Politolog Petr Drulák se věnuje skandálu britského expremiéra Johnsona, jenž mimo jiné odhaluje, jak se zpeněžuje politický vliv.
Britská média se už několik týdnů věnují skandálu bývalého premiéra Borise Johnsona. Uniklá korespondence ukazuje, že využívá svoji kancelář financovanou ze státního rozpočtu k dojednávání lukrativních lobbistických kontraktů s kýmkoliv, kdo je připraven zaplatit. Na kancelář i státní podporu má jako bývalý premiér právo, ale smí ji využívat jen k veřejným aktivitám, nikoliv k podnikání. Johnson na otázky novinářů reaguje podrážděně a mlží. Očividně byl přistižen při porušení pravidel, ale jak už to u bývalých lídrů bývá, nejhorší škody napáchal, když jednal zcela v souladu s pravidly.
V západních oligarchiích, které si říkají liberální demokracie, je nepsaným pravidlem, že špičkový politik odchází na politický důchod do soukromého byznysu, kde následně zpeněžuje kontakty, které si za svou politickou kariéru vytvořil. Buď si založí svoji vlastní konzultační firmu, nebo se nechají najmout velkou bankou či korporací, kde dostávají na starost oddělení vztahů s vládou či veřejným sektorem.
Bývalý portugalský premiér a předseda Evropské komise Barroso skončil u všemocné investiční banky Goldman Sachs, vlivný komisař Breton přešel do Bank of America rovnou z komise, kde měl na starosti vnitřní trh. Když se Friedrichu Merzovi nedařilo v německé politice, pracoval pro BlackRock. Bill Clinton a Tony Blair si zařídili vlastní firmy. Český premiér Topolánek nastoupil u energetického oligarchy Křetínského, vicepremiér Hamáček pracuje pro zbrojaře Strnada. Ničemu z toho se nikdo nediví. Když oligarchie financuje politické strany, co je divné na tom, že si najímá individuální politiky?
Skandály vypukají ve třech případech. Ty nejmenší jsou spojené s porušováním existujících pravidel o konfliktech zájmů. Například když politik nerespektuje ochrannou lhůtu a do byznysu jde přímo z vlády nebo když poruší nějaké drobné pravidlo oddělující soukromé a veřejné aktivity, jako to udělal Johnson. O něco vážnější je zjištění, že politik byl na výplatní listině v době, kdy byl ve funkci. To je klasická korupce a trestní paragrafy na ní pamatují. Ale politici obvykle bývají dost opatrní než, aby se takto nechali chytit, pokud to někdo odnese, jsou to jejich podřízení.
Například současná šéfka Evropské centrální banky Lagardeová se zapletla, když sloužila jako Sarkozyho ministryně financí, ale u soudu to odnesl šéf jejího kabinetu. V české kauze Promopro byli souzeni vysocí úředníci, nikoliv jejich šéf vicepremiér Vondra, vězení nehrozilo ani premiéru Topolánkovi, ale pár let si odseděla jeho pravá ruka Marek Dalík.
Nejzávažnější je pak politikův přechod do služeb firem geopolitických konkurentů Západu. Přechod může být zcela legální, ale euroatlantická oligarchie a její média takové jednání nemilosrdně lynčují jako vlastizradu. Zažili to kancléř Schröder s Gazpromem, či rakouská ministryně zahraničí Kneisslová s Rosněftem.
V tomto kontextu je Johnsonova kauza bouří ve sklenici vody. Hrozí mu jen, že přijde o ročních 115 tisíc liber a z ostudy kabát. Taková ztráta ho neohrozí a na ostudu je zvyklý. Těžko bude větší než, když v předvečer nástupu do Downing Street se dal do takové hádky se svou o čtyřiadvacet let mladší nastávající, že sousedé volali policii. Kauza by mu nanejvýše mohla zkomplikovat návrat do politiky, ale nezdá se, že by o něho konzervativci vůbec stáli. Zajímavě však odrývá rozsah jeho klientů: od britského zbrojaře, jemuž pomáhá s kontakty na Ukrajině, přes ropné šejky až po venezuelského prezidenta Madura, kterého coby premiér označil za „diktátora v čele zlého režimu“ a podporoval snahy o jeho svržení. Zveřejněné materiály vedou k podezření, že za hodinovou schůzku se zlým diktátorem si naúčtoval kolem čtvrt milionu liber.
Přesto materiály jeden ze skutečných skandálů připomínají. Johnson mimo jiné pracoval pro lorda Lebedeva, vydavatele London Evening Standard, kterému pomáhal kontaktovat Elona Muska s žádostí o investici do upadajících novin. Skandálem přitom není Johnsonova zprostředkovatelská služba, nýbrž samotný lord Lebedev. Byl to premiér Johnson, který z Jevgenije Alexandroviče Lebeděva učinil v roce 2020 lorda a tím i člena Horní sněmovny. Jistě tím udělal radost jeho otci Alexandrovi, důstojníku sovětské KGB i ruské FSB, který se v devadesátých letech stal vlivným rusko-britským oligarchou a dnes je kvůli Ukrajině na kanadském sankčním seznamu. Také tím splácel určitý dluh: Lebeděvové mediálně podporovali jeho kariéru a pravidelně zvali na večírky s vodkou a kaviárem. To už si křeslo v Horní sněmovně zaslouží. Nicméně Johnson tím žádná pravidla neporušil.
Žádná pravidla neporušil ani v dubnu 2022, když v Kyjevě prezidenta Zelenského odradil od dalších jednání s Putinem. Na jedné straně ho upozornil, že Západ dá od jakékoliv ukrajinské dohody s Ruskem ruce pryč, což v kyjevských poměrech znamenalo hrozbu svržení Zelenského. Na druhé mu předestřel vizi neomezené vojenské i ekonomické podpory Západu, která ve spojení s ukrajinskými vojáky povede k ruskému kolapsu. Není podstatné, zda notorický lhář Johnson si tehdy byl vědom, že lže či byl o svých slovech přesvědčen. Ukrajinu nasměroval ke stávající tragédii materiálně zničené a demograficky zdecimované země.
Dosud byl za svoji tehdejší misi oficiálními západními médii oslavován. Koneckonců nejednal čistě za sebe, nýbrž jako mluvčí bidenovských struktur, které o válku hodně stály. Až ukrajinská realita dolehne na Západ v plné tíži, bude se hodit jako obětní beránek. Lze se ptát, zda mimořádná mediální pozornost věnovaná jeho nijak mimořádným kšeftům nezahajuje přípravy na jeho oficiální reputační popravu.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!