Z pohledu dnešní doby se ukládání jaderného odpadu do oceánu zdá naprosto nepřijatelné. Přesto k tomu v letech 1950 až 1980 docházelo ve značném rozsahu. Pouze v severovýchodním Atlantiku se odhaduje, že bylo takto umístěno nejméně 200 000 sudů. Evropský vědecký tým se nyní vydává na průzkum, aby tyto sudy lokalizoval, a míří do oblasti, kde pravděpodobně skončila polovina odpadu.
S rozvojem jaderné energie v Evropě se mnohé země musely zabývat otázkou, jak nakládat s jaderným odpadem. Hluboké oceánské oblasti, vzdálené od pobřeží i lidské činnosti, se zdály být praktickým a snadným řešením pro jeho likvidaci, zejména tam, kde byl oceán považován za geologicky stabilní. V té době byly znalosti o oceánském ekosystému velmi omezené. Až v roce 1993 bylo ukládání jaderného odpadu do oceánů definitivně zakázáno.
Vedoucí projektu NODSSUM (Nuclear Ocean Dump Site Survey Monitoring) Patrick Chardon předpokládá, že u většiny jaderného odpadu, který skončil v severním Atlantiku, by radioaktivita měla prakticky zmizet po asi 300 až 400 letech. Pouze u asi dvou procent odpadu bude doba radiace výrazně delší, uvedl atomový fyzik, který pracuje v laboratoři Clermont Auvergne v Clermont-Ferrand.
V rámci projektu se nyní 21 vědců a vědkyň pokusí během jednoho měsíce najít sudy, které se pravděpodobně nacházejí v hloubce 3 000 až 5 000 metrů. Oblast pátrání leží více než 1 000 kilometrů západně od La Rochelle v západní části Atlantského oceánu. Cílem je přehodnotit důsledky likvidace odpadu v moři a prozkoumat stav ekosystému.