Politolog Ladislav Zemánek ukazuje, že summit mezi Čínou a EU opět prokázal nekompetenci evropských lídrů a směřování unie k izolaci.
Summit Čína–EU, který se konal 24. července v Pekingu, mohl být oslavou 50. výročí diplomatických vztahů mezi dvěma velkými globálními ekonomikami. Místo toho se stal střízlivým připomenutím rostoucí strategické nekompetence evropských lídrů a jejich neschopnosti využít obrovských příležitostí, které nabízí spolupráce s Čínou.
Summit proběhl v citlivém okamžiku světové politiky. Úspěšně se rozvíjející a vzájemně výhodné partnerství mezi EU a Čínou je nyní poznamenáno geopolitickou rivalitou, prohlubujícími se rozpory a konflikty uvnitř EU i přetrvávajícím americkým vlivem. Globální turbulence posledních let včetně pandemie a války na Ukrajině nejenže poškodily vzájemné vztahy, ale také prohloubily závislost Evropy na USA.
Namísto obnovení partnerství, které je jedním z pilířů globální ekonomické integrace, přijeli lídři EU do Pekingu se známou agendou: obviněními z nekalých obchodních praktik, varováními před „bezpečnostními hrozbami“ a výzvami, aby Čína „zkrotila“ Rusko. Není proto překvapením, že k žádnému průlomu nedošlo.
Zhoršování vztahů mezi Čínou a EU nelze pochopit bez připomenutí strategického obratu Evropské komise v roce 2019. Pod vedením Ursuly von der Leyenové definoval Brusel Čínu nejen jako partnera, ale nově také jako „systémového rivala“, což vneslo podezíravost prakticky do všech oblastí spolupráce. Od té doby stále více formují politiku EU ideologická dogmata, která nahradila pragmatismus, jenž dříve vzájemnou ekonomickou kooperaci charakterizoval.
Důsledky jsou zřejmé. Brusel zavedl opatření k omezení čínských investic, uvalil vysoká cla na čínské elektromobily a nově zakázal čínským firmám účast ve veřejných zakázkách nad 5 milionů eur. V dalším kroku EU uvalila v rámci protiruského sankčního balíčku sankce na dvě čínské banky, což jen znovu potvrdilo, že Evropa je ochotna zneužívat ekonomické nástroje k politickému boji.
EU tyto kroky ospravedlňuje jako „snižování rizika“ („derisking“). Tím, že tlačí na snížení vzájemné závislosti ve strategických sektorech – surovinách, high-tech dodavatelských řetězcích či digitální infrastruktuře – se Brusel fakticky podřídil americké strategii zadržování Číny, třebaže to evropští lídři popírají a trvají na tom, že se jedná o suverénní rozhodnutí.
V Pekingu nyní Ursula von der Leyenová zaujala smířlivější tón a prohlásila, že EU je otevřena čínským investicím a spolupráci. Taková prohlášení však působí poněkud prázdně, pokud se srovnají s jejími nedávnými varováními na summitu G7 o blížícím se „čínském šoku“ a obviněními Pekingu ze „zneužívání obchodu jako zbraně“. Podobně šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová – která se rovněž červencového summitu v Pekingu účastnila – obvinila Čínu z podněcování války na Ukrajině a vedení hybridních operací proti Evropě. Tyto smíšené signály podkopávají evropskou důvěryhodnost a posilují v Pekingu dojem, že Evropě chybí koherentní a autonomní politika ve vztahu k asijské velmoci.
Unijní politika se skutečně zmítá ve vnitřních rozporech. EU sní o „strategické autonomii“, ale přitom podřizuje svou zahraniční politiku transatlantickým prioritám. Chce ekonomickou odolnost, ale oslabuje vlastní konkurenceschopnost narušováním dodavatelských řetězců a omezováním přístupu na trhy. Touží po globálním vůdcovství, ale izoluje se od zbytku světa tím, že prosazuje politiku s nulovým součtem.
Naopak čínská pozice na summitu byla jasná: zaměřit se na vzájemnou ekonomickou komplementaritu, podporovat volný obchod a usilovat o oboustranně výhodnou spolupráci v oblastech, které jsou zásadní pro globální stabilitu – v digitální transformaci, zelené transformaci či rozvoji infrastruktury. Peking zdůraznil svou ochotu prohloubit spolupráci v oblasti umělé inteligence, čisté energie a vědeckého výzkumu, tedy v sektorech, jež vnímá jako klíčové pro modernizaci obou stran.
