Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu v období tzv. třetí republiky.
Komunistické proměny
Snahy demokratických socialistických stran o věcnou kritiku postupně pronikajícího komunistického sovětizačního protosocialismu byly jak domácími komunisty, tak Moskvou chápány a považovány za vyhraněně nepřátelské akty. Ačkoliv drtivou většinu jejich členů tvořili pováleční nováčci, vedení satelitních komunistických stran určovalo velmi úzké mocenské osobnostní jádro „kádrů“ vyškolených často ještě kominternovskou Moskvou dvacátých a třicátých let (v Polsku Bolesław Bierut a Władysław Gomulka, v Rumunsku Gheorge Gheorgiu-Dej a Anna Paukerová, v Maďarsku Matyas Rakosi a Ernö Gerö, v Bulharsku Georgi Dimitrov a Vasil Kolarov, ve východním Německu Walter Ulbricht a Wilhelm Pieck, v Albánii Enver Hodža, v Jugoslávii Josip Broz-Tito, v Československu Klement Gottwald a Rudolf Slánský, Václav Kopecký a Viliam Široký). Adekvátně byla složena i vedení socialistických stran, v nichž převládali představitelé zradikalizovaných křídel a ideových směrů blízcí názorově komunistům (v Československu František Tymeš a Bohumil Laušman, v Polsku Jozef Cyrankiewicz a Edward Osóbka-Morawski), zatímco oponenti (v Maďarsku Agoston Valentiny a Karoly Peyer, v Československu František Němec, Ivan Dérer a Vojtěch Vojta Beneš, v Rumunsku Lotar Radeceanu, Christo Pastuchov a Kosta Lulčev v Bulharsku, Zygmunt Zaremba a Kazimierz Puzak v Polsku) byli vytlačeni z mocenských pozic a nezřídka se stávali v exilu součástmi budoucí nepočetné Socialistické unie střední a jihovýchodní Evropy (SUCEE). I tyto strany měly početné členstvo (ČSSD 370 000, Maďarsko 520 000, Polsko 660 000, Rumunsko 560 000; podíl předválečných členů tu vesměs činil kolem 10–15 %). I pro ně bylo charakteristické přihlašování se k marxismu, demokratickému socialismu a vesměs také ke spolupráci a přátelství s komunisty, jímž však ve všednodennosti praktické politiky prosvítaly vzájemné rozpory, nedůvěra a nepřátelství; rozpory mezi demokratickým a byrokraticko-reálným socialismem (protosocialismem) budoucí sovětizované Evropy přitom postupně sílily a přibližovaly se k otevřené vzájemné konfrontaci.
15.září na bouřlivém zasedání ústředního výkonného výboru se k nedávno podepsané dohodě o spolupráci ČSSD a KSČ vyjádřil ministr výživy Václav Majer: „Usnesení našeho ÚVV musí býti jasné, protože situace se nevyřeší povolností. Dohoda s KSČ, to není dohoda, to je kapitulace dosavadní linie, to není obraz nálad a smýšlení členstva, to je strašlivá rána zasazená našemu hnutí. Fierlinger, ačkoliv to musel vědět dávno předtím, nás neinformoval, o čemž svědčí skutečnost, že v 19.30 o tom již mluvil Slánský v Lucerně. To, co se stalo, je politika soustavného likvidování strany (zvýraznil JM). Musím jasně vyslovit, že jsme nadále samostatným hnutím, pilířem demokracie a socialismu. Nedávám konkrétní návrh ÚVV, ale žádám, aby z tohoto zasedání vyšlo odvážné rozhodnutí.“ (Bezprostředně po podpisu dohody oznámil své demisionování na funkci ministra výživy; stáhl je však poté, co mu to nařídilo vedení strany.) Majerův výrok nepřímo naznačoval rozsah a dosah soustavných snah druhé strany od Prašné brány (sídla ústředních sekretariátů KSČ a ČSSD, jak jsem již na to upozornil, byla v té době v ulici-třídě Na Příkopě v Praze na rozhraní Starého a Nového Města) o úplnou likvidaci nejstarší české politické strany a pro komunisty zvlášť nepohodlné až nebezpečné politické konkurentky.
16. září provedla ČSSD, vystavená po zveřejnění dohody s KSČ silné kritice ostatních demokratických stran, sondáže u lidovců a československých (národních) socialistů; tyto kroky Blažeje Vilíma ostře kritizoval Zdeněk Fierlinger (na tato jednání byli vedením delegováni Bohumil Laušman, Blažej Vilím a František Tymeš). Obdobně byla paralelně ČSSD zvažována i obnova Socialistického bloku. Když se dozvěděli o celé věci komunisté, požadovali Slánského ústy zveřejnění obsahu těchto jednání. 18. září na jednání vedení ČSSD byla nakonec schválena nadsazená optimistická Laušmanova formulace usnesení o obnovení spolupráce v Národní frontě.
Ve stejný čas podával ministr vnitra Václav Nosek zprávu vládě o zjištěné ilegální skupině v Žilině a okolí (žilinská skupina); počet zatčených dosáhl 80 osob. Šlo o bezvýznamné jedince, kteří podporovali banderovce, měli připravovat atentát na prezidenta Edvarda Beneše a disponovali spojením na vysoký církevní klér a vysoká vojenská místa. Zpráva vyvolala pochybnosti: přímo na jednání vlády proti ní vystoupil předseda Demokratické strany dr. Jozef Lettrich. Poměrně záhy se začalo mluvit o vysokých funkcionářích Demokratické strany generálních tajemnících poslancích Miloši Bugárovi a Jánu Kempném; 27. září požádalo pověřenectvo vnitra o jejich vydání. 30. září informoval Václav Nosek o objevení druhé rozsáhlé skupiny, o tzv. bratislavské skupině (Kempného skupina). Počet zatčených se zvýšil na 159 osob. Další „stopy“ vedly Státní bezpečnost do nejbližšího osobního okolí místopředsedy Demokratické strany a vlády Jána Ursínyho.
Ve dnech 20.–21. září 1947 se v Bratislavě konala celoslovenská konference zástupců všech odbojových složek. Zabývajíc se vnitropolitickým vývojem ve východní části republiky, přijala závěry požadující odstoupení sboru pověřenců a odstranění bývalých ľuďáků ze státních služeb. Mimoto přijala návrh Komunistické strany Slovenska na faktickou komunizaci slovenské Národní fronty, v níž měly být napříště zastoupeny vedle politických stran i tzv. masové (společenské, občanské) organizace (převodové páky, Národní fronta budoucí autoritativně totalitní komunistické éry zejména první poloviny padesátých let minulého století).
Kominforma
Na konci září na poradě zástupců komunistických a komunizujících se (v komunistickém žargonu pokrokových a dělnických) stran Bulharska, Československa, Francie, Itálie, Jugoslávie, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského svazu ve Varšavě (v podkrkonošské Szklarske Porembě?) bylo ustaveno Informační byro komunistických a dělnických stran (Kominforma, Informbyro), svého způsobu zmutovaný potomek zaniklé Komunistické internacionály (1943). Jeho hlavním posláním byla programová stalinská sovětizace především zemí ruského vnějšího impéria a shodně založená infiltrace v zemích západní Evropy. Tiskovým orgánem byl několikajazyčný týdeník Za trvalý mír, za lidovou demokracii, vydávaný od listopadu 1947 do 17. dubna 1956, kdy byla Kominforma rozpuštěna v rámci poststalinského chruščovovského tání (otěpeľ). Stálým sídlem Informbyra byl nejprve Bělehrad, od 1. června 1948 Bukurešť.
Hlavním smyslem existence Kominformy byla příprava ruského stalinského sovětského bloku na očekávanou třetí světovou válku jako možné východisko z hluboké hospodářské krize, do které se Evropa i svět dostaly po skončení druhé světové války (jako systémového důsledku přechodu z válečné na mírovou ekonomiku a z toho plynoucího strukturálně deformovaného vztahu poptávky a nabídky). Parlamentní cesta zejména po odstranění komunistických ministrů ve Francii, Belgii a Itálii jako způsob dosažení moci se stala neschůdnou; v Moskvě byl nově důraz položen na soustavné získávání pozic zejména ve veřejné správě; v této souvislosti byla nastolena i zásadní změna vztahu k stranám demokratického socialismu obnovované Socialistické internacionály působících v členských zemích Informbyra. KSČ byla v této souvislosti tvrdě kritizována za svou údajnou přílišnou mírnost (československá cesta k socialismu) a za přecenění všemocnosti parlamentní cesty k moci. Mluvilo se i o tzv. slučování (faktické likvidaci socialistických stran jiným způsobem) se socialistickými stranami v zemích sovětského vnějšího impéria: jako „nejzralejší“ se jevily Polsko, Maďarsko a Rumunsko.
22. září oznámilo v Bratislavě pověřenectvo vnitra, že v Bratislavě byla odhalena protistátní organizace Slovenský akční výbor, v jejímž vedení působili (měli působit) také bývalí členové a funkcionáři Hlinkovy slovenské ľudové strany a údajně i Demokratické strany; pozornost (komunistická účelová diskreditace) se soustředila zejména na již uvedené generální tajemníky Jána Kempného (1912–1997) a dr. Miloše Bugára (1899–1959). Začínal neblaze proslulý husákovský slovenský předúnor.
Sdružování demokratů
Ministr dr. Hubert Ripka informoval ÚVV ČSNS o dohodě, která byla dosažena s lidovci. Zahrnovala vzájemnou podporu obou subjektů a výměnu informací o aktuální situaci ve Sboru národní bezpečnosti; vzájemný společný zájem – zabránit šíření komunistické hegemonie na venkově – vedl k dalším shodám v otázce úhrad zemědělcům a při řešení mzdových potřeb státních zaměstnanců.
Na podzim 1947 začalo sledování zemského velitele Státní bezpečnosti sociálního demokrata majora Jaroslava Prossera. Kladlo si dalekosáhlý cíl: mělo prokázat nejprve u ČSSD, později i u ostatních demokratických stran virtuální existenci jejich vnitrostranických zpravodajských sítí a ospravedlnit tak shodně zaměřené a cílené „agenturní“ snahy KSČ, které se projevily jednak v mostecké špionážní aféře, jednak během krčmaňského případu a posléze také v postupně se rozbíhajícím tzv. slovenském spiknutí. V pozadí se rýsovalo úplné převzetí moci jako konečný cíl Gottwaldova vedení Komunistické strany Československa. Sledování prováděl neblaze proslulý 7. zpravodajský odbor ministerstva vnitra.
29. září ustavilo ministerstvo národní obrany komisi pro vyšetřování zločinů spáchaných banderovci na území Československa. Komise zahájila svou činnost 1. října 1947 a ukončila ji 12. února 1948. Sídlila v Banské Bystrici, později v Košicích.
Podpis zářijové dohody dále podlomil pozice kryptokomunistického křídla ČSSD. Dosavadní svorník spolupráce ČSSD a KSČ – vítězství socialismu – byl v myslích rostoucího počtu sociálních demokratů komunistickými vrchnostenskými manýrami v jejich vědomí těžce otřesen. Determinantami jejich uvažování bylo vědomí bezvýchodnosti z výsledku přímého střetu s KSČ i zahraničně politických priorit země, jak je zakotvil Košický vládní program. Poněkud naivně spatřovali v Moskvě možnou oporu demokratického vývoje země a regulátora domácí komunistické rozpínavosti. Významná část představitelů strany v ústředním vedení, ve vedení dvou krajských organizací a ve větším počtu okresních výkonných výborů vyjadřovala Fierlingerovu vedení nedůvěru a otevřeně požadovala odstoupení Zdeňka Fierlingera a Evžena Erbana z jejich funkcí. Komunisté kolem Klementa Gottwalda žili v přetrvávajícím přesvědčení, že Fierlingerovo vedení si zachovává vliv a je nenahraditelné ve své úloze rozlišovatele hranic mezi vnitřními proudy v ČSSD. Doporučovali Fierlingerovi, aby ČSSD při jednáních s ČSNS kladla Melantrichu nesplnitelné podmínky a vyhnula se tak dvoustranné spolupráci s třetí socialistickou stranou.
Když se skutečná síla Fierlingerovy skupiny začala stávat zřejmou, reagovala na to Prašná brána vystupňovanou přímou, stále méně skrývanou podporou kryptomunistického křídla. Snahy o obnovu někdejšího Socialistického bloku utonuly v mlhavých formulacích o společném postupu ve věci tzv. milionářské dávky a některých dalších dílčích krocích; komunisty navrhovaná institucionalizace bloku byla naopak jak ČSSD, tak ČSNS stroze odmítnuta.
Předchozí díly: