Politolog Ladislav Zemánek analyzuje, o co jde Pekingu v Sýrii a jaké jsou perspektivy čínsko-syrských vztahů po pádu Bašára Asada.
Pád vlády Bašára Asada v prosinci 2024 znamenal zásadní zlom v moderních politických dějinách Sýrie, nevymazal však Damašek z čínského strategického uvažování. Naopak přinutil Peking znovu promyslet, jak jednat s rozvráceným státem, vedeným málo známými osobnostmi s extremistickou minulostí a zatíženým nedostatkem legitimity a hospodářským rozvratem.
Za Asadovy vlády byla Sýrie pro Čínu spolehlivým partnerem. Čínský přístup se vyznačoval nevměšováním, diplomatickou ochranou na půdě OSN a selektivní ekonomickou spoluprací. Tento přístup zesílil po roce 2011, kdy Čína opakovaně blokovala rezoluce podporované Západem namířené proti Asadovi a svou pozici zdůvodňovala principem suverenity a averzí k násilné změně režimu. Zatímco Rusko neslo hlavní vojenskou tíži při podpoře Asadova režimu, Čína poskytovala politické krytí, humanitární pomoc a slibovala podíl na poválečné obnově.
Asadova návštěva Číny v roce 2023 byla vrcholem tohoto vztahu. Peking povýšil vzájemné vztahy na strategické partnerství a naznačil zájem zapojit Sýrii do Iniciativy Pásu a stezky. I tehdy však zůstávaly čínské závazky vágní, což odráželo obavy z nestability, sankcí a omezeného ekonomického potenciálu Sýrie. Podpora Asadova režimu ze strany Číny nikdy nebyla bezpodmínečná; byla transakční, opatrná a motivovaná spíše snahou čelit západnímu intervencionismu než ochotou zachraňovat stávající režim za každou cenu.
Kolaps Asadovy vlády tyto kalkulace zásadně změnil. Čína se ocitla nejen tváří v tvář novému politickému vedení, ale i státnímu aparátu přetvořenému lety povstání, fragmentace a vnějších zásahů. Bezprostřední reakce Pekingu byla proto zdrženlivá. Na rozdíl od některých regionálních aktérů, kteří se s novými autoritami rychle spojili, Čína zaujala vyčkávací postoj. Zdůrazňovala stabilitu, inkluzivitu a spolupráci v boji proti terorismu, aniž by přistoupila k rychlému uznání či významnějším závazkům.
Tato opatrnost se projevila i při prvních kontaktech na vysoké úrovni. V listopadu 2025 vedl syrský ministr zahraničí Asaad Hassan aš-Šajbání do Pekingu delegaci, jejíž součástí byl i Husajn as-Saláma, nově jmenovaný šéf syrské zpravodajské služby. Návštěva představovala první skutečně významné diplomatické setkání nového syrského vedení s čínskými představiteli a signalizovala oboustranný zájem znovu otevřít komunikační kanály, aniž by byly budoucí vztahy pevně definovány.
Aš-Šajbání představuje novou diplomatickou tvář Sýrie. Relativně mladý a pragmatický politik se snaží působit umírněně, zdůrazňovat kontinuitu zahraniční politiky a lavírovat mezi očekáváními domácí koalice, která Asada svrhla. Ve svých vystoupeních akcentuje suverenitu, obnovu země a diverzifikaci partnerství nad rámec Západu a Ruska. Pro Peking je aš-Šajbání vcelku srozumitelným protějškem – aktérem, který ovládá diplomatický slovník a chápe čínskou zálibu v postupných krocích.
As-Saláma naopak ztělesňuje přetrvávající rozpory a obavy z nového režimu. Jeho prokazatelné vazby na al-Káidu z dřívějších fází občanské války vyvolaly mezi mezinárodními pozorovateli značné znepokojení, zejména po jeho jmenování do čela zpravodajských služeb. Přestože se as-Saláma veřejně distancoval od nadnárodního džihádismu a slíbil, že se zaměří na vnitřní bezpečnost a boj proti terorismu, jeho minulost vyvolává oprávněné pochybnosti – obzvlášť v Pekingu. Čína je mimořádně citlivá na islámský radikalismus kvůli obavám o Sin-ťiang a možnost mobilizace ujgurských bojovníků, kteří v Sýrii působili.
Skutečnost, že Čína byla ochotna as-Salámu přijmout, odráží typicky pragmatický přístup. Peking se zjevně snaží vyhodnotit, zda nové syrské vedení dokáže splnit sliby o potlačení extremistických sítí a zabránit tomu, aby byla Sýrie centrem džihádismu a terorismu. Spolupráce v oblasti boje proti terorismu, sdílení informací a záruky týkající se ujgurských bojovníků patří k hlavním bodům čínských úvah a často převažují nad ideologickým diskomfortem spojeným s novými mocenskými aktéry v Damašku.
Význam Sýrie pro Čínu však přesahuje bezpečnostní otázky. Z geografického hlediska leží Sýrie na křižovatce východního Středomoří, spojující Asii, Evropu a Afriku, což z ní činí potenciální uzel dlouhodobých čínských projektů. Politicky nabízí Sýrie Číně příležitost posílit image mocnosti, která je ochotna spolupracovat se státy vzešlými ze změn režimu podporovaných Západem – pokud tyto státy prokážou alespoň základní míru stability, centrální autority a pragmatismu. Ekonomicky pak Sýrie představuje trh s obrovskými potřebami od energetiky a infrastruktury přes telekomunikace až po bydlení.
Zkušenosti z občanské války však Čínu naučily opatrnosti. Navzdory opakovaným debatám o rekonstrukci se čínské firmy zemi často vyhýbaly kvůli obávám ze sankcí a vysoké míře nejistoty. Peking si uvědomil, že politická spolupráce automaticky negarantuje životaschopné investiční prostředí. V Sýrii po pádu Bašára Asada jsou tyto překážky ještě výraznější. Nová vláda čelí problémům s legitimitou, slabými institucemi a omezeným přístupem k mezinárodnímu financování.
První náznaky hospodářské spolupráce mezi Čínou a Sýrií ukazují na skromné ambice. Jednání se soustřeďují spíše na cenově dostupná infrastrukturní řešení, základní obnovu energetiky, telekomunikační vybavení a humanitární pomoc než na velké projekty. Čínské firmy zkoumají vstupní možnosti s nízkým rizikem, často prostřednictvím krátkodobých kontraktů, vývozu zařízení či partnerství veřejného a soukromého sektoru, která snižují rizikovost. To odpovídá širší čínské strategii i v jiných problematických státech, založené na flexibilitě a možnosti rychlého ústupu.
V diplomatické rovině se Čína snaží vystupovat jako stabilizační aktér, aniž by se stala hlavním externím patronem Sýrie. Kontakty mezi čínskými a syrskými představiteli zdůrazňují akcent Pekingu na inkluzivní vládnutí, národní usmíření a normalizaci. Zároveň se však Čína vyhýbá otevřeným mediačním rolím či bezpečnostním garancím a ponechává tyto oblasti především regionálním aktérům a multilaterálním rámcům.
Kontrast s čínským vztahem k Asadovu režimu je výmluvný. Tehdy Čína jednala s centralizovanou, mezinárodně uznávanou vládou, která – navzdory izolaci – nabízela určitou míru předvídatelnosti. Sýrie po Asadovi nenabízí ani předvídatelnost, ani jednotu, ale dává Číně příležitost přenastavit svou roli. Peking už nebrání ohroženého vládce, ale zkoumá, zda se nová politická realita dokáže sladit s jeho klíčovými zájmy, aniž by generovala nepřijatelná rizika.
Budoucnost čínsko-syrských vztahů se může vydat různými cestami. V ideálním scénáři nové syrské vedení konsoliduje moc, vytlačí extremistické frakce a dosáhne postupného zmírnění sankcí. Za těchto okolností by Čína mohla krok za krokem rozšiřovat svou ekonomickou přítomnost a profilovat se jako významný partner obnovy při zachování strategické autonomie. Pravděpodobnější scénář počítá s politicky křehkou, ale funkčně dostatečně stabilní Sýrií, která umožní spolupráci a povede k omezenému, avšak trvalému vztahu založenému na obchodu, diplomacii a bezpečnostním dialogu.
Nejhorší variantou by bylo další rozdrobení země nebo posilování nadnárodních džihádistických sítí, zejména těch napojených na Sin-ťiang. Takový vývoj by s velkou pravděpodobností vedl Čínu k výraznému omezení angažmá a návratu k minimalistické diplomacii a defenzivnímu protiteroristickému postoji. Na rozdíl od Ruska či Íránu Čína nejeví chuť k hlubšímu zapletení do vnitřních mocenských bojů v Sýrii.
Celkově přístup Číny k Sýrii po Asadovi odráží širší vzorec její politiky na Blízkém východě: angažovanost bez přehnaných závazků, principy bez dogmatismu a vliv budovaný spíše trpělivostí než silou. Sýrie zůstává pro Čínu důležitou, nikoli však nepostradatelnou. Peking je ochoten opatrně testovat terén s vědomím, že čas je jeho největším strategickým aktivem.
Ilustrační obr.: User:Busterof666, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons