Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu mezi roky 1945-1948.
Milionářská dávka II
3. září jednala o komunistickém návrhu na zavedení milionářské dávky Gottwaldova vláda. Demokratické strany populistický návrh KSČ odmítly. Současně byla komunisty zveřejněna jména ministrů, kteří hlasovali proti Dolanského jednací předloze; byli plakátově představeni jako údajní „ochránci milionářů“. V dalších dnech napětí mezi stranami Národní fronty Čechů a Slováků dále stoupalo; stupňovalo se i komunistické vydírání: z milionářské dávky vyrobila KSČ fait accompli svého dalšího setrvání v Národní frontě. V takto povstalé vřavě zanikl protinávrh funkcionářů demokratických stran nižších stupňů: zvýšit minimální mzdu, upravit daň ze mzdy, zdanit šedou ekonomiku a zisky šmelinářů. Výrazně se zhoršily i vztahy mezi ČSSD a KSČ: Prašná brána denunciovala Lidový dům (respektive Příkopy, kde tehdy sídlil ústřední sekretariát ČSSD) jako údajného ochránce milionářů.
Dále jednala Národní fronta politických stran opakovaně o komunisty připravených materiálech, jež měly usvědčit vedoucí představitele Demokratické strany z opakovaně neprokázané účasti na údajném protistátním spiknutí. Základní pohnutkou této komunistické aktivity opakovaně byla mimoparlamentní snaha stůj co stůj korigovat pro komunisty nepřijatelný výsledek voleb na Slovensku r. 1946 a eliminovat, případně zcela potlačit výrazně většinovou slovenskou hegemonii Demokratické strany. Mimoto odmítlo vedení KSČ Laušmanův záměr demise na ministerskou funkci; jejím důvodem byly divoké stávky typu varnsdorfské (5. března 1947) organizované komunisty a tak v podstatě silně snížený prostor pro její řádný výkon. Komunistická rétorika nabírala plynule na demagogii: neshody kolem tzv. milionářské dávky (mimořádná dávka-daň 35 000 Kč na majetek nad 400 000 Kč; tato částka reprezentovala cca 7–9 měsíční dobový platový či mzdový měsíční příjem) vykládali premiér Klement Gottwald a ministr Václav Kopecký v rovině jimi prefabrikovaného tzv. politického rozměru jako snahu tzv. reakce o sražení třetirepublikového režimu do kolen a odvolávali se přitom na aktuální francouzskou zkušenost (byla tu zřejmá souvislost s nedávným letním vytlačením francouzských komunistů z vlády 21. října 1947 v souvislosti s uváděním Marshallova plánu do života ve Francii).
Na jednání ve dnech 4.–9. května většina členů užšího vedení ČSSD (Zdeněk Fierlinger, František Tymeš, dr. Josef Jeřábek, Bohumil Laušman, Blažej Vilím) si stěžovala na komunistickou bezohlednost a obávala se komunizačního vývoje, který by mohl podobně jako v Maďarsku nebo Rumunsku vést k úplné eliminaci demokratického socialismu. Vilím si povzdechl, že komunisté, aby docílili většiny, jsou připraveni nastolit ovzduší strachu a hrůzy. Václav Majer vzkázal ze Ženevy, kde dlel na pracovní návštěvě, že je připraven podat demisi. Většina se nakonec shodla na potřebě smíru s komunisty; nechtěla riskovat beznadějný boj ústící do občanské války a současně byla přesvědčena, že vláda bez komunistické účasti by nebyla funkční. (Přitom zněly hlasy – zejména Václava Majera a Blažeje Vilíma – , které možnou konfrontaci ne zcela vylučovaly.) Nakonec byla pro jednání s komunisty zvolena delegace ve složení Zdeněk Fierlinger, František Tymeš a Blažej Vilím. 5. září podpořil ministr zahraničí Jan Masaryk stanovisko sociálně demokratických ministrů ke komunistickému návrhu na zavedení tzv. milionářské dávky: „Bude-li definován pojem milionář, rád se přihlásím. Ale způsob, jakým se vytáhlo do pole s agitační houfnicí, mně nehoví. Pomoci rychle nevinně postiženým zemědělcům – ovšem!“ Představenstvo Ústřední rady odborů podpořilo návrh KSČ na milionářskou dávku, nesouhlasíc s jeho zamítnutím demokratickou většinou první Gottwaldovy vlády.
Krabičkový atentát (krčmaňský případ)
10. září byly doručeny do kanceláří ministrů dr. Prokopa Drtiny, dr. Petra Zenkla a Jana Masaryka balíčky údajně obsahující „parfémy“: dřevěné krabičky s „pekelnými stroji“ (tzv. krabičkový atentát známý rovněž jako krčmaňský případ; použité pekelné stroje-rozbušky měly sílu dvou ručních granátů). Svědomitými, prozíravými úředníky byly včas odhaleny, a tak všechny pokusy o atentát na dotčené ministry se minuly svým účelem; okamžitě o tom byla zpravena i kriminální policie VB SNB. Druhý den tento pokus nesmlouvavě odsoudily všechny demokratické strany i prezident Edvard Beneš a dožadovaly se důrazného prošetření celé kauzy. Komunisté se snažili celou věc zlehčit, i když ministerstvo vnitra zahájilo okamžité vyšetřování řízené komisí, kterou jmenoval generál František Janda (tvořili ji přednosta ústředny Státní bezpečnosti Jan Hora, přednosta kriminální ústředny Ivo Borkovec, přednosta české zemské ústředny StB Jaroslav Prosser a poslanec Vladimír Görner; oba posledně jmenovaní byli sociálními demokraty). Vyšetřování, byť intenzívně provozované, přednostně sledovalo pražskou stopu a ani po dvou měsících nebylo s to vykázat hmatatelný výsledek. Cestu ke skutečným pachatelům nechtěně nepřímo naznačil ve svém projevu 11. září 1947 generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský: „Chceme-li pochopit politické pozadí tohoto takzvaného atentátu, musíme si uvědomit, že se tak stalo ve chvíli, kdy jsme odhalili ty, kteří se zastávají 35 000 milionářů, a kdy toto naše odhalení vzbudilo rozhořčení lidu, kdy dole docházelo mezi lidem k vytváření jednoty a kdy většina národa projevila souhlas se zdaněním 35 000 milionářů. Čí je to metoda, používat individuálního teroru? Metody individuálního teroru používá vždy buržoazie, reakce, třídy, které stojí před zánikem.“
Dohoda ČSSD – KSČ o spolupráci
11. září byla podepsána dohoda ČSSD a KSČ o společném postupu obou stran při prosazování milionářské dávky. Dohoda (mimo dohody o společném postupu při prosazování milionářské dávky také zahrnovala shodu v názorech na řešení otázky úprav platů státních zaměstnanců i při jednáních Národní fronty; za ČSSD ji podepsali Zdeněk Fierlinger, Blažej Vilím a František Tymeš, za KSČ Klement Gottwald, Rudolf Slánský a Václav Kopecký), míněná mj. jako výraz podpory Fierlingerovy obhajovací předsednické kandidatury na rychle se blížícím 21. sjezdu strany, však postrádala uvnitř ČSSD většinovou podporu a naopak přispěla k předsjezdové protifierlingerovské integraci Majerova autentického křídla a Vilímova a Laušmanova středu. Stalo se tak jednostranně, aniž dohodu předem schválilo vedení ČSSD a byl o ní informován i poslanecký klub (Laušmanovo naléhavé upozornění „Chceme spolupráci, žádný diktát nebo maďarské poměry, kde jsou sociální demokraté i po sloučení s komunisty pod neustálou palbou.“ zůstalo kryptokomunisty zcela oslyšeno.) Druhý den byla dohoda paralelně zveřejněna Právem lidu a Rudým právem. Na československé politické scéně dohoda vyvolala mimořádné turbulence: v ČSSD většina členů s dohodou nesouhlasila a žádala její odvolání; nastala vlna odchodů ze strany. Přijetí dohody za jejich zády (včetně vysokých funkcionářů) bez předchozího schválení stranickými orgány – milionářská dávka byla v sociálně demokratickém prostředí podle historika Pavla Horáka považována za „naprostý nesmysl a demagogii“ – vyvolalo v ČSSD masivní vnitrostranickou krizi, během níž se požadoval jak okamžitý sjezd, tak urychlená změna v předsednickém křesle (o tomto stavu, resp. požadavku, byl prezident Edvard Beneš informován již koncem srpna).
Dodatečné přijetí dohody stranickým vedením – Laušmanem dojednaný kompromis – bylo provázeno ostrým odsouzením způsobu jejího provedení. Záhy nato bylo v referenci Práva lidu pražskou krajskou organizací svoláno na Zimní stadion na ostrově Štvanice na rozhraní pražských čtvrtí Nového Města a Karlína shromáždění sociálních demokratů, na němž Bohumil Laušman a Václav Majer odsoudili způsoby demagogicky vedené předvolební kampaně, které se podle jejich názoru vloudily do jednání vlády, a dodali, že zneužívání neštěstí zemědělců k těmto účelům ohrožuje demokracii.
Snahy o integraci demokratických stran
12. září navštívil Bohumil Laušman dr. Prokopa Drtinu v jeho bytě, aby se distancoval od fierlingerovské dohody ČSSD s KSČ. Takto navázaný osobní styk mezi oběma protagonisty třetirepublikové politické scény se stal až do únorových událostí trvalým a umožnil postupné, byť ne úplné včlenění marxistické socialistické strany do demokratického bloku budovaného dlouhodobě (od karlovarského jednání) ČSNS. 13. září si povzdechl sociálně demokratický prostějovský Hlas Lidu, že se ČSSD stala předmětem špinavé kampaně a že boj, po kterém KSČ volá, také má mít.
Drtinova sonda
Ministr dr. Prokop Drtina navštívil 13. září 1947 v Lánech prezidenta Edvarda Beneše. Později vzpomínal, jak byl Beneš během jednání rozrušen do krajnosti vnitrostranickou krizí v ČSSD; velmi nelichotivě se vyjadřoval o předsedovi strany Zdeňku Fierlingerovi. Ostře kritizoval tzv. milionářskou dávku. Vyslovil se i pro spojenectví demokratických sil. Vzhledem k velmi vážnému zdravotnímu stavu prezidenta Budovatele se přímou spojkou demokratického tábora k prezidentovi se stala jeho manželka Hana Benešová. Bez informací o přímém prezidentově účastenství v těchto dějích však nebyl ani Zdeněk Fierlinger. Poslal v této věci Benešovi dopis, v němž mj. uvedl: „Tvrdí se, že jste proti mně a že mou politiku a zejména poslední dohodu odmítáte atd. Prý soudruh Vojta Beneš má nějaký dopis pí Hany, v němž toto se tvrdí a tohoto dopisu má být použito na sjezdu. Víte dobře, pane prezidente, že jsem byl vůči Vám vždy naprosto loajální, a to i v dobách nejtěžších. Jsem si vědom toho, že jste někdy se mnou nesouhlasil. Myslím, že to není důvod k tomu, aby dnes, kdy jde skutečně o další klidný vývoj v tomto státě – a to mám stále na mysli – bylo Vašeho jména používáno proti mně. Prosím, vážený pane prezidente, abyste to vše laskavě uvážil a přijal ujištění mé naprosté oddanosti.“ (Mimoto za Fierlingera intervenovali všemožně komunisté. Byla to krajně protiřečivá podpora: v mnoha případech naopak posloužila jako mimořádně silný věcný argument lidem podporujícím Laušmanovu protikandidaturu.)
Sociální projekty
V létě postupně vyhasínala pomoc UNRRA a společnost se po zvládnutí nejhoršího sucha dostávala na další pomyslné bolestné rozcestí. Sociálně slabé (chudinské) vrstvy zůstávaly ve svých očekáváních nenaplněny a požadovaly další, ještě radikálnější reformy (další zestátňování podniků a půdy, obtížně obhajitelné dodatečné vyhánění německočeských lidí ze smíšených rodin). Současně se dostavily viditelné vnější úspěchy (rychle stoupaly devizové rezervy země, zlepšila se činnost zestátněných podniků a podařilo se docílit plynulého zásobování domácího trhu). Pozoruhodné byly i v Evropě atypické připravované projekty v sociální a mzdové politice (vysoce vyvinuté nemocenské a sociální pojištění, relativně dlouhá placená dovolená, odstranění tzv. hladových – zvláště nízkých – mezd apod.). Výrazně se také zlepšila situace 2 milionů dosídlenců a značného prospěchu se dočkaly i střední vrstvy.
Tato situace ovšem měla i své slabiny, především křehký a v době globálních politických turbulencí poměrně lehce zranitelný zahraniční obchod, ale také ne zcela dostatečnou konkurenci. Potíže vzrůstaly i na vnitřním trhu nesplněním některých úkolů dvouletky. Vázly práce na nové československé ústavě. Všeobecně sílila celková politická nejistota. Komunistické snahy o jednostranné získávání výhod a pozic postupně mimovolně sjednocovaly demokratické strany do stále účinnějšího protibloku. V tomto ohledu mezi demokraty vládly dvojaké pocity: buďto své semknutí považovali za možný konec komunistických mocenských hrátek, nebo netajili své obavy z jejich dalšího vystupňovávání. Touto atmosférou nejistoty nebyli nepoznamenáni ani komunisté a na demokratický protitlak reagovali v duchu sloganu „dobyté pozice nikdy nevydáme“ či případně vykládali demokratické sevření jako „reakci“ (zpátečnictví) nebo – jinými slovy totéž – jako systematické vytváření protikomunistického bloku.
Pro vnitřní politickou rovnováhu byl poválečný vztah Československé sociální demokracie a Komunistické strany Československa zvlášť významný; současně nebyl v sovětizované části střední a balkánské (jihovýchodní) Evropy (ruského vnějšího impéria sovětské éry) ničím výjimečným. Pro Moskvu byl předstupněm přímého kolonizování těchto částí Evropy (sovětizací) a rámoval úsilí komunistů té které sovětizované země o doslovné převzetí ruského direktivního stalinského protosocialistického modelu. Rozdíly v tomto směřování – pokud byly jaké – nespočívaly v obsahu, ale v dílčích akcentech. Jejich dalším společným jmenovatelem bylo výmluvné „jaltské“ mlčení západních demokracií, které v některých ohledech připomínalo neblahý appeseament třicátých let. Některé státy (Rumunsko, Maďarsko) byly přitom bezprostředně podřízeny otevřené ruské okupační správě. Komunistické strany satelitních států „masověly“: z původních sekt se rychle měnily v početná politická seskupení (Rumunská komunistická strana čítala v létě 1947 800 000 členů; Maďaři v květnu 1945 150 000 členů a o rok později 650 000 členů; Bulharsko k srovnatelným datům docílilo 254 000 a na konci r. 1946 490 000 členů; Polsko 300 000 v předjaří 1945 a 850 000 v červenci 1947, Československo kolem 50 000 v březnu 1945 a 1 000 000 v březnu 1946).
Předchozí díly: