Politolog Oskar Krejčí ve své glose zvažuje, zda pojetí Evropské unie jako mírové organizace není chybné a zda se lze vyhnout její militarizaci.
Psal se rok 2012, když Evropská unie obdržela Nobelovu cenu míru. Norský výbor udělující tyto ceny své rozhodnutí zdůvodnil mimo jiné tvrzením, že „stabilizační úloha EU pomohla při přeměně většiny Evropy z kontinentu zmítaného válkami na kontinent míru“. Chtělo by se říci „Kde jsou ty časy…“ Jenže problém je širší. Je totiž otázkou, zda někdy byla Evropská unie oním mírotvorným faktorem, za který bývá vydávána.
Evropská integrace
Nobelovu cenu obdržela Evropská unie v době, kdy se o ní v teorii hovořilo jako o „postmoderní mezinárodní organizaci“, jež se dokázala vymanit z geopolitických zákonitostí. Na první pohled tomu tak je: její prvopočátky jsou spojeny se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli (1952) a Evropského společenství atomové energie (1957) – dvou organizací, které podřídily mezinárodní kontrole sektory klíčové pro militarismus. To se týkalo především Německa a Francie. Jenže jsou tu problémy, které tato vize postmoderní Evropy nevidí.
Především Evropská unie vznikla v atmosféře studenoválečnického bipolárního myšlení. Její postupné formování nelze vnímat odděleně od integrace Západu v její plné šíři. (Západo)evropská integrace od samého počátku probíhala po dvou liniích: ekonomicko-sociální a vojensko-bezpečnostní. Tu první měla na starost budoucí Evropská unie, tu druhou Severoatlantická aliance. Vždy šlo o siamská dvojčata, NATO/EU, do jejichž formování se v Evropě zapojily v podstatě tytéž státy. Je to přirozené: ve světě, jenž rozhodně není nejlepší z možných světů, nelze vytvářet integrační uskupení v podobě unie či federace bez plnohodnotné armády a zahraniční politiky – nestarat se o zákonitosti mocenské rovnováhy. Ke zvláštnostem rovnováhy během studené války ovšem patřilo, že po celou dobu formování a fungování EU se o silovou politiků starala Severoatlantická aliance, kde rozhodující roli hrají neevropské Spojené státy. Tato geografická asymetrie mezi Aliancí a Unií nevylučuje, jak napsal britský politolog Paul Cornish, že tyto dvě organizace „sdílejí společné geopolitické hranice“, což vyžaduje „geo-funkcionální“ dělení rolí a kooperaci.Mezi EU a NATO od počátku probíhala dělba práce. Každý další otřes Aliance se projeví jako prohloubení krize Unie.
Zároveň se představě postmoderní, tradičním zákonitostem se vyhýbající povaze EU vzpírá i fakt, že samotná Evropská unie má vlastní vnitřní geopolitickou osu Berlín–Paříž. Nejde jen o to, že žádná zásadní rozhodnutí nemohou být v této organizaci přijata proti vůli Německa a Francie, což bylo například dobře vidět během řecké dluhové krize (2006–2018). Když z Evropské unie odešla Velká Británie, Unie se zatřásla, ale žije dál; kdyby z Unie odešlo Německo nebo Francie, současná Evropská unie by přestala existovat.
Krize integrace
Loňský návrat Donalda Trumpa do Bílého domu oživil i téma připojení Grónska, dánského autonomního území, k USA. Odkoupení Grónska navrhoval Trump už během svého prvního prezidentského období; když Thomas Jefferson koupil od Napoleona Louisianu a zdvojnásobil tak území tehdejších Spojených států, proč by ON nemohl od Dánska koupit Grónsko! Už tehdy Trump nastartoval hybridní válku proti vlastnímu spojenci z NATO. Dnes Trump ale nemluví pouze o možné koupi Grónska – nevylučuje ani připojení tohoto ostrova silou. A nejen to: jedním z prvních prezidentských dekretů v druhém volebním období Trump přejmenoval Mexický záliv na Americký záliv, oznámil, že se bude snažit připojit k USA Grónsko, ale i Kanadu a Panamský průplav; následovaly vojenské akce proti Venezuele, a to včetně únosu venezuelského prezidenta. Začalo se mluvit o dodatcích k Monroeově doktríně (1823), či přímo o Donroeově doktríně. A k tomu ještě Trumpova změna postoje k válce na Ukrajině.
K Monroeově doktríně se oficiálně Trumpova administrativa přihlásila loni v nové Národní bezpečnostní strategii USA. Návaznost je zřejmá. Formou Monroeovy doktríny kdysi Washington oznámil, že jej nezajímají války v Evropě; v té době to byla řecko-turecká válka, dnes se zdá, že je to válka na Ukrajině. A hlavně v Monroeově doktríně Washington vyzval evropské kolonizátory, aby se nepletli do záležitostí Ameriky; dnes mimo jiné „bere pod ochranu“ Grónsko, Venezuelu a další „nemocné“ státy Latinské Ameriky.
Reakce Evropy
Na změny v politice USA reaguje Evropa se zpožděním. Loni v červnu na haagském summitu evropští členové NATO pod Trumpovým tlakem slíbili, že zvýší vojenské výdaje na pět procent hrubého domácího produktu. Ovšem už předtím, po Trumpově oznámení, že zastavuje finanční pomoc Ukrajině, začali evropští spojenci USA financovat válku na Ukrajině sami, a to i formou nákupů zbraní made inUSA. To je závazek, který však nelze vyřešit přes centrálu NATO – a tak přišla na řadu unijní byrokracie. Evropská unie vykročila směrem ke své militarizaci a k mohutnému zadlužování.
V březnu 2025 Evropská komise schválila Bílou knihu o evropské obraně – připravenost do roku 2030 a plán Připravenost 2030. Podle těchto dokumentů mají členské státy EU během čtyř let podpořit zbrojní výrobu částkou nejméně 800 miliard eur. Minulý týden Evropská komise rozhodla poskytnout Ukrajině během dvou let úvěr 60 miliard eur na vojenskou pomoc a 30 miliard eur na krytí rozpočtového schodku (Česko, Slovensko a Maďarsko se na této půjčce nepodílejí). Odhaduje se, že jen na úrocích budou roční náklady plynoucí z této půjčky činit tři až čtyři miliardy eur. To ale není celý příběh.
Když se loni dostala politika Washingtonu a Kyjeva do rozporu a Bílý dům zahájil vyjednávat s Ruskem, „evropští vůdci“ vzali pod ochranu „Bidenovu válku“ i proti Trumpovi. Po určitém váhání začali mluvit o mírové dohodě s Ruskem, vědomě ale přicházejí s návrhy, které jsou pro Moskvu nepřijatelné. Pozoruhodný je nový formát podpory Kyjeva: to nejdůležitější se odehrává na jednání tří evropských mocností: Velké Británie, Francie a Německa, mimo rámec EU i NATO. Nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě dochází k návratu velmocenské politiky v duchu 19. století, do doby před pokusem plně podřídit chování států modernímu mezinárodnímu právu a před vznikem celosvětových institucí usilujících o omezení konfliktů a násilí.
Vše – zatím – vyvrcholilo 6. ledna, kdy nejvyšší představitelé Velké Británie, Francie a Ukrajiny podepsali prohlášení o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu. To mimo jiné počítá s nasazením jednotek některých evropských zemí na Ukrajině, a to včetně vojáků z Velké Británie a Francie. Německý kancléř sice dokument nepodepsal, ale slibuje podpůrné jednotky umístěné za hranicemi Ukrajiny. Děje se tak s vědomím, že právě možné rozmístění vojáků ze států NATO na Ukrajině uváděla Moskva od počátku jako jednu z příčin války. V Rusku zřejmě vyhodnotili toto prohlášení jako provokaci a západ Ukrajiny, kde by Paříž a Londýn chtěly rozmístit své jednotky, vzápětí zasáhla ruská hypersonická raketa Orešnik. Washington nikterak plány ke všemu ochotných evropských mocností nepodpořil. Ve středu se ovšem mají na Světovém ekonomickém fóruv Davosu sejít „evropští vůdci“ s Trumpem, aby se ho pokusili „přeprogramovat“.
Nic nového
Před několika dny v rozhovoru s deníkem The New York TimesDonald Trump prohlásil, že jeho globální sílu omezuje jen jeho vlastní morálka a jeho vlastní mysl. „Nepotřebuji mezinárodní právo. Nechystám se lidem ubližovat.“ V osvícenských dobách by někdo mohl říci, že právě takto mluví diktátoři. Ovšem Trumpova absurdně znějící mantra „musíme si vzít Grónsko z bezpečnostních důvodů, protože jinak si ho vezmou Rusko nebo Čína“ nikterak nevybočuje z tradice zahraniční politiky USA. Stačí si vzpomenout na vyprávění Williama McKinleye, 25. prezidenta USA, z roku 1899, v němž popisoval svoji cestu k rozhodnutí anektovat Filipíny. Začal tím, že se modlil, aby jej bůh osvítil; a pak uslyšel, že Spojené státy nemohou vrátit Filipíny zpět Španělsku, ani je předat Francii a Německu, „obchodním rivalům v Orientu“, nemohou je ani „ponechat jim samotným – nejsou připraveni si vládnout sami“. Proto nezbývalo nic jiného než „zcela převzít a vzdělávat Filipínce, pozvednout je, civilizovat a christianizovat je“. Pak prý prezident šel spát, a ráno poslal pro hlavního inženýra z Ministerstva války a nařídil mu, aby „zakreslil Filipíny na mapu Spojených států“.
Pravdou je, že tisíce let civilizačního pokroku jsou spojeny s vědeckým, technickým a ekonomickým rozvojem, ovšem zákonitosti mezinárodní politiky se nezměnily. To je velký problém, který ale skrývá malé dobro: žádné mezinárodní uspořádání nebylo věčné. Dnešní politika Paříže a Londýna může připomínat období Krymské války (1853 až 1856), kdy se též britští a francouzští vojáci za pomoci Osmanské říše snažili proniknout k jádru Ruska. Britská protiruská politika se jeví jako stálice. Ve skutečnosti ale Krymská válka probíhala za panování královny Viktorie, která byla křtěná jako Alexandrina Victoria – podle svého kmotra, jímž byl ruský car Alexandr, spojenec Londýna ve válce s Napoleonem. Po Krymské válce následovala Velká hra, podle Rudyarda Kiplinga věčný rusko-britský zápas o Střední Asii. Půl století po Krymské válce ale došlo k podpisu rusko-britské smlouvy o uspořádání vztahů těchto dvou impérií. Tato dohoda (1907) položila základ pro vznik Trojdohody zaměřené proti Trojspolku, který vedlo Německo. Ani válkou na Ukrajině dějiny Evropy nekončí.
Trumpova brutální diplomacie – posilovaná davovým chování globální novinářské komunity – vytváří iluzi, že Washington má dění ve světě pevně v rukou; že se vrací jeho hegemonie. Ve skutečnosti se jedná ochaos mezivládí, kdy hegemonie umírá a v bolestech se rodí multipolární svět. Státníci se znovu učí porozumět slovům lorda Palmerstona, která přednesl v roce 1848 coby britský ministr zahraničí, tedy ještě dřív, než se stal jedním z premiérů během Krymské války: „Nemáme věčné spojence a nemáme věčné nepřátele. Naše zájmy jsou věčné a trvalé a tyto zájmy je naší povinností následovat.“ Mnichovská dohoda (1938) nebyla náhoda, ale specifický průsečík obvyklého sebestředného jednání západoevropských velmocí.
Směřování
Pozoruhodná Trumpova aktivita nezahrnuje jen celní války či pohrůžky anexí cizích území. Podle ACLED, což je analytická organizace s centrálou v USA, provedly loni Spojené státy 626 vzdušných vojenských úderů proti sedmi státům a cílům ve vodách Karibského moře a východního Pacifiku. Trumpovi hrozí, že rozehraje konflikty na příliš mnoha frontách najednou a nedokáže dovést dílčí, často neuzavřené úspěchy ke strategickému vítězství. Pak se ti, kdo se cítí jeho politikou poškozeni, začnou napříč světem spojovat. Začne to nenápadně. Ovšem už minulý týden kanadský premiér Mark Carney přicestoval do Pekingu, aby v chaosu hledal předvídatelného pragmatického strategického partnera. A už dnes občas z Paříže a Říma, ale i z Berlína, potichu zazní, že je třeba přemýšlet o roli Ruska v Evropě, až válka na Ukrajině skončí. Zvláště když ekonomické výsledky Ruska za dobu války jsou v řadě ohledů lepší než výsledky Evropské unie. Zatím se ale čeká na evropskou mocnost, která jako první začne povzbuzoval Kyjev k obtížnému a odvážnému rozhodnutí uzavřít mír. Existence zákonitostí nemůže sloužit jako omluva pro státníky, protože zákonitosti mezinárodní politikymnohdy – ne vždy – nabízejí možnost volby.
Evropa přežije, jen když se zbaví vizí o nutnosti uzbrojit se do bezvýznamnosti. Dnes mají evropské mocnosti pocit, že bez Spojených států jsou vůči Rusku slabé, a cítí se ohrožené. Jenže pocit bezpečí nelze postavit na spolupráci s nevyzpytatelným Washingtonem. Evropa potřebuje nový bezpečnostní model opřený o vzájemně výhodnou ekonomickou spolupráci s Ruskem, která by mohla časem napomoci obnovit vzájemnou důvěru. Evropa bez Ruska je neúplná.
Vedle tohoto ryze pragmatického kalkulu nelze zapomínat na možnou změnu vidění světa u bojovně naladěných evropských mocností z vnitrostátních důvodů. Vždyť podle sociologických průzkumů je pravděpodobné, že po příštích volbách se změní zahraniční politika Velké Británie, Francie i Německa. A tak by se snadno mohlo stát, že poslední, kdo se bude zaslepeně dožadovat vojenského vítězství nad Ruskem, bude Pražský hrad.