Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu v době tzv. třetí republiky.
Klopýtání a nedodělky
Zákonná předloha, kterou měli k 1. lednu 1948 zpracovat ministři Nosek a Dolanský, však nebyla hotova a ministr Nosek označil toto zadání pro nedostatek spolehlivých podkladů za nesplnitelné.
9. a 13. října 1947 se zabývalo představenstvo ČSSD hodnocením vzniku Informačního byra komunistických a dělnických stran (Kominformy). Většina členů vedoucích orgánů strany byla přesvědčena, že to znamená další zkomplikování spolupráce mezi demokratickým socialismem a komunismem a politickou linii Kominformy považovala až prorocky za v podstatě protisocialistickou. Kryptokomunisté soudili, že se jedná o odpověď na západní tvrdost (Zdeněk Fierlinger) či o reakci na vznik socialistického byra (COMISCO; s tímto názorem vystoupil Oldřich John) nebo že se jedná o produkt zostřené mezinárodní situace (Vojta Adalbert Erban-Eckstein). Vedení současně zvažovalo, jak na vznik Kominformy reagovat; shodlo se nakonec na pokračování v dosavadní vnitřní politice, které hájil František Tymeš.
V zahraničním ohledu byl postoj ČSSD určitější; ještě ostřeji se projevoval stranický tisk. ČSSD sice odmítla „antisovětismus“ COMISCO, současně se však ústy své ústřední odborné zahraniční komise přes její kritický vztah k politice anglické (labouristické) Strany práce vyslovila souhlasně k jejímu znárodňovacímu programu. Ústřední odborná zahraniční komise mimoto soudila, že není možné kontinuitně obnovit meziválečnou Socialistickou dělnickou internacionálu; snahy delegátů ČSSD na obou poválečných globálních sociálních konferencích o nastolení diskuse k základním aktuálním otázkám demokratického socialismu (vztah ke kapitalistické sociálně ekonomické formaci, vymezení názorových rozdílů mezi středoevropskými a západoevropskými sociálními demokraciemi) však zůstaly oslyšeny. Velkou nespokojenost vyvolalo také jednostranné komunistické zveřejnění úplného textu zářijové dohody 1948 o spolupráci mezi ČSSD a KSČ (Gottwald v interview pro New York Herald mluvil o „jednotné straně pracujících“.)
Spornou se stala také Ďurišova snaha o postátnění zemědělských komisí a kritice byly podrobeny jeho praktiky; mimoto vedení ČSSD zpracovalo vlastní verzi připravovaného pětiletého plánu rozvoje (pětiletky) (hlavním autorem byl Jaroslav Krejčí ml.) jak již o tom byla řeč a zákona o plánovací službě, jež se neshodovaly s představami KSČ. Zásobovací komise měly být podle komunistů zřízeny i na ministerstvu zásobování spravovaném Václavem Majerem. Ďurišovy projekty byly schváleny vládou 22. října.
14. října 1947 Ústavodárné Národní shromáždění schválilo zákon o opatřeních k realizaci mírových smluv s Bulharskem, Finskem, Itálií, Maďarskem a Rumunskem. Území, získané na základě smlouvy s Maďarskem (Petržalka, Rusovce), bylo připojeno k správnímu okresu Bratislava-okolí.
16. října souhlasili poslanci slovenské Demokratické strany Miloš Bugár a Ján Kempný se svým vydáním do soudní (ne však bezpečnostní) vazby; s tím souhlasily i imunitní výbor a posléze plénum Ústavodárného Národního shromáždění. Začaly se však také objevovat první slabiny vznesených státněbezpečnostních obvinění. (Kempný byl nakonec odsouzen 15. května 1948 na 6 let a z vězení byl propuštěn r. 1953, Bugár na 1 rok, přičemž byl propuštěn již v červnu 1948). Obviněných poslanců se zastal třetí generální tajemník Demokratické strany Fedor Hodža (1900–1968, syn slovenskočeskoslovenského prvorepublikového premiéra Milana Hodži). Doslova uvedl: „Ale na Slovensku neexistuje len politické podzemie. Jestvuje u nás i politické podsvetie. Tak ako musí byť zlikvidovaná protištátna ilegalita, musí byť zlikvidované i tie nezodpovedné elementy, ktoré sa pohybujú na okraji nášho verejného života a pod priamou alebo nepriamou ochranou politických strán a mocenských organizácií rozvracajú náš verejný život. Podsvetie, ktoré snad dnes nestrojí úklady proti štátu, ale ktoré strojí úklady proti jeho demokratickému zriadeniu, jeho demokratickým slobodám a demokratickému spôsobu života.“ (Hodža narážel nejpravděpodobněji na sítě slovenské StB). Ministr vnitra Václav Nosek nato nepřímo obvinil Hodžu z osobní účasti na slovenském spiknutí.
V tutéž dobu se na plenárním zasedání Ústřední rady odborů demokratičtí socialisté (národní socialisté a majerovští sociální demokraté) pokusili zabránit kritikou počínání odborů během boje o tzv. milionářskou dávku i sílící komunizaci Revolučního odborového hnutí. Jejich úsilí však komunistům nakloněná robustní většina zmařila a připomněla, že i nadále bude podporovat tu politickou stranu, která zůstává věrna zglajchšaltovanému Košickému vládnímu programu.
Ve dnech 17.–18. října se v Bratislavě konal sjezd Sociální demokracie na Slovensku (bývalé Strany práce). Usnesl se na sloučení strany s Československou sociální demokracií (ČSSD) a antikvoval tak husákovské banskobystrické tzv. sloučení sociální demokracie s KSČ z léta 1944. ČSSD se tak – byť velmi krátce a dočasně – stala jedinou demokratickou celočeskoslovenskou politickou stranou Třetí republiky (toto sjednocení bylo završeno na listopadovém brněnském 21. sjezdu ČSSD). Po celou dobu existence strany v ní panovalo značné vnitřní napětí dané kritickým vztahem nejen členstva, ale i okresního a krajského článku vůči ústřednímu vedení strany. Mimoto existovaly rozpory mezi předsedou Ivanem Frličkou a generálním tajemníkem Jánem Bečkem . Mezi příčiny tohoto stavu strany patřilo jednak rozčarování z volebního neúspěchu r. 1946, jednak generační hledisko. Starší generace, zastupovaná dr. Ivanem Dérerem (1889–1973) a Jánem Bečkem (1889–1972) , usilovala o obnovu prvorepublikové hamplovské strany, mladší část zhlížející se v příkladu poválečné attleeovské Labour Party (Strany práce) naopak vyznávala svébytnost slovenského národa mimo rámec masarykovského českoslovenství (čechoslovakismu – vlastně hanlivého ľuďáckého označení – JM). Autorita strany ve slovenském dobovém politickém diskurzu touto rozháraností nesporně trpěla.
21. října tlak komunisty svolávaných demonstrací donutil demokratickou většinu Gottwaldovy první vlády ke zrušení jejího původního rozhodnutí a k přijetí osnovy zákona o mimořádné dávce z majetku a nadměrných zisků (tzv. milionářské dávce).
22. října jednalo vedení ČSSD o přípravách 21. sjezdu. Jednání bylo poznamenáno širokým názorovým rozptylem daným praktickou, v té době i vnitrostranicky značně odlišnou zkušeností ČSSD s dobovými sovětizačními snahami. Jakkoliv se všichni shodovali na zásluhách sovětského stalinského Ruska o výstavbu socialismu, současně nemalá část členů vedení zdůrazňovala rozdíly mezi názory socialistického hnutí v západní a střední Evropě a sovětskoruskou dobovou politickou praxí včetně kritiky některých kroků zahraniční politiky Moskvy. Obdobně vnímána byla i Komunistická strana Československa: Oldřich Eduard Berger, mj. předseda ústřední odborné propagační komise, a zahraniční tajemník dr. Vilém Bernard byli zastánci názoru považujícího KSČ za konzervativní stranu usilující o udržení společnosti ve státně kapitalistickém rámci; generální tajemník Blažej Vilím odsoudil komunisty za jejich neskrývané bažení po moci, jež bylo podle jeho názoru silnější než jejich směřování k socialismu; člen představenstva dr. Oldřich John byl nucen připustit nepřijatelnost komunistických metod, což prospívalo jedině zájmům skutečné reakce; Evžen Erban atypicky doporučoval pojmout sociálně demokratický vztah ke KSČ jako svobodnou socialistickou soutěž vymezenou vzájemnou věcnou kritikou; místopředseda českého zemského národního výboru dr. Josef Jeřábek připustil, že v případě volebního neúspěchu levice by bylo možné v Československu revolucionovat.
Kdesi v pozadí těchto diskusí byla zvažována i možná změna v dosavadním personálním obsazení předsednické funkce: odpůrci vytýkali Fierlingerovi, jak uvádí historik Karel Kaplan, devótní službičkování ve vztahu ke KSČ (Dienstbeflissenheit). Naopak pro Fierlingerovy příznivce i pro komunisty by byla bývala možná personální změna obratem doprava a symbolem a ztrátou garance socialistické politiky a rázu ČSSD.
V průběhu října byla zvažována i jména Fierlingerových protikandidátů: Vojtěch Vojta Beneš nepřicházel do úvahy pro svůj vysoký věk (70 let) a Václav Majer byl nepřijatelný pro většinu strany. Ojediněle se objevovalo i jméno Františka Tymeše (nejvíce o něm mluvil Blažej Vilím), které se objevilo i na stránkách deníku New York Herald Tribune. Příznačný byl v této souvislosti názor švýcarského listu Der Bund: „Také v Československu byla otřesena jednota této strany komunistickým náporem a bylo na obzoru její rozštěpení na levicové a pravicové křídlo. Jak napsal nedávno THE TIMES, kdyby Majer a Laušman byli západními politiky, byl by je zajisté postihl osud Bluma nebo Bevina, kteří byli Kominternou označeni za zrádce demokracie a socialismu.“
Před brněnským 21. sjezdem ČSSD I
Představenstvo strany nakonec navrhlo proti Zdeňku Fierlingerovi, který odmítl jak rezignaci na funkci, tak stažení své kandidatury jako protikandidáta statutárního (prvního) místopředsedu Bohumila Laušmana. Údajně „prostomyslný Bohoušek“ Fierlingera zaskočil. Svou kandidaturu podmínil třemi předpoklady: „Za prvé – že strana bude neodvislou nejenom vůči levici, ale i vůči pravici; za druhé – že její politika bude nejenom demokratická, ale i nadále nekompromisně socialistická a za třetí – že budu až nadále zproštěn funkce ve vládě, abych se mohl plně věnovat výstavbě strany.“ Laušmana v jeho kandidatuře ještě více utvrdily hlasy, kterým za jiných okolností naslouchal: ve Fierlingerův prospěch intervenovali kurýr ruského generála Vasilije Andrejeviče Andrejeva (bývalého velitele partyzánského štábu 4. ukrajinské fronty) a dosavadní polský ambasador Stefan Wierblowski, který právě přecházel do funkce stálého člena sekretariátu čerstvě založené Kominformy; oba lobbovali ve Fierlingerův prospěch. Laušman po letech v exilu vzpomínal: „A právě tyto dvě intervence ve prospěch Zdeňka Fierlingera vzbudily ve mně prvé obavy, zda Sovětský svaz a Kominforma nesledují nekalé cíle, nejenom pokud jde o samostatnost sociální demokracie, ale – hlavně – pokud jde o republiku. To také u mě rozhodlo, že jsem se v této chvíli rozhodl učinit vše pro porážku Fierlingera v Brně.“
29. října se zvrhla porada předsedů krajských organizací v otevřený konflikt. Kryptokomunisté, zejména dr. Oldřich John, obvinili Blažeje Vilíma z nepořádků na ústředním sekretariátu, nedokázali však zabránit hlasování o kandidaturách na předsednickou funkci. Z 19 krajských předsedů 13 hlasovalo pro změnu a 1 se zdržel hlasování. 15 předsedů bylo pro přijetí zásady neslučitelnosti funkcí předsedy strany a člena vlády a pro informování členů vedení ČSSD o průběhu a závěrech této porady. 30. října byl spor o obsazení předsednické funkce středobodem jednání stranického vedení (předsednictva, ústředního výkonného výboru). Výzvy k dobrovolné rezignaci na funkci Fierlinger opakovaně odmítl; podpořil ho kryptokomunista Evžen Erban vývody o dalekosáhlých následcích případné změny v obsazení nejvyšší stranické funkce. Přesto z přítomných řádných členů tohoto orgánu 9 hlasovalo proti Fierlingerovu setrvání v čele strany a pouze 3 byli ochotni ho v předsednickém křesle i nadále podpořit. Gottwaldovo vedení KSČ se za této i pro ně a jeho mocenské zájmy krajně obtížné situace rozhodlo vykonat vše možné i nemožné pro Fierlingerovo setrvání v čele ČSSD. Spolupracovníci Státní bezpečnosti měli podávat k Prašné bráně nepřetržitě zprávy o průběhu brněnského sjezdového jednání. O tom všem však byli sociálně demokratičtí představitelé včas informováni.
