Politolog Ladislav Zemánek analyzuje roli Číny na globálním trhu se zbraněmi a ukazuje, čím se liší od západní konkurence.
Zatímco Washington a jeho evropští spojenci dominují tabulkám, Peking si svou pozici na světovém zbrojním trhu buduje postupně a nepříliš nápadně. Nabízí při tom cenovou dostupnost, široké portfolio a zbraně bez politických podmínek.
Údaje Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) za období 2020–2024 potvrzují přetrvávající globální nerovnováhu: samotné USA držely na světovém zbrojním trhu podíl ve výši 43 %, což je nárůst z 35 % oproti letům 2015–2019. Druhá skončila Francie s 9,6 %, zatímco Rusko dramaticky kleslo z 21 % na 7,8 %. Čína společně s Německem uzavírá první pětku.
Na papíře vypadá čínský podíl skromně – dokonce se mírně snížil z 6,2 % na 5,9 %. Za těmito čísly se však skrývá zásadní proměna: čínský obranný průmysl omezil svou závislost na dovozech, a to z 5,1 % světových dovozů zbraní v letech 2015–2019 na pouhých 1,8 % v letech 2020–2024. Jinými slovy: zatímco Čína stabilně vyváží, sama už téměř nemusí nakupovat od jiných.
Za posledních pět let Peking dodal těžké zbraně 44 státům, avšak téměř dvě třetiny čínského exportu směřovaly do Pákistánu – od stíhaček JF-17 a fregat typu 054A/P přes ponorky třídy Hangor a drony až po vyspělé systémy protivzdušné obrany. V roce 2024 pocházelo 81 % pákistánských dovozů zbraní z Číny. To dokresluje charakter bilaterálního vztahu, který dalece přesahuje dodávky zbraní a zahrnuje také společnou produkci či výcvik.
Pákistán je ale jen částí příběhu. Kromě Islámábádu byly v loňském roce klíčovými obchodními partnery Srbsko a Thajsko. Srbsko, s podílem 6,8 % na čínském exportu, již nakoupilo systémy protivzdušné obrany FK-3 a bezpilotní letouny CH-92A, a stalo se tak jedním z mála evropských států ochotných diverzifikovat dodavatele mimo rámec NATO. Thajsko (4,6 %) pořídilo tanky a námořní techniku, zatímco Bangladéš a Myanmar spoléhají na Čínu ve cvičných letounech, lehkých zbraních a obrněných vozidlech.
V Africe dovážejí Nigérie a Alžírsko tanky, rakety a drony. Na Blízkém východě nakoupily Írán, Omán i Saúdská Arábie čínské drony a raketové systémy. V Jižní Americe pořídily Venezuela a Bolívie čínská vojenská vozidla a lehké zbraně. Tyto příklady ukazují, že Peking si už dokázal vybudovat pozici na všech kontinentech včetně samotné Evropy.
Afrika je snad nejzřetelnějším příkladem rostoucí role Číny. V letech 2020–2024 dodala na kontinent 18 % všech zbraní, nejvíce hned po Rusku (21 %), a předstihla i USA (16 %). V západní Africe již Peking Moskvu dokonce předstihl a stal se hlavním dodavatelem.
V Asii je Čína nyní třetím největším exportérem se 14% podílem na regionálním dovozu – za USA (37 %) a Ruskem (17 %). To naznačuje, že mnohé asijské země se nenechaly přesvědčit západními varováními před „čínskou hrozbou“. Místo toho kupují to, co Peking nabízí: drony, tanky, raketové systémy a čím dál častěji i pokročilé stíhačky.
Jedním z názorných případů byl květnový střet mezi Indií a Pákistánem, kdy čínské stíhačky J-10, které vlastní Pákistán, sestřelily až tři francouzské letouny Rafale, jež jsou považovány za světovou špičku. Tento nečekaný výsledek vyvolal širokou pozornost a v Indonésii zintenzivnil debatu o možném nákupu J-10.
Nejviditelnějším čínským úspěchem na globálním trhu se zbraněmi nicméně zatím zůstávají bezpilotní letouny (UAV). Drony řady Wing Loong a CH se hojně prodávají na Blízkém východě či v Africe a nacházejí kupce v regionech, kde přísné americké a evropské exportní kontroly ponechaly volné pole pro konkurenci. Peking však už dnes nabízí kompletní spektrum konvenčních vojenských systémů: pokročilé stíhačky jako JF-17 a J-10, těžkou obrněnou techniku jako tank VT-4 i fregaty, ponorky a raketové čluny.
Portfolio dále zahrnuje moderní prostředky protivzdušné obrany, např. systém FK-3, a rozšiřující se škálu technologií s dvojím užitím – od dronů vybavených umělou inteligencí po satelitní sledování. Toto široké spektrum přivedlo Čínu do exkluzivního klubu: kromě USA a Ruska žádný jiný exportér nenabízí tak ucelený soubor možností napříč všemi doménami válčení.
Čínské zbraně jsou nejen levnější, ale i rychleji dodávané než jejich západní ekvivalenty. To může být rozhodující faktor pro státy, které si nemohou dovolit léta čekat. Současně čínské kontrakty obvykle neobsahují politické podmínky ani omezení konečného použití, jež často provázejí americké či evropské dohody. To je činí zvláště přitažlivými pro vlády, které jsou v hledáčku západních zemí a které si cení suverenity více než dodržování cizích pravidel.
Neméně důležitá je i čínská ochota ke sdílení. Společné projekty, jako je stíhačka JF-17 s Pákistánem nebo dohody o výrobě dronů v Saúdské Arábii, ukazují flexibilitu Číny při přenosu technologií a místní produkci. Skutečnost, že Peking není vázán Wassenaarským ujednáním či Kontrolním režimem raketových technologií (MTCR), umožňuje zemi vyvážet systémy, které jiní nemohou či nechtějí prodávat. Tímto způsobem se Peking etabloval jako preferovaný dodavatel ozbrojených dronů pro země hledající jak kvalitu, tak nezávislost.
Samozřejmě ani čínská řešení nejsou bez problémů. Čínská armáda nevedla velký konflikt od roku 1979, což vyvolává otázky ohledně praktického nasazení čínské bojové techniky a její výkonnosti v praxi. Západní dodavatelé navíc záměrně blokují interoperabilitu s čínskými systémy, čímž omezují export do zemí napojených na platformy NATO.
I dodavatelské řetězce zůstávají zranitelné. Odmítnutí Německa dodat motory pro čínské ponorky v rámci čínsko-thajské dohody projekt na roky zdrželo. Až letos v srpnu Bangkok souhlasil, že německé motory budou nahrazeny čínskými. Přetrvávají také obavy o kvalitu, údržbu techniky a dostupnost náhradních dílů.
Kvůli rostoucímu vlivu Pekingu navíc čínští zbrojaři čelí i politickým překážkám. V mnoha částech světa jsou nákupy zbraní určovány nikoli cenou či kvalitou, ale politickými preferencemi a závazky. Tato realita nutí Čínu spoléhat se silně na tradiční partnery, jako je Pákistán, spíše než na pronikání na strategicky vlivnější trhy. Globální obchod se zbraněmi stále určuje vzorec „buď–anebo“: většina zemí nakupuje převážně buď od Číny, nebo od dodavatelů NATO, ale jen zřídka od obou. Pouze hrstka států (mezi nimi Pákistán, Saúdská Arábie a Thajsko) dokáže balancovat mezi oběma stranami. Pokud Peking nedokáže tento odpor postupně překonat, jeho obranný průmysl bude mít problém dosáhnout globálního dosahu, jakému se těší američtí výrobci.
Zároveň rostoucí role Číny na zbrojním trhu neznamená automaticky i politické či vojenské spojenectví. Někteří z nejbližších strategických partnerů Pekingu, jako je Rusko či Írán, nejsou významnými odběrateli čínských zbraní, zatímco velcí zákazníci jako Irák a Nigérie udržují jen omezenou vojenskou spolupráci. Nejhlubší vztahy se utvářejí tam, kde se obchod prolíná s vojenskou diplomacií a politickým partnerstvím. Tak je tomu v případě Pákistánu, Thajska, Kambodži či Bangladéše.
Nelze očekávat, že Čína v dohledné době předstihne USA v globálních prodejích zbraní. O to ale Pekingu ani nejde. Místo honby za čísly Číňané sledují subtilnější zájem: nabízejí spolehlivá, dostupná a politicky neutrální obranná řešení partnerům, kteří chtějí větší míru svobody na západním diktátu. A tím jim pomáhají činit suverénní rozhodnutí.