Historik Jiří Malínský mapuje ve svém seriálu počátky přímého osvobozování Československa před 80 lety.
Po potlačení SNP
Potlačení Slovenského národního povstání a tragické zpoždění karpatsko-dukelské operace nemohlo změnit průběh války a oslabit nebo vůbec znemožnit další odpor demokratických a protifašistických sil. Partyzánské oddíly i jednotky 1. Československé armády pokračovaly v boji s domácími klerofašistickými ľuďáckými jednotkami – nezřídka komandy více méně kriminálních, někdy i sadistických vrahů – i německými okupačními jednotkami, z nichž zejména esesácká vojska si s domácími vlastizrádci v ničem nezadala. Pokračovala i karpatsko-dukelská operace, která na počátku října přenesla osvobozovací boje na československé území i neméně krvavě probíhající boje východokarpatské operace probíhající na území tehdy stále ještě československém dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti. Tyto události měly velmi nečernobílý ráz a nesly s sebou jak v současnosti, tak v dohledné budoucnosti nejeden ošklivý šrám a někdy i dlouhodobě přetrvávající následky a bolesti.
Ohroženou se cítila i protektorátní okupační moc oprávněně očekávající přesun části povstaleckých vojsk na moravské území. 15. září 1944 Karl Hermann Frank vydal nařízení o trestu smrti, kterému měl propadnout každý, kdo ilegálně přešel hranice mezi stále klerofašistickým Slovenskem a protektorátem.
Nezahálely však ani oba československé exily. V návaznosti na Benešova jednání s komunistickým exilem v Moskvě v prosinci 1943 se londýnské prozatímní zřízení začalo připravovat k osvobozování Československa. V polovině září 1944 bylo Benešem v Londýně zřízeno Hlavní velitelství, do jehož čela byl postaven dosavadní ministr národní obrany generál Sergěj Jan Ingr (1894–1956; Ingrův nástupce ve funkci měl být podle Benešových představ v souladu s prvorepublikovými zvyklostmi civilní osobností). 16. září českoslovenští političtí, veřejní a vojenští činitelé v Moskvě vydali manifestační provolání Prohlášení k českému lidu na podporu Slovenského národního povstání a dalšího boje za osvobození Československé republiky. Bylo otištěno 1. října v Československých listech. Uvádělo se v něm mj.: „Vojáci a důstojníci československé armády, chopte se ukrytých zbraní, zformujte se v bojové útvary a ukažte, že i v českých zemích znovu vyvstává československá branná moc, pod jejímž štítem již bojuje odbojné slovenské vojsko a slovenští partyzáni. … Nacházíme se v předvečer kýženého osvobození. Osud nacistického Německa je zpečetěn. Jsou sečteny i dny krvavé německé nadvlády v českých zemích.“ Jeho signatáři se stali Zdeněk Fierlinger (1891–1976), Klement Gottwald (1896–1953), František Hála (1893–1952), Antonín Hasal-Nižborský (1893–1960), Václav Kopecký (1896–1961), Josef Krosnář (1891–1968), Bohumil Laušman (1903–1963), František Němec (1898–1963), Zdeněk Nejedlý (1878–1962), Heliodor Píka (1891–1949), Rudolf Slánský (1901–1952), Prokop Drtina (1900–1980), Ludvík Svoboda (1895–1979), Jan Šverma (1901–1944), František Uhlíř (1900–1980), Jozef Valo (1898–1978) a Bohuslav Vrbenský (1882–1944).
Domácí odboj
Během léta–podzimu 1944 vznikly v obou odborových protektorátních ústřednách ilegální odbojové organizace hlásící se s určitými socializačními korekturami k programu PVVZ Za svobodu! Jejich jádro tvořili sociální demokraté Evžen Erban (1912–1994) a Josef Kubát (1904–1960), dále František Jungmann (1908–1968) a Václav Cipro (1895–1966). Významné pozice měla tato organizace mezi klíčovými železničáři a obecně veřejnými zaměstnanci. Obíraly se proto i pořizováním seznamů kolaborantů a vlastizrádců i přípravou konkrétní podoby budoucí jednotné poválečné odborové ústředny. Její členové mohli skutečnou tichou cestou pronikat „do střev“ klíčových úřadů a institucí, disponovali cyklostyly a využívali zásob papíru odborových ústředen pro výrobu protinacistických letáků. Začalo se tak vytvářet jádro dnes zcela zapomínané České národní rady, která dominantně spoluvedla České květnové povstání.
29. září 1944 tajné zasedání Slovenské národní rady přijalo usnesení o vzájemných budoucích vztazích mezi domácím a zahraničním odbojem. Její předsednictvo se rozhodlo vyslat do Londýna tříčlennou politickou delegaci složenou z Laca Novomeského (KSS, 1904–1976)), Jána Ursínyho (DS, 1896–1972) a podplukovníka Mirko Vesela (1903–1976). Měla podat prezidentu Edvardu Benešovi, Šrámkově vládě a Státní radě zprávu o přítomné politické a vojenské situaci na Slovensku a současně informovat o stanovisku Slovenské národní rady k aktuálním otázkám česko–slovenských vztahů. Do Londýna odletěla z letiště Tri Duby 7. října. Začala se formovat matérie březnových budoucích jednání v Moskvě, jejichž plodem se stal Košický vládní program.
Současně s tím začalo i přetváření londýnského prozatímního státního zřízení. 11. října 1944 zanikla ústavním dekretem prezidenta Edvarda Beneše Státní rada; jako spouštěcí aktuální časový okamžik této změny bylo stanoveno ustavení první vlády na osvobozeném území; k tomu došlo 4. dubna 1945 v Košicích. Příslušná vyhláška (prováděcí předpis) byla předsedou vlády Zdeňkem Fierlingerem podepsána 6. dubna, což bylo předsedovi rady Prokopu Maxovi (1883–1961) oznámeno zvláštním dopisem. Odbojový režim se tak začal vracet k předválečným demokratickým zkušenostem a tradicím Československé republiky a navazovat na ně.
Sovětizační posun
Kukaččí vejce sovětizace Československa bylo další tendencí, která spoludotvářela ráz budoucí Třetí republiky. 18. října 1944 sdělil radiem hlavní velitel generál Sergěj Ingr (1894–1956) veliteli 1. československé armády generálu Rudolfu Viestovi (1890–1945), že již 20. září nařídil veliteli československé vojenské mise generálu Heliodoru Píkovi (1897–1949), aby projednal podřízení 1. leteckého pluku a 1. československého armádního sboru generálu Rudolfu Viestovi (1890–1945). Splnění Ingrova rozkazu vázlo na odporu ruských představitelů. Ze stejných důvodů nebylo ustaveno velitelství osvobozeného (osvobozovaného) území, jež bylo svěřeno Londýnem jmenovanému generálu Antonínu Hasalovi-Nižborskému (1893–1960) a podobně neuspěl ani vládní delegát František Němec (1898–1963), jemuž se nepodařilo docílit shody ve věci rozdělení si kompetencí se Slovenskou národní radou. 21. října československá vláda rozhodla, aby vládní delegace odcestovala z Banské Bystrice na právě osvobozené území Podkarpatské Rusi. (Bohumil Laušman se rozhodl zůstat na okupovaném slovenském území a neodletět na Podkarpatskou Rus.)
21.–22. října 1944 se v Londýně za účasti 42 delegátů a čestných hostí konala konference skupiny československých občanů, která se vyslovila pro zásadu vytváření jednotných odborových organizací na zásadě jeden závod–jedna odborová organizace, jedno odvětví–jeden odborový svaz více či méně odvozenou z prvorepublikové infrastruktury sociálně demokratického Odborového sdružení československého. Mimo to podpořila myšlenku založení jednotné světové odborové ústředny. Tato tendence-požadavek navazovala na integrační odborářské snahy posledních měsíců existence První republiky v druhé polovině třicátých let.
22.–23. října 1944 ve Lvově vyhledal plukovník NKVD (Naródnyj kamitět vsěobščej bezapásnosti) Mišin muže 28. října Vavro Šrobára (1868–1950), aby, jak se později Šrobár svěřil Prokopu Drtinovi (1900–1980), mu sdělil, že nechápe, proč Šrobár podporuje Edvarda Beneše a pokračování v nezávislé slovenské státnosti, že by bylo pro Slováky výhodnější a utnulo by výtky ľuďáků, že zaprodali slovenskou samostatnost. Drtina na oplátku vylíčil Šrobárovi podobnou příhodu: během zastávky na cestě z Londýna na Slovensko je v chalupě v Krosčenku, kde byla ubytována vládní delegace, přišli „navštívit“ major Bedřich Fricek Reicin (1911–1952), zaměřený proti generálu Ludvíku Svobodovi, a plukovník Mišin, aby je informovali, že jsou pod neustálým dohledem NKVD. Prokop Drtina k tomu ve svých vzpomínkách dodal: „V Anglii se nic takového nestalo po celou dobu emigrace. Chtěli-li jsme se však dostat dál, museli jsme tu hořkou bolševickou pilulku mlčky spolknout.“ Drtinova vzpomínka je dalším střípkem počáteční mozaiky sovětizace nejvýchodnější západoevropské země. (Obdobné útržky či náznaky lze nalézt i v reformně komunistických pramenech té doby, ale např. také ve vzpomínkách prezidenta Ludvíka Svobody.)
27. října odletěla vládní delegace ze Lvova do Przemyslu a dále do Turky, kde se nacházelo sídlo velitelství 4. ukrajinské fronty. František Němec tu jednal se Stalinovým exponentem generálem NKVD Lvem Zacharovičem Mechlisem (1889–1953). Polykal další hořké pilulky: delegace dostala s odkazem na frontový režim do správy pět nejvýchodnějších okresů Podkarpatské Rusi; měla zakázán kontakt s civilním obyvatelstvem; totéž platilo pro radiotelegrafický kontakt s Londýnem (generál Antonín Hasal-Nižborský používal, aby čelil této izolaci, pohyblivé vysílačky umístěné na džípech-gazech); tzv. styčným důstojníkem u vládní delegace se stal plukovník obávané bezskrupulózní NKVD. Představitelé ruských (ruskosovětských) zpravodajských služeb a tajné státní policie od počátku záměrně nepřátelsky mařili činnost londýnské vlády a odvlékali do gulagu všechny Rusíny, kteří vystupovali veřejně pročeskoslovensky. Mimoto Mechlis v rozporu s uzavřenými dohodami požadoval-nařizoval souhlas vládní delegace s násilnou mobilizací Rusínů do Rudé armády (František Němec to po následné konzultaci s generálem Hasalem kategoricky odmítl) a nařídil ignorování oficiálních československých protestů. Nedobrovolným působištěm delegace se tak stal Chust vzdálený od Už(g)horodu mnoho desítek kilometrů.