Politolog Petr Drulák píše o kontroverzní otázce korsické autonomie, které pařížská vláda nenápadně posílila. Proč jde o problematický krok?
Francouzi sice žijí politikou více než Češi nebo Slováci, ale přes léto chtějí klid. Pařížané včetně politiků a komentátorů od července utíkají z rozpáleného města na venkov či do zahraničí a nahrazují je turisté. Ale letní apatie lze také využít k rozhodnutím, které by u bdělejšího publika vyvolaly silné politické vášně. Možná proto vláda na svém posledním letním zasedání projednala posílení autonomie Korsiky. Obavy zastánců tradičního státu i naděje autonomistů rozdělují Macronovu vládu, staví ji proti vlivné Státní radě a otevírají celou řadu znepokojivých otázek pro budoucnost Francie.
Pokud by se naplnil návrh, který s podporou premiéra předložil ministr pro místní rozvoj a donedávna veterán socialistické strany socialista François Rebsamen, získala by Korsika významnou část kompetencí, o něž dlouhodobě usiluje. Dosud si na pařížském centru dokázala vydobýt drobné institucionální odchylky, podobně jako francouzská zámořská území Guyana, Martinique a Mayotte, ale o autonomii nemůže být ani řeči. Ostrované si sice volí korsické shromáždění, z něhož pak vzchází korsická exekutiva, ale o většině otázek běžného života rozhoduje prefekt jmenovaný Paříží.
Vládní projekt vychází z návrhu korsických autonomistů schváleného loni korsickým shromážděním. Předpokládá, že toto zatím spíše poradní shromáždění by převzalo některé funkce skutečného parlamentu. V řadě oblastí by mohlo schvalovat vlastní korsické zákony či upravovat podle místních potřeb zákony francouzské včetně daňových a školských.
Francouzská ústava by měla být rozšířena o článek zakotvují korsickou „autonomii v rámci republiky, která zohledňuje její vlastní zájmy dané faktem středomořského ostrova a faktem historického, jazykového a kulturního společenství, které udržuje jedinečný vztah ke své zemi“. Už tato formulace otevírá možnosti ochrany korsického jazyka, který zatím žádný oficiální status nemá, regulace dopravního spojení s pevninou či preference místních obyvatel v přístupu k nemovitostem, jejichž ceny jsou dnes vyháněné do nedostupných výšin poptávkou odjinud.
Zásadní výhrady přišly od Státní rady, která vládu upozorňuje, zda chystaná opatření nejdou proti stávajícími normám. Korsičtí představitelé výhrady odmítli s tím, že by autonomii zcela vyprázdnily. Vláda se následně rozhodla, že stanovisko svého poradního orgánu nebude respektovat. Ale nešlo to hladce. Proti korsické autonomii se postavil ministr vnitra Retailleau, nedávno zvolený předseda středopravicových Republikánů, kteří svojí podporou udržují vládu při životě.
V minulých vládách s Korsičany vyjednával právě ministr vnitra. To, že v současné vládě tento úkol připadl ministru pro místní rozvoj nejspíše souvisí s tím, že Macron si přál dohodu s Korsičany. Věděl, že mu ji zajistí spíše progresivista a bývalý socialista s bohatými regionální zkušenostmi Rebsamen než konzervativní obhájce centralizace, a nejspíše budoucí prezidentský kandidát, Retailleau. Ale ještě není dohráno. K zákonu se budou muset vyslovit nejen obě komory parlamentu, ale protože se jedná o zákon ústavní, bude schvalován ještě na jejich společném zasedání.
Zastánce jednotného národa a státu jistě neuklidní, že Macron v červenci vstřícně přijal také představitele Nové Kaledonie, která je dnes s vlastním parlamentem i vládou nejautonomnější součástí Francie, i s jejich požadavkem „Novokaledonského státu“ zatím rovněž „v rámci francouzské republiky“. Stoupenci kaledonské autonomie došli dál než ti korsičtí. Však by také Paříž vnímala nezávislost Kaledonie ve vzdáleném Karibiku úplně jinak než nezávislost Korsiky u svých evropských břehů. Ale oba ostrovy se podobají tím, že když Paříž místní hodně naštve, sáhnou k násilí; v Kaledonii naposledy loni, na Korsice před třemi roky.
Poslední korsická vlna nepokojů se zvedla, když džihádista z Kamerunu zabil ve vězení v jihofrancouzském Arles bojovníka za korsickou nezávislost Yvana Colonnu. Sám Colonna, kterého část ostrovanů považuje za hrdinu, a dnes mučedníka, si tam odpykával doživotní trest za vraždu prefekta Érignaca. Ačkoliv Colonnova smrt podle všeho neměla politické souvislosti, vyvolala na ostrově masové a často násilné demonstrace studentů se stovkou zraněných. Macron tehdy došel k závěru, že pokud se nedohodne s umírněnou částí korsických představitelů, mohou přebrat kormidlo radikálové a Francie ostrov ztratí.
Na korsické straně je hlavním hlasem umírněných, tedy těch, kteří žádají autonomii a nikoli odtržení, předseda korsické exekutivy Gilles Simeoni. Jeho otec Edmond v sedmdesátých letech zahajuje se svými bratry hnutí za obrození a autonomii ostrova. Syn Gilles se vydá cestou advokáta a než se před deseti lety ujme korsické exekutivy, patří do týmu obhájců Yvana Colonny. Flexibilita advokáta podpořená rodem korsických patriotů z něho činí pohodlnějšího partnera pro Paříž, než byl dlouholetý předseda korsického shromáždění Jean-Guy Talamoni. Tento historik a obránce korsického jazyka, rovněž ze slovutné korsické rodiny, byl donedávna hlavním představitelem stoupenců nezávislosti.
Boj Korsičanů proti pařížskému centralismu je spravedlivý a z pohledu malých středoevropských národů naprosto pochopitelný. Ale i obavy odpůrců jsou na místě. Nejvíce jim vadí ústavní zakotvení autonomního „společenství“, které podle nich rozbíjí francouzský národ. Výraz „komunitarismus“ je ve francouzských debatách většinou spojen se společenským separatismem, který vede k rozpadu národa a státu. Má dvě podoby: tradiční a současnou.
Tradiční separatismus působí v bývalých koloniích, jako je Nová Kaledonie, či v periferních oblastech jako jsou Korsika či Bretaň. Vyvolávala ho jakobínská arogance pařížské elity, která odmítala uznat právo těchto společenství na vlastní jazyk a kulturu. Současný separatismus je mnohem nebezpečnější. Žije z progresivistického multikulturalismu a týká se především muslimů a příslušníků neevropských etnik, kteří dnes obsazují velká města, odmítají být Francouzi, a naopak chtějí Francii dekolonizovat. Pokud se ústavní ochrana komunitarismu, kterou si vydobývají korsičtí autonomisté, rozšíří i na tato společenství, Francie urychlí svůj konec.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!