Historik Adam Votruba píše o poslední politické kauze v Česku a o tom, proč pokrytectví a vylučování jiných názorů představuje problém.
Novinky přinesly článek o tom, jak ministr Petr Macinka v roce 2021 chválil prezidenta Miloše Zemana za to, že nechce jmenovat Jana Lipavského ministrem. Zemanovo zdůvodnění označil Macinka ve svém facebookovém příspěvku za geniální, přičemž vláda s tím podle něj nemůže v podstatě nic dělat. Novinky to komentují slovy: „Když to dělá Zeman, je to geniální. Když Pavel, je to ústavní faul.“
Dodejme, že také spolek Milion chvilek pro demokracii otočil o 180 stupňů. V roce 2021 totiž vydal k téže kauze následující prohlášení: „Miloš Zeman svým ‚vetem‘ zase překračuje ústavu. Prezident republiky nemá pravomoc zamítat navržené ministry“. V závěru prohlášení spolek vyzývá: „Potřebujeme prezidenta, který bude vykonávat svůj úřad v souladu s jeho nejlepšími tradicemi a ústavou.“ Dnes však titíž lidé tvrdí, že nejmenování Filipa Turka je v pořádku a Petr Pavel žádnou ústavu neporušuje.
Dodejme, že spolek Milion chvilek pro demokracii tento svůj obrat na facebookové stránce dokonce přiznává. Vysvětluje zde, že případ Jana Lipavského a případ Filipa Turka jsou zásadně odlišné. Autoři se nejprve neopomenou navézt do Petra Macinky slovy: „Vida, vida, vida!!! Zatímco dnes podle Macinky prezident Pavel porušuje Ústavu, tak v roce 2021 ten samý Macinka obhajoval Zemanovo odmítání Lipavského slovy ‚geniálně naformulované stanovisko.‘ … Nádherný dvojí metr!“ Svůj někdejší postoj pak hodnotí slovy: „My sami jsme si v roce 2021 mysleli, že prezident žádného kandidáta na ministra odmítnout nemůže. Mýlili jsme se.“ Dnes prý nejde o to, jestli ano, či ne, ale o to, za jakých okolností je to možné. Po tomto vysvětlení následuje výzva: „Pane Macinko, pane Fialo z SPD – už dost s tím pokrytectvím!“
Je pozoruhodné, že Milion chvilek pro demokracii je schopen mobilizovat desetitisíce demonstrujících v Praze i v dalších městech kvůli něčemu, co by mohla být z politického hlediska celkem prkotina.
Nebudu zde jednoznačně tvrdit, jestli ministr Macinka prezidenta Pavla vydíral či nikoliv. SMSky Petru Kolářovi jsou psány siláckým jazykem, ale po přečtení to spíš působí dojmem, že Petr Macinka moc dobře ví, že neexistuje způsob, jak by mohl prezidenta donutit ke změně stanoviska. To by ostatně bylo v souladu s jeho někdejším názorem z roku 2021. Na jednu stranu hrozí „extrémní“ reakcí, z reálného hlediska se však jeho pohrůžka týká toho, že nepustí prezidenta na jednání NATO a že ho pomluví v zahraničí. Alespoň tak bych jeho slova přeložil do obecného jazyka. Jiná věc by byla, kdyby měl Macinka na Petra Pavla nějaký závažný kompromitující materiál a Petr Pavel by o tom věděl. V takovém případě by to vydírání zřejmě bylo.
Není to ovšem poprvé, co se v politice setkáváme s nátlakem a vydíráním. Je možné připomenout volbu Václava Klause prezidentem. Tehdy ODS patrně vyhrožovala několika opozičním poslancům čímsi, co bylo možná i kriminální povahy. Bez těchto přesvědčovacích metod by Václav Klaus prezidentem nestal. V tuto chvíli to ovšem nevypadá, že by Macinkův případ byl obdobné závažnosti.
Pokud by proti sobě seděli Petr Macinka a Mikuláš Minář za spolek Milion chvilek a navzájem si předhodili, že dnes hájí něco, co před čtyřmi lety kritizovali, pak by bylo nejzdravější reakcí se tomu zasmát a říct: „No jo, jsme jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Asi není důvod se nenávidět. Pojďme se radši normálně bavit.“
Místo toho jsme však svědky vyhrocení situace. Minář burcoval na demonstraci silným slovy a vyzval Babiše k odvolání Macinky. Kněz Marek Orko Vácha ve svém projevu prohlásil, že „nejžhavější místa v pekle jsou rezervována pro ty, kteří v časech morálních krizí zůstávají neutrální.“ Podle něj se v takové krizi nacházíme.
Jen málokterý politik se může pochlubit tím, že vyvolal takový odpor, že proti němu demonstrují desetitisíce lidí. Je třeba si uvědomit, že demonstrace zaklínané solidaritou (v tomto případě s prezidentem) a morálními hodnotami dosti často úzce souvisejí s nenávistí vůči někomu dalšímu. Tato demonstrace to názorně dokládá mnoha vulgárními hesly („Micinky serou do boxu, Macinka sere všechny“, „Čiči jdi do piči“ aj.) Ostatně Češi by nikdy nepodporovali Ukrajinu tak okázalými symbolickými gesty, kdyby za tím nebyla extrémně silná nenávist vůči Rusku. Všimněme si, že venezuelské vlajky se v našem veřejném prostoru nevyskytují.
Říkat, že polarizace společnosti je nebezpečná, zní jako klišé. Problém je, že lidé začínají čerpat svoji zábavu z veřejného prostoru – z negativních i pozitivních emocí, které jim přináší nafukování politických kauz. Podle jednoho dobového pozorovatele to byl jeden ze základních příznaků německé výmarské republiky.
Mohli bychom nyní šalamounsky prohlásit, že obě strany jsou stejně nesnášenlivé a vyzvat je ke smíření. To by však bylo trochu alibistické. Pravda je, že větší zodpovědnost za vyhrocení konfliktu nese jedna ze stran. Je to ta, která se snaží své oponenty delegitimizovat a která má přitom na své straně téměř všechna mainstreamová média. Podle příznivců tohoto politického tábora jsou jejich oponenti – tj. celá koalice ANO, SPD a Motoristé – krajní pravice (Jakub Patočka na Deníku referendum) a pátá kolona Ruska. Nabízí se logická otázka: Jak lze udržet demokracii ve společnosti, kde je značná část veřejnosti přesvědčena o tom, že voličský hlas více než poloviny národa nemá v politice co dělat?
Ilustrační foto: Michal Reiter, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons