Politolog Petr Drulák hodnotí výsledky nedávného summitu skupiny BRICS+. Proč je na tom nezápadní seskupení lépe než skupina G7?
Summit zemí BRICS+, který se konal v brazilském Rio de Janeiru, proběhl bez většího zájmu západních médií. Ve své většině se omezovala na škodolibé konstatování absence nejvyšších lídrů z půlky účastnických států včetně Ruska a Číny. Přesto přinesl reálné výsledky. Sice žádné spektakulární rozšiřování či přibírání nových partnerů, jako tomu bylo loni v Kazani či předtím v Johannesburgu, ale pomalé posuny vpřed. Každopádně je dnes BRICS+ v lepší kondici než konkurenční G7.
BRICS+ se už před časem proměnil na kyselý hrozen v ústech západních komentátorů. Před dvaceti lety vítali ekonomický vzestup Číny, Indie, Brazílie a dalších jako doklad skvělého fungování projektu globalizace nabízejícího Západu další bohatnutí. Dnes je situace podstatně odlišná. Politický Západ naznal, že hlavní výnosy jím prosazované globalizace směřují k ekonomickým konkurentům, z nichž se navíc stávají konkurenti političtí a strategičtí. Jelikož by je nejraději neviděl, zavírá před nimi oči. Tomu dnes odpovídá mediální pozornost věnovaná desítce BRICS+ zahrnující vedle pěti zakladatelů (Ruska, Číny, Indie, Brazílie a Jižní Afriky) také Etiopii, Egypt, Spojené arabské emiráty, Írán a Indonésii.
O to křečovitěji pak západní představitelé vzhlížejí ke G7, v níž se USA scházejí s Japonskem, Kanadou a čtyřmi nejsilnějšími západoevropskými ekonomikami (Německem, Francií, Velkou Británií a Itálií), jako ke své hlavní koordinační základně. Jejich loajální média je pak ujišťují o přetrvávající západní převaze nad světem. Ráda šermují argumentem, že západní sedmička se na globálním HDP podílí 45 %, zatímco jižní desítka pouze 24 %. Nicméně pokud se tyto podíly přepočítají podle reálné ekonomické síly, vychází to obráceně, převahu má Jih s 35 % nad Západem s 30 %. Vůdčí mocnost G7 USA sice zůstává vojensky daleko nejsilnějším státem světa, ale tři následující vojenské velmoci jsou členy BRICS+. A z hlediska světového obyvatelstva už není vůbec co řešit. V zemích BRICS+ žije téměř polovina obyvatel planety, zatímco v zemích G7 jedna desetina.
To neznamená, že by vnitřní rozpory BRICS+ byly jen výplodem západního škarohlídství. Geopolitická rivalita mezi Čínou a Indií je naprosto reálná a potenciálně velmi nebezpečná. Také jsou zřejmé zásadní rozdíly v postojích k současnému globálnímu řádu a roli USA: od vstřícných (Egypt, Spojené arabské emiráty), přes mírně kritické (Indie, Brazílie, Indonésie) až po radikálně odmítavé (Rusko, Čína, Írán). Rivality a rozdíly se mohly promítnout i v neúčasti některých nejvyšších představitelů v Riu; čínský prezident Si Ťin-pching údajně vynechal proto, že summit doprovázela bilaterální státní návštěva indického premiéra v Brazílii.
Na druhou stranu už i v minulosti se ukázalo, že právě na půdě BRICS se daří některé rozpory překonávat. Například v Riu dokázaly účastnické země posunout konkrétním návrhem jinak nekonečnou debatu o nutnosti reformovat Radu bezpečnosti OSN. Shodly se, že by se měla rozšířit o Brazílii a Indii, a to i přesto, že Čína by si tento orgán jistě dokázala bez Indie představit. Poděkování za toto vstřícné gesto bylo nejspíše jedním z motivů návštěvy indického ministra zahraničí v Pekingu, kde byl přijat i čínským prezidentem.
K dalším výsledkům summitu patřilo odsouzení útoků na Írán či na ruské civilisty, podpora Palestině, společná pozice ke klimatickým změnám (s přetrvávajícím využitím fosilních zdrojů energie), pokračující práce na vlastním mezinárodním platebním systému, shoda na nutnosti posílit váhu zemí Jihu ve světových multilaterálních organizacích a rozvoj vlastních multilaterálních institucí. V tomto duchu dal summit podnět k vytvoření vlastního systému pojištění rozsáhlých infrastrukturních investic, který by doplňoval stávající Novou rozvojovou banku, neboť současný systém Světové banky neodpovídá potřebám zemí Jihu.
Soudržnost BRICS+ však může být brzy otestována. Pokud Rusko bude i v září dál válčit na Ukrajině (což je pravděpodobné) a Trump se bude držet svého nedávného ultimáta 100% amerických cel na země obchodující s Ruskem (což nikdo včetně Trumpa asi neví), budou si muset vybrat mezi obchodem s Ruskem a přístupem na americký trh. Těžko si představit, že by se Čína s Indií, kam dnes směřuje polovina ruského exportu, takovému tlaku podvolily. Nicméně budou stát před nepříjemným dilematem.
To však není nic ve srovnání s dilematy, před něž staví Trump ostatní země G7. Nejenže všem, snad s výjimkou Japonska, dává opakovaně najevo, že s nimi pohrdá a čas, který jim věnuje, považuje za ztracený (z poslední G7 předčasně odjel), ale vyjednává s nimi stejně bezohledně jako s kýmkoliv jiným. Jistě se jim honí hlavou bonmot nesprávně připisovaný Kissingerovi, že být nepřítelem USA může být nebezpečné, ale být jejich přítelem je osudné.
Souvisí to i s odlišnou povahou obou uskupení. Na summitech BRICS+ sedí u jednoho stolu deset představitelů svrchovaných zemí. Jejich země se podstatně liší co do velikosti a možností, ale na svém území nemají, s výjimkou Emirátů, cizí vojenské základny a samostatně rozhodují o své domácí i zahraniční politice. Na summitech G7 se schází jedna svrchovaná velmoc se svými šesti vazaly. A pokud ani tato konstelace není příliš akceschopná, bude to pro celou sedmičku nejspíše … osudné.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!