rusku a v zemi se nemluví francouzsky. Velmi citlivě vnímá cokoliv, co zavání vměšováním Francie do regionálních záležitostí. To je případ sporu Alžírska s Marokem o Západní Saharu. Zatímco Alžírsko podporuje její nezávislost, Maroko si ji nárokuje a z větší části de facto spravuje. Přou se od poloviny sedmdesátých let, kdy Západní Saharu opustili španělští kolonizátoři. Když Macron loni v červenci podpořil Maroko, Alžírsko to vzalo jako neokoloniální vměšování a stáhlo svého velvyslance z Paříže.
S Marokem souvisí i další aktuální spor mezi Paříží a Alžírem. Týká se slavného alžírského spisovatele a kritika alžírských poměrů Boualema Sansala, který už řadu let patří k hvězdám pařížské literární scény. Krátce potom, co osmdesátiletý spisovatel loni získal francouzské občanství, publikoval ve Francii článek, v němž zpochybnil ve prospěch Maroka současnou alžírsko-marockou hranici. Vzápětí byl zatčen za útok na teritoriální integritu země a odsouzen na pět let nepodmíněně. Na francouzské kulturní scéně vyvolal jeho proces bouři a Macron řekl, že Alžírsku nedělá čest. Alžířany však nechává jeho osud chladným. Když prezident Tebboune spisovatele označil za podvodníka v žoldu Francie, nejspíše vyjadřoval většinové mínění.
A pak jsou tu problémy s influencery. Někteří pařížští Alžířané se etablovali na francouzských sociálních sítích jako ostří kritici politických poměrů, a to buď alžírských nebo francouzských. Ty první si Francie chrání, těch druhých se chce zbavit. S obojím je problém.
Současná francouzsko-alžírská roztržka souvisí s Amirem Boukhorsem, patří k těm prvním. Alžírská vláda na něho měla spadeno a loni připravila neúspěšný pokus o jeho únos z Francie. Alespoň to tvrdilo francouzské ministerstvo vnitra, když minulý týden policie zadržela v Paříži tři Alžířany obviněné z přípravy únosu. Poněvadž mezi nimi byl i pracovník alžírského konzulátu, Alžír reagoval ostrou kritikou a vyhoštěním dvanácti pracovníků francouzského zastupitelského úřadu. Francie reagovala recipročně, stáhla svého velvyslance a z alžírského zastupitelského úřadu vyhostila rovněž dvanáct zaměstnanců.
Naopak Francie by se ráda zbavila Boualema Namana, nevybíravého kritika francouzských poměrů vyzývajícího k násilí. Ale když ho počátkem roku chtěla vyhostit do Alžíru, odmítli ho tam přijmout. S návraty nelegálních migrantů a zločinců byl vždy problém. Pokud už se Francie po dlouhých procedurách někoho odhodlá zbavit, často naráží na neochotu země původu a Alžírsko vždy patřilo k těm nejméně ochotným. Od Macronovi podpory Maroku už v Alžír nepřijímá vůbec nikoho.
Francie se v tomto komplikovaném vztahu dopouští dvou chyb. Na jedné straně se vměšuje do věcí, které jí nenáleží a které Alžírsko nutně vnímá jako arogantní neokolonialismus. Ve sporu o Západní Saharu by jí lépe slušela neutralita, odpustit by si měla i veřejné výroky zpochybňující alžírskou justici. Pokud jí na spisovatelově osudu skutečně záleží, má jednat diskrétně a nepouštět se do lidskoprávního kázání. Na druhou stranu Francie nedokáže dostatečně důrazně čelit alžírské imigraci, která ji ohrožuje. Ale lidskoprávní propaganda jí brání v rozhodnější akcích. Pokud by byly podány jazykem reálných zájmů, v Alžírsku by jim porozuměli.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!