Historik Jiří Malínský mapuje ve svém seriálu počátky přímého osvobozování Československa před 80 lety.
Český domácí odboj. Počátky obnovené státní moci
Během listopadu 1944 se v Česku (protektorátě) vytvořily dvě rozsáhlé partyzánské oblasti, v nichž německá moc měla značně limitovanou účinnost: první v moravskoslezských Beskydách, kde operovaly jednotky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova; druhá na Českomoravské vysočině s jednotkami Mistr Jan Hus, Dr. Miroslav Tyrš, Jermak a Jan Kozina; mimoto na území Moravy působily další partyzánské oddíly, které se hlásily pod vedení ilegální domácí odbojové organizace převážně sociálně demokraticky orientované Rady tří.
Koncem listopadu 1944 se na vyšehradských šancích (skalách) sešla schůzka špiček domácího komunistického odboje (mj. Josef Smrkovský, Vladimír Koucký, Lumír Čivrný). Dohodla se na ní další konspirativní spojení směrem na ilegální, roztříštěně působící stranické továrenské základní organizace, venkov i pražskou inteligenci a odborářský odboj. Lumír Čivrný mj. navázal pravidelný styk se sociálně demokratickým odborářem Josefem Kubátem. Na schůzce byly dohodnuty první kroky vedoucí k založení budoucího nového odbojového ústředního domácího centra – České národní rady.
Formování 4. ilegálního ÚV KSČ, v němž působili mj. Vladimír Koucký (1920–1979), Lumír Čivrný (1915–2001), Jiří Hájek (1919–1994) a Josef Smrkovský (1911–1974), bylo dovršeno počátkem prosince 1944. Komunisté tohoto ilegálního ÚV KSČ usilovali o další rozmach obnovované odbojové činnosti úzce koordinovaný s domácím demokratickým občanským odbojem.
4. prosince byl v Londýně vydán dekret prezidenta republiky o zakládání národních výborů a ustavení Prozatímního Národního shromáždění. 11. prosince přiletěl František Němec s Jozefem Valo do Moskvy, aby tu mj. řešil již zmíněný dopis tzv. Národní rady Karpatské Ukrajiny, jímž byl tento vládní delegát vyzván k opuštění této části československého státního území do tří dnů. V opačném případě vyhrožoval samozvaný ruský orgán blíže neurčenými sankcemi. Po dvoudenních jednáních na velvyslanectví a lidovém komisariátu zahraničních věcí informoval Londýn zvláštní depeší: „… Při našem příjezdu se obnova republiky zdála věcí nespornou. Ve 14 dnech situace naprosto změněna. Hnutí pro připojení k Sovětskému svazu živelné. Spolupráce místních a okresních národních výborů s delegací ze začátku velmi dobrá, po mukačevském sjezdu zastavena. Národní rada dala delegaci třídenní lhůtu pro odchod z K. U. Národním výborům nařídila přerušení styků s delegací. Po odmítnutí lhůty poslala Národní rada svůj projev pro připojení k Sovětskému svazu prezidentovi. …“ Němec se v této souvislosti dotknul i Slovenska: „Všichni shodně soudíme, že úpravou poměru delegace ke slovenské Národní radě jsou dány předpoklady pro zcela jiný vývoj na Slovensku než na K. U. Mezi námi a SNR je naprosto jasno o jednotě státu, zásadě dvou národů a úpravě civilní administrace. …“ K Turjanicovým požadavkům totiž patřilo i připojení severovýchodního Slovenska (tzv. Prešovské Rusi) k Zakarpatské oblasti. (Obdobné mocenské postupy použila Moskva na přelomu let 1939–1940 např. i v případě pobaltských zemí a k obdobné taktice byla připravena také na počátku sovětsko–finské války.)
Týž den odpověděl prezident Edvard Beneš vládnímu delegátovi Františku Němcovi depeší, v níž uvedl, že se exilový Londýn bude držet za všech okolností platné československo–sovětské smlouvy z 8. května 1944 a neustoupí od práv na nejvýchodnější československou zemi; v případě neúspěchu bude londýnským prozatímním státním zřízením zaujata pozorovatelská pozice vyčkávající na další vývoj s ohledem na jeho slabou výchozí vyjednávací pozici; v této pozici nutno vytrvat do krajnosti; v tomto duchu byl vydán i pokyn pro dr. Němce, jak se chovat v dalších dnech. Československá vláda ze zásadních důvodů trvala na navazujících ustanoveních spojenecké smlouvy z 12. prosince 1943 a související dohodě-úmluvě z 8. května 1944. Depeši uzavřela tato slova: „V tomto duchu se na Vás obracím, na Vás i na všechny členy delegace a pány poradce. Zůstaňte na svých místech … vyčkejte instrukce, které Vám eventuálně dá vláda …“ František Němec se i za zhoršující se situace snažil plnit své úkoly. (V Drtinově vzpomínce se uvádí zvláštní prezidentův akcent v rozhovoru s Drtinou, který předcházel v létě 1944 jeho začlenění do československé vládní delegace pro správu osvobozených československých území.) V druhé polovině ledna se vládní delegace, vedená ministrem Františkem Němcem, vrátila z Moskvy na slovenskou část osvobozeného území do Košic.
13. prosince 1944 uvedl Josef Grňa v dopise vůdčímu představiteli ilegální Ústřední rady odborů Josefu Kubátovi: „Rada tří je vedoucím orgánem spojených revolučních organizací v Čechách a na Moravě a pokládá se za představitele vůle národa doma a za zástupce prezidenta Beneše. Vedle složky vojenské připravuje její politické vedení převzetí politické moci na podkladě tohoto programu …“ (následovala přibližná reprodukce Desatera). A Grňa k tomu dále dovodil: „V těchto bodech je mezi námi naprostá jednota – jednotlivci jsou snad radikálnější. V podrobnostech nežádáme uniformitu smýšlení – jsme demokrati. Ze svého středu však vylučujeme kromě osob kompromitovaných dobrovolným kolaborantstvím také všechny živly krajní pravice.“
Ve dnech 18.–22. prosince 1944 se ve všech obcích okresu Snina uskutečnily obecní volby. 23. prosince proběhly volby do ONV Snina. Byly to první demokratické volby v Československu po dlouhých více než 6 letech.
I v poslední chvíli
19. prosince obklíčily v časných ranních hodinách silné policejní oddíly a jednotky SS vesnice Lipovec a Licoměřice na Čáslavsku. Vypálily 37 usedlostí a odvezli na 106 mužů do Malé pevnosti Terezín, kde jich 30 zahynulo. Podobné represívní a teroristické akce proti často naprosto nevinnému civilnímu obyvatelstvu nacisté podnikali až do květnových dnů r. 1945; zčásti se slábnoucí intenzitou přetrvaly i do r. 1946 akcemi werwolfů (nacistického, rovněž zločinného převážně německočeského „odboje“).
Obdobné (separatizující) prvky se projevily i v jednání a vystupování Slovenské národní rady na postupně se rozšiřujícím osvobozeném slovenském území. Krátkozraké představy některých slovenských komunistických politiků (Ján Osoha, Gustáv Husák) lehkovážně koketovaly s přímou integrací Slovenska do SSSR v době, kdy se jednalo také o možné odtržení severovýchodního Slovenska a jeho začlenění do Zakarpatské oblasti SSSR. Po neblahých zkušenostech z Podkarpatské Rusi doporučoval 22. ledna 1945 generál Heliodor Píka vycházet slovenským požadavkům do krajnosti vstříc.
20. prosince 1944 byl v Berlíně popraven významný činitel skupiny Dělnické akademie a legendární odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ prof. Volfgang (Wolfgang) Jankovec (1896–1944), manžel první československé ministryně Ing. Ludmily Jankovcové (1897–1990). R. 1968 se stal nositelem Řádu práce in memoriam, r. 1995 mu byla udělena prezidentem Václavem Havlem medaile Za zásluhy 1. stupně rovněž in memoriam. 19. února 1945 byl v Neubrandenburgu popraven vůdčí představitel meziválečné skupiny inteligence, sdružené kolem Dělnické akademie, filozof, sociolog, publicista a překladatel doc. PhDr. Josef Fischer (1891–1945), koordinující osobnost klíčové odbojové ilegální organizace demokratického socialismu Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ a editorsky scelující program Za svobodu, do nové ČSR. R. 1968 byl Fischerovi prezidentem Ludvíkem Svobodou udělen Řád práce in memoriam, r. 1995 prezidentem Václavem Havlem rovněž in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
V prosinci 1945 se podle vzpomínky slovenského komunistického intelektuála davistické generace Eda Friše (1911–1978) během přijetí nejvyšších představitelů KSČ a KSS u bulharského komunistického vůdce – současně i předního pracovníka aparátu VKS (b) – Georgi Dimitrova (1882–1949) v Moskvě mluvilo o možnosti federativního spojení Čechů a Slováků. Nejvíce pro tuto možnost plédoval Dimitrov, který navrhoval možnost tří vlád a tří parlamentů, jež by podle jeho názoru účelně spojily kulturní a technickou vyspělost Čechů s akceptací rovnocenného postavení Slováků. Současně exilové moskevské vedení KSČ, zastoupené jeho vedoucími představiteli Klementem Gottwaldem a Václavem Kopeckým, nabídlo Zdeňku Fierlingerovi svou podporu jeho očekávatelné kandidatury na funkci nového předsedy vlády po Janu Šrámkovi (1870–1956).
Prezident Edvard Beneš ve své knize Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky, vydané roku 1944 v Londýně, navrhl novou koncepci českoslovenství jako určité nikoliv nepodstatné úpravy svých a Masarykových někdejších prvorepublikových odborně politických východisek. „Modernější českoslovenství“ mělo podle prezidentova názoru spočívat ve vzájemném kulturním prolnutí obou (rovno)plnoprávných národů: „Českoslovenství je pro mne kulturně něco vyššího nežli jen češství a je také něco vyšší(ho) než jen slovenství. Je to kulturně více kvantitou i kvalitou. Tu už vycházíme ze své osudné malosti …“ Beneš poválečný tedy uznával slovenství „jako činitele plně rovného češství“ a „českoslovenství“ (nikoliv čechoslovakismus, původně výraz používaný luďáckou a později převzatý komunistickou protičeskou propagandou) se mělo stát vyšší kulturní jednotkou plně respektovatelnou v rodící se integrační (dnes unijní) Evropě; tato myšlenka byla nepřímo obsažena však už i v konceptu předválečného československého národa.
Předchozí díly: