Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu v období tzv. třetí republiky.
Procesuálnost komunistických infiltrací
Proto bezprostředně po zářijové dohodě vznikla komise ÚV KSČ pro práci v ostatních politických stranách (jednalo se o přímé vměšování do jejich činnosti). Jejími členy se stali stalinisté Bedřich Geminder, Jarmila Taussigová-Potůčková (rozená Janovská), Gustav Bareš-Breitenfeld a Horčic-Varlas (?). Jejím hlavním úkolem v ČSSD bylo napomáhat formování a organizování kryptokomunistického křídla. Na první schůzi komise bylo usneseno založení jejich jmenného seznamu. Současně byla založena pracovní skupina pro práci v sociální demokracii vedená pracovníkem aparátu KSČ Josefem Šťastným, jehož pomocníkem byl vysoký důstojník Státní bezpečnosti Osvald Osin Závodský; byla přímo podřízena generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému.
Před 21. sjezdem ČSSD byla přestěhována do Brna, kde působila jako „zvláštní sekretariát“ kryptokomunistického křídla bezprostředně konzultující s fierlingerovci politickou taktiku. Byla také hlavní tvůrkyní kryptokomunistického dokumentu Prohlášení 16. Takto získané informace byly zpočátku shromažďovány v evidenčním oddělení ÚV KSČ, jež vedl bratr Marie Švermové Karel Šváb; bylo syntézou komunistické vnitro- i vněstranické zpravodajské a bezpečnostní služby. Shromažďovaly se zde informace nejrůznějšího druhu, podávané vlastními spolupracovníky oddělení, komunisty ve Státní bezpečnosti, zatčenými členy gestapa, německé bezpečnostní služby (sicherheitsdienstu) ad. Podchycovaly se tu i demokratické strany (sestavování seznamů kompromitovaných – či kompromitovatelných – osob, zpráv o jejich činnosti i informací z důvěrných jednání jejich vrcholných orgánů apod.).
Krátce po brněnském sjezdu vzniklo v aparátu ÚV KSČ oddělení pro ostatní strany, jehož posláním bylo formování komunistických agentur ve všech demokratických stranách; v jeho čele stál Otto Hromádko. Ačkoliv formálně podléhalo vedoucímu oddělení pro bezpečnost a zahraničí ÚV KSČ, fakticky bylo bezprostředně podřízeno generálnímu tajemníkovi Rudolfu Slánskému. Otto Hromádko měl na starosti národní (československé) socialisty, Josef Šťastný ČSSD a další zodpovědný pracovník lidovce (ČSL); Demokratická strana „se těšila“ již zmíněné neméně drsné pozornosti KSS. Obdobná oddělení byla zřízena i na úrovni krajských výborů KSČ, zatímco na okresní úrovni byla tato agenda součástí práce pověřených tajemníků okresních výborů KSČ. Mimoto existovali zvláštní straničtí aktivisté sledující funkcionáře demokratických stran. Výstupy z jejich činnosti se dostávaly do rukou výhradně Klementu Gottwaldovi, Bedřichu Geminderovi (1901–1952), Rudolfovi Slánskému a Karlu Švábovi (1904–1952). V období listopad 1947–leden 1948 byly vydávány týdenní bulletiny o činnosti kryptokomunistických křídel v demokratických stranách, zákulisních jednáních jejich funkcionářů i o jejich soukromí; obdobné kompromitující výstupy (kompromaty) produkovalo i Švábovo evidenční oddělení.
Hlavním úkolem Hromádkova oddělení bylo: vést přehled o nespokojených funkcionářích v demokratických stranách a všemožně je získávat pro soustavnou spolupráci s KSČ. V případě ČSSD byli tito lidé děleni do 4 skupin: první toužila vstoupit do KSČ již r. 1945 (mládežničtí funkcionáři, domácí i exiloví odbojáři – dr. Jaroslav Havelka (1917–2005), dr. Jiří Hájek, Vojta Adalbert Erban-Eckstein (1913–1981), Evžen Erban, Zdeněk Fierlinger), byli však posláni nazpět, aby provozovali slangově „levicovou politiku“; druhá se skládala z těch, kteří byli vydíratelní pro svoje chování a jednání během německé okupace; třetí tvořili členové ČSSD jsoucí v konfliktu buď s programem, nebo vedoucími funkcionáři strany; čtvrtou sociální demokraté přesvědčení o účelnosti a smysluplnosti úzké spolupráce s Prašnou bránou. Josef Šťastný byl v každodenním styku s vedoucím aparátu kryptokomunistického křídla ČSSD dr. Jaroslavem Havelkou (a získával touto cestou zatepla čerstvé informace o vnitřní situaci v Lidovém domě, činnosti ústředního sekretariátu, ale i o kryptokomunistických aktivitách na nižších stupních infrastruktury ČSSD) a naopak mu předával pokyny pro utváření či aktualizaci linie kryptokomunistického křídla. Tyto aktivity, v mnohém nikoliv náhodně připomínající profilování „levých“ během vnitrostranické krize ČSSD (ČSSDSD) v letech 1919–1920, byly propracovanější, systematičtější a ve viditelném, spíše křiklavém rozporu s organizačním řádem (stanovami) Československé sociální demokracie. Bohumil Laušman navázal, distancovav se od milionářské dávky, pravidelné kontakty s československým socialistou dr. Prokopem Drtinou. To znamenalo posílení Laušmanova vztahu k prezidentu Edvardu Benešovi (viz i další zmínky o tomto kontaktu v jiných částech této kapitoly).
Horké léto a konfrontační podzim
V létě 1947 uhodilo nebývalé sucho, které těžce postihlo československé zemědělství katastrofální neúrodou. Sklidilo se 63 % předpokládaného množství chlebového (pro zásobování obyvatelstva přímo určeného) obilí, 48 % brambor, 51 % cukrovky (cukrové řepy), zhruba třetina pícnin. Ztráty, způsobené suchem, dosáhly 11–15 mld Kč. Bylo tak vážně ohroženo bazální zásobování potravinami obyvatelstva ČSR.
1. října vyšlo zvláštní číslo Práva lidu v mimořádném rozsahu 36 stran. Mezi gratulanty nechyběli prezident Edvard Beneš, předseda francouzské vlády Paul Ramadier, ministr zahraničí Jan Masaryk a řada dalších. Mimo členů vedení strany (Fierlinger, Laušman) tu měl rozsáhlou stať i šéfredaktor Jan Vaněk (1895–1968). Nechyběla rozsáhlá fotografická příloha i texty mapující historii listu. Autor hlavního vzpomínkového textu Josef Trojan připomněl vznik hnutí v Hradci Králové-Kuklenách, počátky večerníku r. 1912 i jeho stotisícový náklad, i 263 konfiskací Práva lidu v posledním roce první světové války. Vzpomínka končila optimisticky: „Po květnové revoluci pod vedením s. Jana Vaňka vyšlo opět staré, ale věčně mladé Právo lidu, doprovázeno načas i Večerníkem. Trpí jako po první světové válce nedostatkem papíru a jinými technickými obtížemi. Je obklopeno řadou nových tváří: Světem práce, Cílem, Právem zemědělců, Právem živnostníků, Mladým socialistou, Světem žen a opět Sociálním demokratem. Má náklady, o kterých se jeho zakladatelům ani neodvážilo snít, v Lidovém domě i spřízněných podnicích se hemží sta spolupracovníků a tam, kde kdysi bývala zahrada Václava Kaplíře ze Sulevic, se už zase hloubí základy nové budovy: nové stroje, nová zařízení pomohou nám v naší práci a noví lidé s pocitem úcty a lásky vstupují na místa těch, kteří dovedli pro Právo lidu obětovat zdraví, existenci i životy.“ Mezi dalšími pamětníky nechyběli na stránkách slavnostního jubilejního čísla ani Oldřich Eduard Berger, jeden z jeho vůbec prvních přispěvatelů Václav Krňanský, Josef Hudec a řada dalších. Radostné akordy jubilea se ovšem – nikdo z jubilujících si to v té chvíli neuměl představit – měly záhy změnit v smuteční tóny. Za listem i demokracií. Na několik desetiletí.
2. října po vyslechnutí Slánského informace z Poremby o založení Kominformy se Klement Gottwald vyslovil pro ponechání dosavadní politiky orientované na rozbíjení demokratických stran zevnitř, přičemž byla zvažována i možnost „výroby“ politických procesů. Celkem Prašná brána „předúnorově“ zvažovala pět variant převzetí (dobytí) moci: první bylo volební vítězství provázené rozbitím demokratických stran během volební kampaně (hájila ji Marie Švermová); druhou jejich ovládnutí zevnitř působením kryptokomunistických agentur řízených Prašnou bránou, což se mělo stát odrazovým můstkem pro získání pozic nutných k dobytí hegemoniální moci (zastánci byli Gottwald, Slánský a většina vnitrokomunistického členského mínění; nakonec byla použita jako řešení únorové krize); třetí předpokládala pro získání moci využití převodních pák společenských organizací (prosazovali ji Antonín Zápotocký a Július Ďuriš); čtvrtou bylo vytvoření protivlády pro případ, že by byla jmenována úřednická vláda; pátá spočívala ve vyvolání umělé vládní a společenské krize tak, aby nerozhodné Gottwaldovo vedení KSČ bylo postaveno před hotovou věc (klonili se k ní Státní bezpečnost a za ní pozorovatelný MVD s řadou vlivných ruských vládních a stranických míst a jejich utajovaná československá vnitrostranická agentura) a donuceno k otevřenému mocenskému vystoupení; její vlivy se naplno projevily – a kulminovaly – po únoru 1948 v politických procesech padesátých let a paralelním vrcholném vzepětí systémových sovětizačních trendů v této zemi na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století).
Kryptokomunistická infiltrace do demokratických stran byla zvláště citelná v případě ČSSD a vedla neodvratně k rychlé a v mnoha formách uplatňované komunistické soustavné intervenci a přímému vměšování do vnitrostranického dění v ČSSD. V rychle se dělící (diferencující, prozatím ještě ne se rozpadající) ČSSD stoupal ve „středu“ a v socialistickém křídle odpor proti dosavadní spolupráci s KSČ; naopak komunisté se již nezakrytě orientovali v „kolísající ČSSD“ na „levé“, tj. na svou kryptokomunistickou agenturu.
Klement Gottwald zřetelně oslabil svůj důraz při prosazování „akční jednoty“ a naopak zesiloval chlad proti sociálně demokratickým „reakčním elementům“ v ČSSD (důrazně se sílící intenzitou se vyslovovali pro zachování demokracie i ČSSD).
V přímé reakci na ustavení Kominformy byla dosavadní snaha KSČ o získání rozhodujícího mocenského vlivu ve Sboru národní bezpečnosti změněna na její přímý úkol a dále vystupňována. Komunisté působící ve Státní bezpečnosti toto zadání pochopili jednak jako podnět pro rozšiřování svých dosavadních sítí, jednak jako jejich postupné probojovávání pro dosažení až monopolního postavení své strany ve zpravodajské službě a Státní bezpečnosti; často přitom využívali reorganizace. Stupňování komunistických policejních aktivit (rudého gestapismu) získávalo ve veřejném prostoru na okatosti (již popsané krčmaňský případ, mostecká špionážní aféra, údajné protistátní spiknutí na Slovensku).
5. října psal tisk o zhoršujícím se postavení místopředsedy vlády za Demokratickou stranu Jána Ursínyho. Vzrůstající osobní tísni slovenskočeskoslovenského politika na jedné straně odpovídaly klíčící pochybnosti o věrohodnosti celé akce Státní bezpečnosti v demokratickém prostředí na straně druhé. 8. října informoval Václav Nosek o ukončení šetření žilinské skupiny, zatímco bratislavskou skupinu, tzv. Slovenský akční výbor, charakterizovalo (mělo charakterizovat) zasílání zpráv Ferdinandu Ďurčanskému. Hlavním Ďurčanského spolupracovníkem měl být Ursínyho tiskový tajemník, někdejší ľuďák Otto Obuch. Slovenští komunisté Karol Šmidke a Ladislav Holdoš prohlašovali Demokratickou stranu veřejně za „fašisticko-ľuďácký blok“, zatímco slovenští demokraté důrazně celou věc odmítali jako účelový útok komunistů proti jejich straně s tím, aby celá věc byla důkladně vyšetřena. (Na následné Ursínyho demisi ovšem v znejistělém a stále méně přehledném ovzduší trval nejen Gottwald, ale i prezident Beneš).
6. října se vláda usnesla na rozsáhlých úpravách platů státních a veřejných zaměstnanců. Zatímco českoslovenští (národní) socialisté prosazovali v rámci všeobecného zvýšení jejich příjmů zvýhodnění kvalifikovaných a délepůsobících úředníků, komunisté se snažili naopak o ponechání převládající dosavadní nivelizace. Spor se týkal obecného pojetí veřejné služby: většina demokratického tábora (demokratických stran) usilovala o pozvednutí dosavadní nevyhovující úrovně jejich příjmů (včetně odchodu úředníků, kteří nastoupili po r. 1945); komunistům se jednalo o prosazení jejich v zásadě suprarovnostářského (vulgárně rovnostářského) pojetí podivně korespondujícího s až korumpující absolutizací příjmů některých dělnických profesí (horníci, hutníci). Ve své podstatě to byla cesta k přepjatému rovnostářství nastávající komunistické éry.
Předchozí díly: