Politolog Ladislav Zemánek rozebírá nenápadný krok čínské vlády, který však může změnit podobu světového obchodu, mezinárodního řádu a globálního vládnutí.
Když čínský premiér Li Čchiang koncem září na okraj Valného shromáždění OSN oznámil, že Čína již nebude usilovat o „zvláštní a diferencované zacházení“ (SDT) v probíhajících ani budoucích jednáních Světové obchodní organizace (WTO), působilo toto prohlášení na první pohled jako nenápadná technická poznámka. Ve skutečnosti však má dalekosáhlé důsledky, a to nejen pro globální roli Číny, ale i pro budoucnost multilaterálního obchodního systému.
Abychom pochopili význam tohoto kroku, je třeba připomenout, co SDT znamená. V rámci WTO mají rozvojové země nárok na preferenční zacházení – od nižší úrovně závazků přes delší přechodná období na zavedení reforem až po technickou pomoc a zvláštní ustanovení na ochranu jejich obchodních zájmů. Tyto flexibilní mechanismy mají vyrovnávat rozdíly mezi vyspělými a rozvojovými ekonomikami. Čína byla po desetiletí jedním z hlavních příjemců těchto výhod. Její rozhodnutí vzdát se dalšího zvýhodnění je proto zásadní jak v symbolické, tak praktické rovině.
Vstup Číny do WTO v roce 2001 byl jednou z nejdůležitějších událostí počátku 21. století. Členství výrazně akcelerovalo integraci Pekingu do světového trhu, umožnilo privilegovaný přístup do dodavatelských řetězců, posílilo export a urychlilo domácí reformy směrem k tržně orientované ekonomice. Tento transformační proces přesáhl čínské hranice: rozšířil světový trh, zlevnil spotřební zboží, zmírnil inflační tlaky a vytvořil sofistikované a ekonomicky výhodné přeshraniční výrobní sítě.
Rychlý vzestup Číny – od relativní izolace v 70. letech k dnešnímu postavení druhé největší ekonomiky a největšího exportéra – umožnila mimo jiné pravidla WTO, která jí pod hlavičkou „rozvojové země“ poskytovala ochranu. Hospodářský boom vyzdvihl stovky milionů obyvatel z chudoby, modernizoval infrastrukturu a proměnil Čínu v centrální uzel světové ekonomiky. Současně však vyvolal obchodní napětí, obvinění z neférové soutěže a debaty o tom, zda rámec WTO dostatečně reflektuje specifickou realitu čínské hybridní ekonomiky.
Odmítnutí SDT však neznamená, že by se Čína vzdala statusu rozvojové země. Peking trvá na tom, že je největší rozvojovou zemí světa. Navzdory obrovské velikosti ekonomiky dosáhl v roce 2024 čínský HDP na obyvatele pouze 13 303 dolarů – zlomek oproti 85 809 dolarům v USA a 43 145 dolarům v EU. Výrazné disparity přetrvávají i mezi regiony: pobřežní provincie se těší vyšším příjmům, zatímco vnitrozemí se stále potýká s nedostatečným rozvojem.
Čína se zároveň definuje jako země v „prvním stadiu socialismu“, což je koncept vycházející z reforem pod vedením Teng Siao-pchinga, podle něhož je modernizace teprve v počátečních fázích. Základna technologických inovací, sociální systém i průmyslová struktura zůstávají ve srovnání s vyspělými státy nevyrovnané. Sebeidentifikace Číny jakožto rozvojové země je politickým i ekonomickým signálem: ukotvuje Čínu v rámci globálního Jihu a zároveň reaguje na tlak vyspělých států, aby převzala plnou odpovědnost „rozvinuté země“.
Proč se tedy Peking právě teď rozhodl vzdát svých výhod ve WTO? Rozhodnutí lze chápat ve třech rovinách.
Za prvé odráží ambici Číny postavit se do čela post-západní globalizace. Odmítnutím privilegií Peking dává najevo sebevědomí spojené se svou ekonomickou silou a schopnost spoluutvářet pravidla světového obchodu. Chce být vnímán jako tvůrce pravidel, nikoli jen jejich příjemce, a prezentuje se jako odpovědný aktér mezinárodního řádu.
Za druhé Čína usiluje o upevnění role obránce globálního Jihu. Dobrovolným vzdáním se zvláštního zacházení se povyšuje nad úzce chápané národní zájmy a vykresluje své rozhodnutí jako projev solidarity s rozvojovými zeměmi. Staví se tak do čela snah o multipolární a inkluzivnější světový řád, který by zohledňoval zájmy nových globálních hráčů.
Za třetí je to diplomatický signál Západu. Washington i Brusel Čínu léta kritizují za údajné porušování pravidel prostřednictvím subvencí, požadavků na transfer technologií a průmyslové politiky. Rozhodnutí ve WTO je vstřícným gestem, že Čína je ochotna ke kompromisu. Navíc přichází v citlivém okamžiku probíhajících jednání o clech a obchodních vztazích s USA. Peking chce ukázat, že konfrontace není nevyhnutelná.
Samotná WTO navíc prochází krizí. Rostoucí protekcionismus, unilateralismus a institucionální paralýza podrývají její efektivitu. V tomto kontextu přivítala nejvyšší představitelka WTO Ngozi Okonjo-Iwealová oznámení Číny jako pozitivní impulz k reformě organizace. Peking tím posiluje svůj narativ o stabilizační roli v globální ekonomice, odhodlání bránit multilateralismus a brzdit fragmentaci.
Rozhodnutí zároveň zapadá do širších čínských iniciativ, jako je Globální rozvojová iniciativa (GDI) a Iniciativa globálního vládnutí (GGI), vyhlášená teprve před měsícem. Tyto projekty mají předefinovat mezinárodní spolupráci směrem k rozvoji, inkluzivitě a pragmatické spolupráci. Čína chce, aby její akčně orientovaný přístup sloužil jako vzor a aby i další státy přijaly aktivní opatření k posílení multilaterálních struktur.
Ústřední součástí čínského narativu zůstává její identita největší rozvojové země. Peking zdůrazňuje, že tento status není předmětem diskusí. Tato pozice umožňuje Číně vystupovat současně jako globální lídr i partner jiných rozvojových zemí.
Globální Jih je stále odvážnější: odmítá západní dominanci a politiku založenou na konfrontaci a hledá nové formy spolupráce. Čínský model – tržní socialismus s globální konektivitou – přitahuje pozornost jako alternativní cesta modernizace. Podporují ho i zcela konkrétní kroky: od prosince 2024 Čína poskytuje bezcelní přístup na 100 % položek všem nejméně rozvinutým zemím, s nimiž má diplomatické vztahy (nyní 44 států). V červnu 2025 tuto politiku rozšířila na 53 afrických států. Tato opatření dokazují, že čínská rétorika je podložena hmatatelnými ekonomickými pobídkami.
Prostřednictvím projektů jako je Iniciativa Pásu a stezky nebo různých platforem spolupráce Jih–Jih v rámci OSN, se Čína profiluje jako vzor modernizace, suverenity a nezávislého rozvoje pro země často znevýhodněné západní globalizací. Nabídkou přístupu na svůj obrovský trh, investic do infrastruktury a podpory bezcelního obchodu buduje dlouhodobá partnerství, která posilují její politický vliv a měkkou sílu.
Pozoruhodná je na postoji Číny ve WTO dvojrole, kterou hraje. Na jedné straně vystupuje jako reformátor, volající po změnách globálního vládnutí tak, aby reflektovalo realitu multipolárního světa a rozvojová práva chudších států. Na druhé straně zůstává pevně zakotvena v existujících strukturách, neboť WTO považuje za zásadní pro otevřenost trhů a prevenci protekcionismu.
Tato dvojí role umožňuje Číně vystupovat současně jako síla reformní i konzervativní: zachovává multilaterální řád, který legitimizuje její vzestup, a zároveň ho přetváří s cílem oslabit západní dominanci. Konstruktivním jednáním v rámci WTO Peking zdůrazňuje, že nemá v úmyslu globální instituce vytvořené převážně západními státy zničit, ale přeformátovat je tak, aby odrážely jeho představu inkluzivnějšího a spravedlivějšího mezinárodního řádu.
Rozhodnutí, že Čína již nebude usilovat o nové výhody SDT, proto není jen technickou změnou obchodní politiky. Je to odraz evoluce čínské role ve světové politice – od příjemce výhod k leadershipu. Zářijový krok odráží sebejistotu, ambici vést globální Jih a úsilí o to, aby země byla vnímána jako odpovědná mocnost ochotná ke kompromisu.
Zároveň však odráží rovnováhu, kterou musí Peking udržovat: trvat na své identitě rozvojové země a současně vystupovat jako rovnocenný hráč vyspělých ekonomik. Pro WTO tento krok znamená pozitivní příspěvek k debatám o reformě organizace, a to v okamžiku rostoucí skepse a protekcionismu. Z hlediska globálního Jihu posiluje obraz Číny jako ochránce jeho zájmů, z hlediska Západu představuje zároveň výzvu i příležitost – možnost spolupracovat s Čínou, která už netrvá na pozitivní diskriminaci, ale zároveň je odhodlaná spoluutvářet pravidla hry.
Poslední krok Číny není koncem příběhu, ale začátkem nové kapitoly globálního obchodu – kapitoly, v níž se hranice mezi rozvojem a vůdcovstvím, kompromisem a ambicemi, reformou a kontinuitou čím dál více stírají.