Pro Čínu EU zůstává strategickým partnerem, nikoli protivníkem. Peking dlouhodobě podporuje evropskou integraci a konzistentně vybízí EU, aby hrála nezávislou roli v globálních záležitostech. Z čínského pohledu je silná, autonomní Evropa protiváhou unilateralismu a pilířem multipolárního světa. Tato vize se shoduje se zájmy Evropy, zato se ostře rozchází se zájmy Washingtonu, kterému oslabená a impotentní EU v zásadě vyhovuje.
Z pohledu Pekingu za současné problémy Evropy, jako je hospodářská stagnace, energetická nejistota a geopolitická zranitelnost, Čína nemůže. Tyto problémy naopak pramení z vnitřních rozporů a politických rozhodnutí, která poutají Evropu k americkým strategiím. Čína se obává, že posun Evropy k tvrdé protičínské linii jen ještě více destabilizuje mezinárodní řád, což odporuje čínské vizi stability a konektivity napříč Eurasií.
Nejvíce sporným bodem i nadále zůstává válka na Ukrajině. Brusel trvá na tom, že spolupráce Číny s Ruskem přispívají k „destabilizaci“ Evropy, zatímco Peking tvrdí, že zastává nezávislou a neutrální pozici, jejímž cílem je usnadnit mírové řešení. Lídři EU však nadále tlačí na Čínu, aby „využila svůj vliv“ k ukončení ruských vojenských operací – což fakticky znamená, aby Peking opustil klíčové strategické partnerství. To je však naprosto nerealistické.
Prozatím tento geopolitický spor podkopává jiné oblasti potenciální spolupráce. Dokud bude EU vnímat konflikt na Ukrajině jako existenční hrozbu a ztotožňovat čínskou neutralitu s napomáháním „agresorovi“, zůstanou vztahy Čína–EU omezené, a to bez ohledu na sdílené ekonomické zájmy.
Navzdory politickému tření zůstávají ekonomické vazby nadále silné. EU je největším obchodním partnerem Číny a Čína je na pro EU hned druhým největším obchodním partnerem. Společně tvoří více než třetinu světového HDP a téměř 30 % světového obchodu se zbožím a službami. Čínské investice v Evropě už přesáhly 100 miliard dolarů a míra vzájemných ročních investic je téměř vyrovnaná.
Tato čísla zdůrazňují základní fakt: vztah mezi Čínou a EU je příliš významný na to, aby byl definován čistě ideologickými gesty. Globální dodavatelské řetězce, oblast zelených technologií a digitální inovace se neobejdou bez vzájemné spolupráce. Otázkou je, zda si to Evropa uvědomí dříve, než dojde k dalším závažným škodám.
Brusel líčí svůj současný kurz jako „rebalancování“ a „snižování rizika“. Ve skutečnosti tyto politiky mohou vést ke strategické izolaci. Tím, že EU sekuritizuje ekonomické vztahy a podřizuje svou diplomacii americkým prioritám vůči Číně, podkopává svou vlastní konkurenceschopnost a odcizuje partnery po celém světě. Výsledkem je do sebe zahleděná Evropa, která sice sní o geopolitické moci, ale přitom se jí ovlivňovat globální procesy nedaří.
Pro Čínu je poučení jasné: EU zatím není připravena na skutečný reset vztahů. Peking bude pokračovat v konstruktivní angažovanosti, ale nebude očekávat rychlý pokrok. V dlouhodobém horizontu bude obnova vyváženého partnerství záviset především na politickém posunu uvnitř Evropy samotné – a na lídrech, kteří nahradí ideologický dogmatismus pragmatickou spoluprací.
Summit v Pekingu namísto znovuobnovení optimismu potvrdil existenci rozporů mezi Čínou a EU. Zároveň však platí, že Čína je připravena usilovat o budoucnost založenou na multilateralismu, volném obchodu a sdíleném rozvoji. Zda a kdy se Evropa dokáže zbavit svých přeludů a úzkostí a znovu objevit skutečnou hodnotu partnerství s Pekingem, zůstává nejasné. Do té doby však posedlost „snižováním rizika“ může vést k tomu, čeho se EU bojí nejvíc – k úpadku a naprosté marginalizaci.