Politolog Petr Drulák komentuje složitou a zatím ne moc úspěšnou situaci kolem mírového zprostředkování války na Ukrajině, o které se pokouší Trumpova administrativa.
Trump se zatím nerýsuje jako mírotvůrce, kterým by chtěl být. Poslední kroky na Ukrajině a Blízkém východě spíš ukazují, že bezradně sklouzává do podpory války, která se mu může jevit jako levná, a snaží se vyhnout válce drahé. Na Ukrajině Trump získává dohodu o surovinách, ukončuje pokusy zprostředkovat mír a obnovuje dodávky zbraní. Válka bude pokračovat, ale pro USA o něco levněji. Na Blízkém východě ukončuje neúspěšnou misi proti jemenským Húsíům, kterou sám odstartoval. Zatím se tak vyhnul drahé válce s Íránem, k níž směřoval Izrael s částí jeho vlastní administrativy. Ale ani levnou válku nemůže považovat za úspěch, navíc se mu může prodražit.
Americké zprostředkování na Ukrajině bylo od počátku zatíženo dvěma koncepčními problémy. Za prvé Američané zprostředkovali v konfliktu, který pomáhali zahájit a jehož jsou jednou ze stran. Nemohli fungovat jako nestranný zprostředkovatel. Navíc část Trumpova týmu, poradce pro národní bezpečnost Waltz, ministr zahraničí Rubio, zvláštní vyslanec Kellog, byla na straně pokračování Bidenovy politiky, byť s určitými mírnými posuny. Jejich výběr mohl Trumpovi dávat smysl jako součást dohody s hlubokým státem, ale takové dohody mají i své následky.
Samozřejmě součástí týmu rozhodujícího o Ukrajině byli i lidé Trumpovi skutečně loajální jako vyslanec Witkoff či ministr financí Bessent. Nejspíše se i jedná o zkušené vyjednavače a je možné, že při vyjednávání korporátních dohod nemají konkurenty. Ale pokud má být jednání s Ruskem úspěšné, bude se hodně lišit od vyjednávání developerského projektu na Manhattanu.
S tím souvisí druhý problém. Trumpovi věrní byli schopni se s Ruskem bavit o budoucí rusko-ukrajinské hranici, o energetické infrastruktuře a o americkém přístupu k přírodním zdrojům na Ukrajině, v Rusku a možná i jinde. Nebyli však partnery pro diskusi, o níž Rusku skutečně jde: o evropské bezpečnostní architektuře a globálních velmocenských vztazích v nastupující multipolaritě. O nové dohodě v těchto otázkách usiluje posledních dvacet let a budoucí postavení Ukrajiny je její součástí. Dnes má Rusko i v důsledku ukrajinského konfliktu takové postavení, že nad jeho představami už nelze mávnout rukou, jako to ve Washingtonu dosud dělali. Ale Trumpova administrativa zatím na něco takového není připravena.
Jediné nač měli ve Washingtonu sílu, byl malý kšeft s Kyjevem. Nakonec uzavřeli opakovaně odkládanou dohodu na společném využívání ukrajinských přírodních zdrojů. Zůstala za očekáváními obou stran. Ukrajina nezískala bezpečnostní záruky, Američané nezískali kontrolu nad energetickou infrastrukturou, nedostanou zaplaceno, co předchozí administrativa darovala, a Ukrajinci si ponechávají nad surovinami blokační kontrolu. Navíc se zdá, že nejzajímavější zdroje se nacházejí na územích, které Kyjev ve válce ztratil. Washington také poprvé od nástupu Trumpa poslal na Ukrajinu další zbraně. Jedná se sice o minimální objem 50 milionů dolarů, nejspíše jde o údržbu, kterou si Ukrajinci tentokrát zaplatí, ale může být předzvěstí masivnějších dodávek financovaných třeba Evropany. Trump ušetří, ale jinak hrozí návrat do bidenovských kolejí.
