Novoroční projev francouzského prezidenta Macrona, tradičně pronesený na konci roku, se letos odehrál v mimořádně napjatém domácím i mezinárodním kontextu.
Francouzská hlava státu se pokusila vykreslit rok 2026 jako období konkrétní akce a užitečných reforem, zároveň však čelila okamžité a ostré kritice napříč politickým spektrem. Macron ve svém zhruba desetiminutovém projevu zdůraznil především potřebu stability a vytrvalosti. V situaci, kdy Francie čelí politické fragmentaci, nedůvěře veřejnosti a pokračujícím mezinárodním krizím, prezident vsadil na rétoriku soudržnosti a odolnosti. Podle jeho slov „země drží pohromadě“ díky nasazení občanů i institucí, a právě na této schopnosti chce stavět v následujícím roce. Klíčovým pojmem projevu se stal opakovaně zmiňovaný „užitečný rok“. Macron tím naznačil, že rok 2026 nemá být přechodným obdobím před prezidentskými volbami v roce 2027, ale časem hmatatelných kroků. Mezi hlavní priority zařadil spuštění prvních fází služby národní angažovanosti, pokračování legislativních prací na otázce důstojného konce života a zpřísnění ochrany dětí a dospívajících před negativními dopady sociálních sítí a nadměrného času u obrazovek.
Prezident zároveň ujistil, že zůstane plně aktivní až do konce svého mandátu. V mezinárodní rovině prezident připomněl válku na Ukrajině a zdůraznil nutnost evropské jednoty a strategické autonomie v době, kdy se podle jeho slov „zákon silnějšího“ znovu prosazuje v globální politice. Zvláštní uznání Macron věnoval starostům a místním voleným zástupcům, a to v roce, kdy se Francie připravuje na komunální volby. Označil je za klíčové aktéry zvládání krizí posledních let.
Reakce politických oponentů na sebe nenechaly dlouho čekat a byly převážně kritické. Zleva zazněla obvinění z opakování již mnohokrát slíbených, ale nenaplněných závazků. Jean-Luc Mélenchon označil projev za sled prázdných formulí a vyjádřil pochybnosti o prezidentově schopnosti znovu oslovit společnost. Ani pravicová a krajně pravicová opozice nebyla shovívavější. Kritici hovořili o klišé, banalizaci problémů a absenci nové vize. Někteří dokonce zpochybnili, zda má Macron ještě co nabídnout veřejnosti v závěru svého mandátu. Naopak umírněnější hlasy z tradiční pravice připustily, že cíl „užitečného roku“ je legitimní, varovaly však před krátkodobými řešeními, která by mohla ohrozit dlouhodobé zájmy země. Macronovy novoroční vize tak odhalují základní paradox jeho současného postavení: prezident se snaží působit jako garant stability a kontinuit, zatímco významná část politické scény i veřejnosti jeho slova vnímá s rostoucí skepsí.