Politolog Petr Drulák píše o posledním úspěchu maďarského premiéra Viktora Orbána v jeho politice směřující k autonomii.
Maďarský premiér Viktor Orbán je vedle italské premiérky Meloniové asi jediným evropským lídrem, který po návratu z Trumpova Bílého domu může něco slavit. U Trumpa se už letos vystřídal z Evropy leckdo. I když návštěvy nedopadly takovou katastrofou, jako ta nástupní ukrajinského prezidenta Zelenského, hosté si většinou domů vezli nevyžádané rady, nezávazné přísliby spolu se závaznými úkoly, obvykle v oblasti nákupů amerického zboží. Slušnou dávku domácích úkolů dostal i Orbán, ale alespoň se mu na rozdíl od jiných podařilo pro Maďarsko vyjednat, co potřeboval.
Maďarsko dostalo výjimku z amerických sankcí na nákupy ruského plynu a ropy. Pokud by ji nedostalo, hrozily by Maďarsku citelné obchodní sankce, neboť nemá možnost ruské suroviny nahradit. I když Maďarsko může být do určité míry zásobováno i jinak než plynovodem Turkish Stream a ropovodem Družba, alternativní trasy nemají dostatečnou kapacitu, chemické složení alternativních surovin neodpovídá potřebám maďarských rafinérií, a hlavně jakákoliv alternativa je za násobně vyšší ceny.
Vyjednaná výjimka je pro Orbána důležitá nejen ekonomicky, ale i politicky. Když Trump sankce na ruské odběratele vyhlásil, francouzský prezident Macron a další západní představitelé dávali Budapešti najevo značnou škodolibost. Nejenže Maďarsko nemohlo počítat s žádnou evropskou podporou, ale evropští představitelé reagovali v duchu: nechcete sankce v Bruselu, tak je dostanete z Washingtonu, navíc od vašeho oblíbeného Trumpa. Orbán ukázal, že ho evropské úšklebky nemusí zajímat a že se umí o svoji zemi postarat. Respekt, který mu Trump během návštěvy různými gesty prokazoval, je fackou bruselským posměváčkům a Orbánovi může pomoci i doma před nadcházejícími volbami.
Ale úspěch nebyl zadarmo. Americké ministerstvo zahraničí ještě během Orbánovy návštěvy uveřejnilo dokument, který vyčísluje, k čemu všemu se Orbán za Trumpovu vstřícnost zavázal. Podstatnou část dokumentu tvoří závazný nákupní seznam amerických produktů. Dominují mu tři položky: zbraně za 700 milionů dolarů, zkapalněný plyn na 600 milionů dolarů a jaderné palivo za 114 milionů dolarů. Je jasné, že částku dosahující téměř půldruhé miliardy dolarů by Maďarsko za jiných okolností utratilo jinak. Od Američanů nepotřebuje ani jaderné palivo, ani plyn, a i zbraně může kupovat levněji jinde.
Hrozivě se jeví maďarský závazek podpořit výstavbu až deseti malých modulárních reaktorů v hodnotě až 20 miliard dolarů. Nicméně tento závazek k obrovským investicím do poměrně drahé energie (elektřina z malých reaktorů vychází násobně dráže než z reaktorů tradičních) očividně směřuje do tak vzdálené budoucnosti, že bude dost příležitostí se z něho vyvléknout. Kaňku na dohodě také představují odlišné interpretace ohledně doby trvání výjimky ze sankcí: americké ministerstvo zahraničí mluví o jednom roce, maďarský premiér o neomezené době.
Lze se samozřejmě ptát, zda je na místě, aby USA zasahovaly do vztahů mezi Ruskem a Evropou, zejména když Trump dává opakovaně najevo, že ho ukrajinský konflikt nezajímá. Americké zasahování je na místě do míry, v níž Evropa rezignovala na vlastní politiku a spokojuje se s vazalským postavením. Na tom malý středoevropský stát sám nic nezmění. Ale pokud na to má, může si v té bídě alespoň vyjednat o něco lepší podmínky, než mají ostatní. V tom Orbána nikdo nepředčí.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!