Nedaří se mu ani na Blízkém východě. V březnu se pokusil o silácké gesto vůči jemenským Húsíům v podobě několikatýdenní série leteckých úderů. Bylo výjimečné svojí nepovedeností. Nejenže Trumpův tým o úderech diskutoval na Signalovém kanálu, do něhož omylem zahrnul Trumpovi nepřátelského novináře, který vše publikoval, ale oběťmi úderů byli převážně civilisté. Když se americká letadlová loď snažila ostrým manévrem vyhnout húsijskému protiútoku shodila z paluby do moře stíhačku F18. Celá operace navíc byla motivována spíše zájmy Izraele než USA. Húsiové otevřeně prohlašují, že budou útočit na Izrael, dokud bude válčit v Gaze. Jiné státy a jejich lodě nechávají na pokoji. Pokud se dnes USA stahují s tím, že Húsiové slíbili, že nebudou útočit na americké cíle, jedná se jen o potvrzení jejich předchozích pozic, o válku s USA nikdy nestáli.
Vstup do jemenského konfliktu však otevíral cestu ke konfliktu s Íránem, který Húsie podporuje. Když Trumpova administrativa zaútočila na Húsie a Íránu přisoudila odpovědnost za cokoliv, co Húsiové v odvetě podniknou, vypadalo to, že se chystá na Írán skutečně udeřit. O takovém úderu už leta sní izraelský premiér Netanjahu. Následky pro region by však byly zničující. Írán neskrývá, že by v takovém případě zaútočil nejen na Izrael ale i na ropná a plynová pole všech amerických spojenců. To by Američany přišlo dost draho. V Trumpově administrativě se kvůli Íránu nejspíše dost pohádali. Ti, kteří definují americké zájmy na Blízkém východě výlučně optikou Jeruzaléma nakonec prohráli s těmi, kdo berou v potaz vlastní americký zájem i širší regionální souvislosti. USA alespoň nepodnítily další válku.
Tento spor mohl být příčinou odchodu Michaela Waltze z klíčového postu poradce pro národní bezpečnost. Že tento jestřáb oddaný Izraeli a napojený na bidenovský hluboký stát po čtyřech měsících odchází, by mohlo být dobrou zprávou, pokud by se jeho nástupcem nestal Marco Rubio, který je ze stejného těsta. Současně zůstává ministrem zahraničí a poprvé od dob Henryho Kissingera spojuje jedna osoba tyto dva důležité úřady. Rubio není člověkem, který by dokázal uskutečňovat Trumpovu mírovou agendu. V lepším případě bude přikládat levné válce a kormidlovat od války drahé.
Válka na Ukrajině však rozhodně není levná pro Ukrajince. Platí životy, územím a zničenými majetky. Také se v Kyjevě utvořil režim odtržený od potřeb země, který profituje z Trumpova tápání. Prezident Zelenskyj může pokračovat válečným směrem. Navíc přitvrzuje v domácích represích: uvalil sankce na bývalého prezidenta Porošenka i někdejšího spojence Arestoviče. Také pokračuje v mezinárodních provokacích. Naposledy vyhrožoval účastníkům veřejných oslav konce války v Moskvě, že jejich bezpečnost může být ohrožena. Rusko zatím pokračuje ve svém tlaku, který Ukrajina nemůže ustát. Jako by si v Kyjevě neuvědomovali, že pokud se dnes odmítají vzdát Krymu a čtyřech ruskojazyčných oblastí, připravují ztrátu Charkova a Oděsy. Nač budou všechny ty oběti?
Nakonec to nebude levné ani pro USA. Dohoda s Ruskem by se jim hodila, kvůli Číně, Arktidě, Blízkému východu. Otázky, o nichž chce Rusko jednat, budou dříve či později na stole. Vzhledem k oslabování globálního postavení USA, by ve Washingtonu měli mít zájem, aby to bylo dříve spíše než později.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!