V kontextu multipolárního světa čelí EU rizikům politického rozdělení a geopolitické marginalizace.
Od invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022 je evropské rozhodování tímto konfliktem silně ovlivněno, což má dopad na samotné vnímání Evropy v kontextu oslabování transatlantického bezpečnostního partnerství. Tato situace představuje jak hrozby, tak příležitosti pro evropskou bezpečnostní a zahraniční politiku, která se musí rozšířit i mimo Ukrajinu, ale zároveň uznat význam Ukrajiny v bezpečnostních otázkách, píše na stránkách Asia Times Eric Alter z Diplomatické akademie v Abú Dábí.
USA se stále více zaměřují na Asii a Evropa se stává druhořadou záležitostí. Proto je podle autora nezbytné, aby Evropa (míněna EU) posílila svou obranu a regionální kapacity. Slabá reakce EU na konflikt v Gaze je v ostrém kontrastu s její podporou Ukrajiny. Autor míní, že je nepravděpodobné, že jednotlivé reakce EU na krize mohou vést k vytvoření jednotné evropské strategie. Ambice EU však podle autorova mínění musí být dostatečně odvážné, aby posílily autonomii a schopnost Evropy jednat i dlouho po skončení války na Ukrajině.
Letošní summit NATO se zaměřil na zvýšení výdajů členských zemí EU na obranu na 5 % HDP, resp. 3,5 % na přímé výdaje na obranu. Haagský závazek, který podepsala většina spojenců, je podmíněn pokračující podporou Ukrajiny. Pokud ruská hrozba poklesne nebo podpora oslabí, může veřejný závazek k vysokým výdajům ochabnout. Závisí také na tom, zda USA udrží svůj příspěvek do NATO na úrovni 16 %, což je nejisté.
NATO usiluje o to, aby do roku 2032 přispívaly neamerické členské země 70 % kapacit, oproti současným 56 %. To je náročné pro země jako Španělsko a Belgie, které nemají dostatečnou fiskální flexibilitu. Evropská unie dále stojí před úkolem posílit svůj obranný průmysl a trh. Nedávná zpráva nicméně naznačuje, že v příštím desetiletí nemůže EU nahradit klíčové vojenské kapacity USA. V současné době brání spolupráci roztříštěný evropský obranný průmysl, což ztěžuje uspokojení obranných potřeb.
Evropská unie čelí zranitelnosti, která přesahuje rámce Ruska. Jde o hrozby politického rozdělení a geopolitické marginalizace, a to především kvůli tomu, že členské státy upřednostňují své národní zájmy.
Aby posílila svou ekonomickou nezávislost, musí Evropská unie podle autorova mínění vyřešit nesrovnalosti na kapitálových trzích, v oblasti energetiky a technologií a rozšířit mezinárodní roli eura s cílem snížit náklady na financování a přilákat investice. EU by měla vyvážit svůj přístup k Rusku a spolupracovat s Čínou i USA, aby zabránila nadměrnému vlivu na své politické a ekonomické systémy. Zároveň by měla rychle reagovat na rostoucí očekávání v multipolárním světě. Zda bude možné takovou strategii realizovat dostatečně rychle, to podle autora zůstává jednou z klíčových otázek současného vývoje EU.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.