Petr Schnur se zamyslel nad stavem německé demokracie, které podle jeho mínění hrozí fakticky demontáž.
Nad Německem se vznáší hrozba demontáže demokracie. Podle aktuální politické reprezentace a jejich médií nehrozí ohrožení demokratického a právního státu z prostředí ilegální migrace, jejíž synové dokázali nejen stále více městských čtvrtí proměnit v rejdiště quasi muslimských gangů a rodinných klanů, v teritoria, do kterých se právní stát v evropském smyslu odváží vstoupit jen v doprovodu těžkooděnců. Soudržnost klasické občanské společnosti jako základu demokratického systému rovněž nebourají hordy arabských a afghánských mladíků páchajících na koupalištích sexuální harašení a mužné střety s rivalizujícími skupinami, čímž proměnili místa rekreace a odpočinku v „No Go Area“.
Důkaz bdělé demokracie jsme čerstvě zažili nedávno. Ideologickou kvalifikaci spolu se schopností plavby v hlavním proudu státní moci totiž prokázala kandidátka „vládního i opozičního středu“ na nejvyšší soudní úřad republiky, předsedkyni Ústavního soudu právnička-profesorka Brosius-Gensdorfová. Nelze vyloučit, že si doporučení zasloužila během lockdownu demokracie v čase koronním, kdy se zasazovala o nejtvrdší donucovací opatření vůči těm, kteří nebyli ochotni experimentovat s rizikovou vakcínou mRNA. Dokonce poté, co byl i oficiálně přiznán její omezený účinek. O tom, že by tato dáma v dotyčné funkci znamenala osvěžení právního státu, nelze pochybovat.
Velkým (a především nezištným) přínosem pro demokracii je skutečnost, že motorem německé a celkově bruselské demokracie A. D. 2025 se opět stal zbrojní průmysl. Diplomacie vyšla z módy stejně jako Brandt, Schmidt, ba dokonce i Kohl. Tedy přesněji řečeno: diplomacie se přežila tam, kde jde o samotnou existenci Evropy – ekonomickou, politickou a možná i fyzickou. Tedy vůči Rusku a Ukrajině. Všude jinde ve světě je ve vztahu k válečným konfliktům nadále dovolená, ba někdy i žádaná, především v případě Izraele, který zpopelňuje Gazu, a to včetně stánku katolické víry a humanitárních organizací. Cynického režimu, který si vyhrazuje právo na preventivní útoky kdekoliv na světě i na exekuci vrchních představitelů suverénních států. Plně v nejlepších demokratických tradicích je kritika „v mezích politické korektnosti“ těch, kteří toto vše páchají, samozřejmě bez 18 sankčních balíků a výluky z mezinárodních soutěží. Tato silová evropská demokracie, o německé ani nemluvě, nemá zapotřebí podpořit desetitisícové zástupy těch izraelských občanů, kteří měsíce proti Bibiho politice protestují, zřejmě z obavy, že by za nimi mohl stát Rus.
Totalitou z dob, o kterých jsme byli přesvědčeni, že se ani v náznaku nemohou vrátit, podle vlády a liberální, levicové a zelené „opozice“ nezavání psychotický návrh jednaosmdesátiletého „experta-sociologa“ na zavedení jednoroční povinné sociální služby pro důchodce (!) – podle vlastní sebedefinice bývalého účastníka protestního hnutí roku 68, který si později uvědomil, jak je vlastně státu povinen vděkem. Kdyby se takový návrh objevil jinde než v Německu, v zemi, kde život znamená makat, dobrovolně nebo z donucení, dalo by se nad tím mávnout rukou a „expert“ by skončil buď v kabaretu, nebo u psychiatra. Jenže zde je to téma pro přední vůdčí média jako Der Spiegel, nt-v, Stern a jiné, a tak se dá se předpokládat, že bývalý revolucionář vypustil první sondu na reakci společnost, že ukrojil první plátek politického salámu, který mu ve staré (ne)dobré německé tradici prodal panující režim.
Výčet symptomů demontáže demokracie a ústavních hodnot by mohl pokračovat dále. Bezesporu k nim patří i politika vůči Ukrajině a Rusku, založené na blokádě veškerých realistických diplomatických aktivit, které byly nahrazeny politickou a vojenskou podporou kyjevské loutky bez ohledu na katastrofální následky pro Ukrajinu, její obyvatele a Evropu. Přitom je nutné znovu a znovu připomínat, že casus belli spočíval a spočívá v prosazování členství Ukrajiny v NATO, v neustálé expanzi tohoto agresívního uskupení na východ k hranicím Ruské federace. Dohoda o ukrajinské neutralitě mohla již v roce 2022 konflikt ukončit, ba již před jeho vypuknutím mu mohla zabránit. Tato amorální, destruktivní a nebezpečná politika neustálého přilévání oleje do ohně namísto jeho hašení, donedávna transatlantická, nyní „evropská“, je v přímém rozporu se zájmy Evropy, v případě SRN konkrétně se Základním zákonem/„Ústavou“. Problém je v tom, že umělé živení ohně na Ukrajině může přerůst v přímý střet Ruska s NATO a z ukrajinského ohně se může rychle stát světový požár.
Vzhledem k prohlubování stavu permanentního napětí uvnitř i navenek společnosti podle vládní agendy neohrožuje demokracii homogenní mediální proud obětavě lámající kopí za berlínský politický euro-střed podle hesla „argument a žurnalistická etika – přežitky minulosti“ aneb „čo bolo, bolo; a čo je, to je“ jak říkávají bratři Slováci. Kdo se z tohoto proudu vymaní, ten musí notně skončit na kamenitém břehu mediálního řečiště. Bezesporu v zájmu takto pojaté demokracie je nutné, aby vládnoucí euro-střed na čistotu myšlenek nejen dohlížel, ale i soudil a v případě potřeby sankcionoval.
V praxi prosté ironie vypadá honba bruselsko-berlínské inkvizice na aktuální čarodějnice – spiklenecké teoretiky, proruské aktivisty, euroskeptiky, antisemity, kryptonácky a autory nenávistných komentářů – takto:
Pěkně podle staré (ne)dobré německé tradice dokázala „středová“ agenda etablovat v jakési neo-orwellovské podobě, z iniciativy a za solidární podpory Evropské unie udavačský systém kontroly. První ovoce již demokracie sklidila. Kupříkladu soudní pendrek na důchodce, který si dovolil nazvat bývalého geniálního ministra průmyslu Habecka ze zelené stranické líhně ‚hlupákem“ (!) nebo žurnalistu Davida Bendelse. Ten se dokonce nestydatě odvážil vyrobit fotokoláž na bývalou ministryni vnitra Nancy Faeserovou s nápisem „Nenávidím svobodu názoru“ – poté, co se politicky před spolkovými volbami pravidelně zviditelňovala průraznými iniciativami na zákaz AfD a četných nepohodlných periodik. V ranním tichu dokázal stát provést 170 speciálních policejních razií v bytech důchodců, žurnalistů z alternativních médií a dalších „autorů nenávistných projevů“. Ochrana demokracie nebo výprodej právního státu a ústavy v časných ranních hodinách. Příznivci aktuální euro-definice demokracie a práva na německé politické scéně rozvinuli na její ochranu další iniciativu. Doposud to byla AfD, která děsí skalní politický euro-střed, o kterou proto pečuje Spolkový úřad na ochranu ústavy, a nad kterou se vznáší Damoklův meč zákazu. Nyní se kovaní euro-centristé rozhodli podat návrh na další posílení německé demokracie – dohled „státní bezpečnosti“ i na potenciální rebely zleva. Samozřejmě nejde o mírně kritickou Levici (Die Linke), která se nechala vmanévrovat do role jakési pseudo-opozice, ale konzervativně-levicový BSW Sahry Wagenknechtové. Samozřejmě plně v zájmu ochrany demokracie a právního státu. Na návrhu se podílí aktivisté z CDU, FDP (z vlastní definice liberálové), samozřejmě v akcích podobného druhu nemohou chybět Zelení.
Režim, který se se nachází mimo jakoukoliv kontrolu, odložil veškeré morální a politické zábrany. V kontextu vývoje posledních let lze interpretovat úsilí německé politické euro-agendy zuby nehty protlačit kandidátku SPD Brosius-Gersdorfovou do čela Ústavního soudu jako pokus o získání kontroly nad nejvyšším právním orgánem republiky. Chceme-li nějakou časovou hranici, tak bychom mohli udat dobu korony, kdy vláda s odvoláním na nouzovou situaci zablokovala jakoukoliv odbornou diskuzi o proporcionalitě mezi stupněm reálného ohrožení a státními opatřeními a zároveň legitimovala sociální represi i zmrazení ústavních práv.
A dodnes ani slovo o tom, že ti, kteří tehdy upozorňovali na negativní dopady a účinky jak lockdownů, tak i experimentálních vakcín, o kterých se dnes, byť velmi opatrně, veřejně mluví, byli označeni buď za blázny nebo spiklence.
Závěrem zásadní otázka. Jestliže vláda státu, v našem případě německého, v synchronické součinnosti s bruselskou euro-centrálou provádí z hlediska zájmu celku iracionální politiku, ačkoliv její škodlivost je zcela evidentní, potom je naprosto logický závěr, že musí existovat nadřazené síly, které z hlediska jejich parciálních zájmů tuto politiku vítají, podporují nebo dokonce organizují, jednoduše z ní těží. Z jejich pohledu je potom agenda plně racionální. Tato úvaha není produktem spiklenecké teorie, ale zdravého, kritického a nezcenzurovaného rozumu. Z pohledu občanů je nejen legitimní, ba co víc, je to jejich povinnost, položit otázku, v čím zájmu a na čí rozkaz se tato bezprecedentní destrukce ekonomických, politických a morálních hodnot koná.
Celková situace v EUropě připomíná dobu těsně před rozpadem východního bloku. Degenerace systému postoupila příliš daleko, centralismus, politická, ideová a mravní vyčerpanost politických elit nedovolila zavčas zatáhnout za brzdu a provést nezbytné reformy. Rozdíly mezi systémovou krizí tehdejšího Východu a dnešního Západu nicméně existují, dva z nich jsou zásadní. Jde o téma, které si zaslouží hlubší reflexi, nicméně nyní jen ve zkratce.
Za prvé: v rámci RVHP i Varšavské smlouvy neexistovalo nadnárodní centrum napojené na nějaké ekonomické globální komunistické elity a zájmové skupiny, které by měli vliv a sílu konzervativně ovlivnit a udržet v pochodu mocenské struktury v moskevských satelitech i po Gorbačovově „perestrojce“ nebo ji dokonce zvenčí bojkotovat. Jediným mocenským pojítkem byly komunistické strany na čele s tou nejmocnější, sovětskou, a pokud ta nebyla schopna nebo ochotna, popřípadě propadla iluzi, že Západ ponechá Východu autonomní vývoj, nebylo možné starou mocenskou mašinerii zachránit.
Za druhé: během tohoto procesu se Sovětský svaz a jeho spojenci nepřipravovali na válku. Očividně neexistoval záměr Gorbačova a celého kremelského vedení nějakým způsobem eskalovat situaci až do možnosti přímé konfrontace s NATO, a tak vnějším nepřítelem zachránit vlastní moc. Příležitost by k tomu bezpochyby našel nebo vytvořil, připomeňme jen vyzbrojování radikálních islamistů a jejich geril Spojenými státy a jejich spojenci.
Bruselská EUropa ví, že její čas krátí, dominance končí a centralistický model selhal. Co na podporu moci zůstalo jsou cenzura, zákazy a strach. Otázkou je, zda ještě někde lze najít těch „deset spravedlivých“, zda ona tolik vzpomínaná občanská společnost včetně mladé generace pochopí, kam tato cesta vede a rozhodne se jednat.