Historik Jiří Malínský mapuje ve svém seriálu počátky přímého osvobozování Československa před 80 lety.
Partyzáni na Slovensku
28. října se člen exilového vedení ČSSD Bohumil Laušman ve funkci komisaře 2. partyzánské brigády nuceně přemístil z Donoval do hor. Prožil tu několik krajně nesnadných měsíců, ale – podobně jako Jan Šverma a řada dalších – vytrval. Vytrval a přežil. Ve svém krátkém poúnorovém exilu vzpomínal: „Sám si pripomínam, ako sme v novembri 1944 po 12 dní nemali nič iného ako kúsok koňského mäsa, vareného v sněhovej vode, bez soli a zelenín, bez chleba a zemiakov. Nedostávalo se ani prádla a ani šatstva. Ukoristěné kožuchy dávaly sa iba strážam. Aj s nábojmi sa muselo šetřit. Denne po dva týždne sme napr. zapalovali ohne, čakajúc sovietsko letadlo s nábojmi. Konečne doletelo. Sto tisíc nábojov, ktoré boly shodené, sa však nehodily do našich zbraní. Dokonca, s nábojmi nám shodili aj radiotelegrafistov, bez toho, aby nám to vopred oznámili. Naši ich našli po niekoľkých dňoch: zamrzlých na stromoch … Spalo sa v zemľjankách alebo v senníkoch a salaších, ktoré bačovia cez zimu opustili. Život ozaj ťažký. Kto to neprežil, nepochopí a neuverí.“ Atmosféru dokresluje i vzpomínka velitele 2. československé paradesantní brigády plukovníka (později generála) Vladimíra Přikryla (1895–1968), svědka Laušmanovy horské každodennosti: „Jeho víra v lepší příští dovedla vzbudit v posluchačích odezvu. Optimismus a sebedůvěra bylo to, co jsme nejvíce potřebovali … I když si byl Laušman jako jeden z nás vědom našeho postavení, varoval před kapitulantstvím, zradou, zbabělostí a krátkozrakostí …“
Na druhou stranu fronty mohli partyzáni přejít až na přelomu února a března 1945 v okolí Brezna nad Hronom. Na konci října 1944 se do Česka postupně přemisťovaly partyzánské ruské jádrové výsadky Jermak, Jan Kozina, Doktor Miroslav Tyrš a Mistr Jan Hus; jejich novým působištěm se stala Českomoravská vysočina. 3. listopadu říšský ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank vydal velitelům bezpečnostních oddílů operujících na východní Moravě zdůrazněný rozkaz, aby zajatí partyzáni byli hned veřejně popravováni a jejich tělesné pozůstatky ponechávány na šibenici pro výstrahu na 48 hodin.
V říjnu 1944 bylo v Londýně vydáno poslední dvojčíslo revue Nová svoboda. Se svými exilovými čtenáři se článkem Na nových základech loučil i již těžce nemocný Rudolf Bechyně: „Může se státi, že privilegovaní lidé starého světa budou spekulovat, jakým úkladem nebo násilím by zachovali staré výsady. Lidé nového světa přilnou k sobě navzájem, druh k druhu, vytvoří společnou prací společný plán nového života, vytvoří rovněž ovzduší vzájemné důvěry a sympatie. Nová vlna optimismu musí rozbušit všechna srdce, musí vzniknout nová pracovní a životní kázeň. Na cestu troskami, odříkáním a tvrdé práce musí nám svítit pronikavé světlo velkého ideálu, přijatelného většině národa. V takovém ovzduší ztroskotají i veškeré pokusy reakce. Lidový obr bude dosti silný, aby unesl jak břemeno nového budování, tak také břemeno obrany svého ideálu, bude-li té obrany zapotřebí. V životě lidí i národů jsou věci, s nimiž se nežertuje.“ (Jednostranný pokus Václava Patzaka /1891–1954/ o svévolnou obnovu jejího vydávání uzavřel svým rozsudkem londýnský soud 9. března 1945 na základě Bechyňovy žaloby.) I tyto úvahy silně levicové nekomunistické části londýnského exilu se však ukázaly být v poválečných letech jako mimořádně naivní.
Podkarpatská Rus
Dramatické děje probíhaly kolem československé vládní delegace pro správu osvobozených území. 4. listopadu 1944 dezertoval z československé armády osvětový důstojník z Hasalova doprovodu podkarpatoruský (rusínský?) komunista Ivan Turjanica (1901–1955), který se otevřeně postavil proti Gottwaldovu vedení KSČ. Stal se jednou z hlavních opor sovětizace a ruskokomunistické iredenty směřující k odtržení této části Československa od republiky. Zvlášť trapně působily jeho výlevy o návratu této budoucí nejzápadnější části dnešní Ukrajiny k staré vlasti (zhruba od XII. století byla dnešní Zakarpatská Rus časem nazývána také Uherská Rus).
5. listopadu dorazil do Sevljuše kádr-základ československého náhradního pluku a současně byli ustaveni okresní vojenští velitelé v Chustu, Sevljuši, Volovém, Rachově a Ťačevu. O den později byl zahájen nábor dobrovolníků do československé armády. Generál Hasal současně zřídil velitelství osvobozeného území. Spolu s tím začaly být budovány místní a okresní národní výbory.
6. listopadu NKVD, předchůdkyně KGB, vedená předním činitelem této tajné státní policie Mechlisem, organizovala po celém území Podkarpatské Rusi také inscenovaná protičeskoslovenská vystoupení zmanipulované části obyvatelstva; tito Rusíni se tímto způsobem dožadovali připojení své země k SSSR. Zvlášť obtížná byla situace těch Rusínů, kteří s faktickou loupeží své země odmítli přes veškeré vydírání a vyhrožování NKVD souhlasit. 13. listopadu byla v přidělených okresech Podkarpatské Rusi československou vládní delegací vyhlášena mobilizace. Zřizovala se také doplňovací a výcviková střediska. Do tohoto procesu od počátku rušivě vstupovala NKVD mj. budováním organizací VKS (b)-KSU (b). 19. listopadu založil dezertér Ivan Turjanica v úzké koordinaci s NKVD Komunistickou stranu Zakarpatské Ukrajiny a stal se jejím doživotním prvním (oblastním) tajemníkem. 26. listopadu osvobodili vojáci 4. ukrajinské fronty Medzilaborce, Michalovce, Humenné a 60 dalších východoslovenských obcí.
7. listopadu se v Mukačevu v kině Pěremoh (Vítězství) na zmanipulovaném 1. sjezdu krajských národních výborů Podkarpatské Rusi, složeného z pečlivě vybraných, zvlášť spolehlivých komunistů, odsouhlasil manifest O opětném sjednocení Zakarpatské Rusi se sovětskou Ukrajinou; mimoto byla „odsouhlasena“ Národní rada Zakarpatské Ukrajiny v čele s již zmíněným zběhlým členem KSČ Ivanem Turjanicou. Mezi 663 delegáty s hlasem rozhodujícím a 116 hosty NKVD zprefabrikovaného sjezdu, jehož auditorium pocházelo z 268 obcí (55 % počtu všech obcí Podkarpatské Rusi) nacházejících se většinově v okresech Mukačevo, Iršava a Sevljuš, byli také náčelník politické správy 4. ukrajinské fronty generál M. M. Pronin a náčelník politické správy 18. armády plukovník Leonid Iljič Brežněv (1906–1982). Členům československé vládní delegace byla účast na sněmu ruskými vojenskými úřady výslovně zakázána. Začala násilná proměna Podkarpatské Rusi v Zakarpatskou oblast Ukrajinské socialistické svazové republiky.
V reakci na protest československé vládní delegace velitelství 4. ukrajinské fronty se Čechoslovákům dostalo odpovědi, že sovětské Rusko nemůže bránit spontánním přáním ukrajinského lidu po samostatnosti. Následně byla rozkazem velitele fronty zrušena štábní rota v Chustu a náhradní pluk i ženijní rota z Krivé odveleny do Humenného k 1. československému armádnímu sboru. Generál Antonín Hasal, zastupující Františka Němce, jednajícího s Rusy v Moskvě, poslal veliteli 4. ukrajinské fronty Ivanu Jefimoviči Petrovovi další telegrafický protest, jehož kopii zaslal generálu Heliodoru Píkovi: „Velitelství osvobozeného území bylo zřízeno zvláštním rozkazem prezidenta Československé republiky, aby plnilo v rámci působnosti vládního delegáta vojenské úkoly stanovené v sovětsko–československé úmluvě ze dne 8. května 1944. Uvedené úkoly může však toto velitelství plniti jedině tehdy, jestliže má k tomu předepsané orgány, mezi něž patří především štábní rota jako nejnutnější velitelský orgán. Rozpuštění této jednotky znamená prakticky úplné znemožnění činnosti velitelství osvobozeného území a rovná se ve skutečnosti jeho likvidaci …“ Generála Píku Hasal v připojeném postskriptu upozornil: „Jde o případ zásadní politické důležitosti, která může míti vážné důsledky. Prosím proto o urychlené projednání případu s příslušnými činiteli. Dále je nezbytně třeba vyjasnit výklad úmluvy ze dne 8. V. 1944.“
30. listopadu 1944 zaslal Ivan Turjanica jménem samozvaného nelegálního orgánu, jemuž předsedal, vládnímu delegátovi Františku Němcovi dopis, kterým ho vyzval, aby i se svým doprovodem opustil do 3 dnů území Podkarpatské Rusi. Následně byl protiprávně zkonfiskován veškerý majetek československého státu nacházející se na území podkarpatoruského (rusínského) horního Potisí. Historik Jan Rychlík, spoluautor knihy Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946, konstatuje suše, viditelně mimo přístup k dobovým historickým pramenům, že situace na západě dnešní Ukrajiny byla mimořádně chaotická a fakticky skýtala prostor k uplatňování nejrůznějších variantních řešení tohoto stavu.
(Národnostní politika První republiky se fakticky orientovala na faktické ustavení rusínské národnosti; pro krátkost času však ještě neproběhla – proběhnout nemohla – její oficiální kodifikace. Hovořilo se o jazyku maloruském. Bylo stanoveno, že tento jazyk může být jazykem podání, projednávání a vyřizování. Tímto jazykem měly být též /kromě jazyka československého, kterým se označovala jak česká, tak slovenská verze tohoto jazyka/ označovány úřední budovy a vydávány úřední vyhlášky. V čase druhého sčítání lidu zde bylo 725 357 obyvatel; z toho 446 916 Rusínů, 109 472 Maďarů, 91 255 Židů, 33 961 Čechů a Slováků, 13 249 Němců, 12 641 Rumunů; zbytek obyvatel tvořili jiné národnosti a cizinci. Rusínské, etnicky ne zcela vyhraněné obyvatelstvo se skládalo z dále vnitřně diferencovaných Lemků, Bojků, Huculů a Doliňanů se severním a západním přesahem těchto etnik do navazujících území Polska, Haliče a severovýchodního Slovenska. Základním úspěchem prvorepublikového období mimo výstavby výstavných veřejných budov bylo budování školství a dalších moderních infrastruktur. Současné ukrajinské volební výsledky však dnes vyznívají spíše pro rusínskoukrajinskou menšinu a její kandidáty.)
Začátkem prosince vyhledal podle vzpomínky někdejšího vrchního polního prokurátora JUDr. Jaroslava Němce podporučík východní československé armády rusínské národnosti, opatřený doporučením důvěryhodného vysokého důstojníka 1. československého armádního sboru majora Otomara Záhory. Vrátil se z dovolené, kterou strávil ve své rodné vsi na Podkarpatské Rusi. Zhrozil se: všude byla neurvale vedena zběsilá agitace řízená ruskou zpravodajskou službou NKVD proti mobilizaci Rusínů do východní československé armády; podíleli se na ni mj. někteří lidé, které dal vládnímu delegátovi Františku Němcovi k dispozici generál Ludvík Svoboda. (Jako příklad uvedl Ivana Turjanicu a jeho článek v Zakarpatské pravdě. Byl pln fanatické protičeskoslovenské nenávisti a ukrajinského šovinizujícího nacionalismu.) Z bývalých maďaronů se přes noc stali nejzuřivější komunisté. Podporučík prosil dr. Němce, aby se udělalo všechno pro zvrácení tohoto jednostranného trendu. Když chtěl dr. Němec Turjanicu pohnat k odpovědnosti podle zákona na ochranu republiky, polní prokurátor odmítl vydat zatykač a generál Svoboda mu sdělil, že po případném Němcově zákroku odmítá nést zodpovědnost za jeho život. Už tehdy – logicky i předtím – měla sovětizace své velmi tvrdé mocenské limity; v mezních situacích byla nesmlouvavá a tvrdá i ve výběru prostředků.
Sovětizace nabírala na síle. V lednu 1945 na přímou žádost generála Lva Zacharoviče Mechlise (zřejmě prostředkoval Stalinovo rozhodnutí) zřídil brigádní generál Ludvík Svoboda při 1. armádním sboru tzv. vojenské obranné zpravodajství (VOZ, OZ), které se již tehdy stalo paralelním ruským zpravodajským centrem v Československu; jeho velitelem se stal proti Svobodově vůli osvětový důstojník jednotky nadporučík Bedřich Fricek Reicin. Během Gottwaldovy audience u Josifa Vissarionoviče Stalina-Džugašviliho dostal předseda československých komunistů příkaz, aby důrazem prosadil prezidentův souhlas s faktickou ruskou anexí Podkarpatské Rusi.