Slovenský listopadový předúnor
Husákovský předúnor pokračoval 29. října celoslovenským sjezdem závodních a zaměstnaneckých rad v Bratislavě za účasti 1836 delegátů zastupujících 300 000 lidí práce. Sjezd žádal okamžité odstoupení Sboru pověřenců s většinou pověřenců Demokratické strany a utvoření nového Sboru, v němž by Demokratická strana ztratila většinu získanou demokratickými volbami r. 1946. Kromě toho se dožadoval okamžitého zákroku proti tzv. rozvratníkům a následné politické a hospodářské konsolidace Slovenska. Konference se ve shodě s komunistickými požadavky vyslovila i proti snahám demokratických sil zabránit zneužití odborů. Usnesení konference bylo 31. října předáno Františkem Zupkou a Štefanem Kušíkem dr. Gustávu Husákovi. Podporu komunistickým snahám o zvrácení volebních výsledků z r. 1946 vyjádřila 5. listopadu 1947 i jimi pořádaná masová shromáždění, jichž se účastnilo 300 000 lidí a 14. listopadu také celoslovenská konference rolnických komisí. O něco později na podpůrné závěry zářijové odbojářské konference navázal i komunisty ovládaný sjezd slovenských partyzánů.
Pod tímto tlakem „ulice“ demisionovali na své funkce místopředseda vlády Ján Ursíny a dosavadní Sbor pověřenců (povereníkov); jeho předseda dr. Gustáv Husák „si jaksi opomněl“ vyžádat k tomuto kroku souhlas pověřenců zastupujících Demokratickou stranu. Počet zatčených v tzv. slovenském spiknutí dosáhl přibližně 450 osob. Husákovský předúnor vrcholil.
V říjnu založil v Londýně Josef Bělina (1893–1948) cyklostylovaný čtrnáctideník Londýnské Listy. Po únoru 1948 se stal prvním periodikem exilové Československé sociální demokracie v zahraničí. V prvním období jeho vydávání tvořili mimo Běliny jeho redakční zázemí především Blažej a Mirka Vilímovi. Zejména administrativní agendy byly úmorné, jak naznačuje Mirčino postesknutí: „Jdu přímo do vany – nervový shock!!! Myslím, že budu naše čtenáře nenávidět. Ta jména!!! Představ si, že máme také jednoho Filoména! Hrůza! A kde ti lidé bydlí! Švýcarsko je úplná oáza proti adresám ve Sweden (Švédsku – JM). Nemám sílu adresy prohlédnout, až zítra. Jsem úplně zhlouplá z těch gs a a sgn a podobně.“
Na přelom října a listopadu 1947 nabídl Bohumil Laušman ministru zahraničí Janu Masarykovi členství a čelné místo na kandidátní listině ČSSD pro blížící se parlamentní volby. V prosinci Laušmanovu nabídku s ohledem na rodinné tradice Masaryk přijal.
4. listopadu jednala o dramatické situaci na Slovensku Národní fronta politických stran a představenstvo ÚRO v Praze. Předseda Sboru pověřenců Gustáv Husák podal vládě a Slovenské národní radě demisi Sboru pověřenců. Husákovský předúnor byl 5. listopadu podpořen vlnou dalších demonstrací organizovaných komunisty. 10. listopadu ukončil v Bratislavě třídenní jednání o situaci na Slovensku premiér Klement Gottwald. Oznámil, že bude informovat svou vládu. ČSSD podpořila i druhou fázi slovenského předúnora, jíž se stalo zatčení obou generálních tajemníků Demokratické strany včetně zrušení jejich poslanecké imunity a naopak vyjádřila svůj nesouhlas s komunistickým pokusem o zvrácení dosavadní většiny mandátů Demokratické strany v Slovenské národní radě cestou tzv. „tajné“ většiny zprefabrikované zastoupením tzv. masových organizací (tak řečených převodních pák). Stejně tak na Fierlingerův návrh rozhodla i vláda o den později. Vedení ČSSD se shodlo na stanovisku, že je „pro likvidaci zrady a spiknutí bez ohledu, kde budou objeveny, ale že i nadále zůstává pilířem demokratických a občanských svobod“. 6. listopadu se v tom s komunisty shodl i československy smýšlející Václav Majer navrhující omezení působností slovenských orgánů zemským statutem (fakticky by se tak navázalo na tzv. pražské dohody).
31. října byla v Ústavodárném Národním shromáždění schválena osnova zákona o mimořádné dávce z majetku a nadměrných zisků (milionářské dávce) a osnova zákona o dani z předmětů zbytné potřeby (tzv. přepychová daň). Měly tak být získány prostředky na úhradu ztrát způsobených suchem.
Další předúnorové aktivity StB
7. listopadu 1947 si stěžoval pověřenec spravedlnosti dr. Ivan Štefánik (1889–1979) pověřenci vnitra generálu dr. Mikuláši Ferjenčíkovi (1904–1988), že i když jeho rezort podal na počátku září 6 trestních oznámení na 67 lidí na základě údajů 7. odboru ministerstva vnitra, jsou dotčené osoby vězněny několik týdnů, aniž by byl vyšetřovacímu soudci (státnímu návladnímu) dodán nějaký usvědčující materiál. Štefánik při té příležitosti požádal Ferjenčíka, aby jak 7. odbor, tak ostatní bezpečnostní orgány urychleně plnily příkazy vyšetřujícího soudce a státního zastupitelství.
Podobná podání dále problematizovala a zpochybňovala komunistickou verzi o slovenském protistátním spiknutí kolem vedení Demokratické strany.
V Brně se přiznal počátkem října zatčený krčmaňský truhlář, člen KSČ Jan Kopka, k zhotovení skříněk, jež jako parfémy měly být doručeny ministrům Drtinovi, Masarykovi a Zenklovi; doznal také, že v této věci jednal na přímý popud (pokyn) krajského olomouckého sekretariátu KSČ. Mimo brněnského policejního komisaře Aloise Přikryla (ČSNS) věc dále šetřil blízký Drtinův spolupracovník z ministerstva spravedlnosti dr. Zdeněk Marjanko.
8. listopadu začala živelným zatýkáním mj. Pravomila Raichla tzv. mostecká špionážní aféra. Rodil se prvotní scénář únorového převratu s některými znaky puče. U počátku stály rozporuplné výpovědi mladého recidivisty Vladimíra Podivína. Jejich obsah tvořila nedoložená bájivá tvrzení o existenci dvou ilegálních záškodnických skupin – tzv. politické pražské a vojenské skupiny Sever (později mostecké). V této souvislosti obvinil Podivín křivě mj. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu (1905–1974), generálního tajemníka Československé strany národně socialistické profesora Vladimíra Krajinu a ministra spravedlnosti z téže strany dr. Prokopa Drtinu. Do věci vstoupilo Obranné zpravodajství a osobně plukovník Bedřich Fricek Reicin. Vyšetřování začalo upřednostňovat severní stopu.
17. listopadu o něm poprvé informoval na jednání Národní fronty ministr vnitra Václav Nosek. Soudil, že za celou věcí stojí lidé kolem generála Lva Prchaly. Následně podala Státní bezpečnost trestní oznámení proti Pravomilu Raichlovi a dalším 30 osobám; vinila je ze špionáže ve prospěch cizí zpravodajské služby a dalších trestných činů. Původní konstrukce „výroby“ (současné Slovensko ji nazývá „kajúcniky“) této politické kauzy, připomínající tzv. slovenské spiknutí, se však záhy začala hroutit pro „neposlušnost“ obviněných i stále prokazatelnější zmatečnost jejích premis.
Předchozí díly: