Politolog Oskar Krejčí se v souvislosti s válkou proti Íránu zamýšlí nad novým obsahem ideologií a politických programů.

Je zřejmé, že po skončení války v Íránu nebude už svět takový, jaký býval. Zatím není jasné, kdy Washington tuto válku ukončí, ale už teď je patrné, že kromě mrtvých zanechá za sebou i posuny ve slovní zásobě. Politologové, novináři a politici se budou učit, jaký je obsah takových slov, jako je korektnost, dekapitace či hindutva.

Korektnost

Málokterý výraz v politickém slovníku současnosti prodělal tolik obsahových veletočů jako slovo „korektnost“. Není to tak dávno, kdy tento výraz znamenal jednání v souladu se zásadami slušnosti, ale také přesnost, zdvořilost, někdy i uhlazenost. Díky liberálním aktivistům toto slovo nabralo nový význam: korektnost začala znamenat používání slov v duchu jejich ideologicky vychýlených definic, ale také agresivní prosazování těchto posunutých významů. Korektnost se měnila ve vulgaritu, netolerantnost, absurditu. Počátkem tohoto měsíce však americký ministr války Pete Hegseth význam slova „korektnost“ ještě více posunul. Na tiskové konferenci totiž mimo jiné prohlásil: „… žádné cvičné budování demokracie, žádné politicky korektní války. Bojujeme, abychom vyhráli, a neztrácíme čas ani životy.“ V tomto případě jsou za „korektnost“ pokládány překážky, které bezohlednému násilí klade mezinárodní právo, konkrétně haagské a ženevské úmluvy.

Už několik let autoři jako Sean McFate, profesor National Defense University Ministerstva obrany USA a Georgetown university tamtéž, píší, že budoucnost patří bezohlednému způsobu boje, v němž panuje neúcta k lidskému životu a pohrdání jakýmikoliv normami.  McFate války budoucnosti přirovnává k hrůzám první Židovské války v prvním století našeho letopočtu, přičemž tehdejší krutost bojovníků obou stran má být předobrazem válek, které přicházejí. Jako by Západ viděl jen Starý zákon, podle kterého příslušníci vyvoleného národa po získání Jericha bez boje „všechno, co bylo ve městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly…“ (Joz 6, 22 a 24). Nový zákon se vytratil, nastal čas „postkorektních“ válek, v nichž je dovoleno vše. Přichází svět, ve kterém prezident Donald Trump odbyl případné důkazy o tom, že jeho vojáci zabili v základní dívčí škole 168 lidí, slovy: „Jsem ochoten s tím žít“.

Dekapitace

Strategie dekapitace si klade za cíl porážku protivníka pomocí usmrcení jeho politického a vojenského velení. Tato vize porážky nepřítele „stětím jeho hlavy“ je asi tak stará jako války samotné. V podmínkách existence jaderných zbraní se tato koncepce objevila v 60. letech minulého století jako součást diskusí týkajících se otázky, zda mají být jaderné síly USA a SSSR primárně zaměřené proti městům, či proti nukleárním zbraním protivníka. Ve Washingtonu tehdy zvítězila vize zaměření jaderného arzenálu proti sovětským silám spojená s hororovým snem o preventivním odzbrojovacím úderu. Představa možnosti úniku z hrozby vzájemného zaručeného zničení pomocí strategie proti silám se s růstem přesnosti raket a střel s plochou drahou letu postupně měnila na vizi likvidace politického a vojenského vedení protivníka – jeho porážku prostřednictvím dekapitace.

Po skončení studené války se o dekapitaci psalo jako o součásti boje proti teroristickým skupinám. Právní velký „moderní“ pokus o dekapitaci představil útok na kryt iráckého prezidenta Saddáma Husajna během intervence proti Iráku v roce 2003; úkryt byl sice zasažen, ale irácký prezident v něm nebyl. Ukazuje se, že dekapitace nevyžaduje jen dokonalou techniku, ale také neméně dokonalé zpravodajské informace. Jako například při likvidaci Kásima Sulejmáního, velitele Islámských revolučních gard (IRGC), během jeho návštěvy Iráku v roce 2020 – tedy v době prvního prezidentství Donalda Trumpa. Dokonalou dekapitaci předvedl Pentagon loni únosem venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. A v součinnosti s izraelskou armádou a rozvědkou během současného útoku na Írán.

Dekapitace Íránu byla z vojenského hlediska téměř úplná. Během první noci války byl zabit nejvyšší íránský představitel Alí Chámeneí, usmrceno vedení armády, revolučních gard a zpravodajských služeb. Následný průběh války ovšem ukázal meze strategie dekapitace: jestliže vedení státu a obraných sil s možností vlastní likvidace počítá, a to třeba s ohledem na svoji náboženskou víru a mučednickou smrt, může připravit víc než své nástupce. Může také provést decentralizaci řízení tak, aby jednotlivé druhy vojsk a regiony pokračovaly v boji i po likvidaci vedení státu, ozbrojených sil a zpravodajských služeb. Například Islámské revoluční gardy mají 31 relativně samostatných útvarů – pro každou provincii zvlášť, pro Teherán dvě.

Hindutva

Jedním z největších geopolitických překvapení spojených s agresí Izraele a USA vůči Íránu je chování Indie. Začalo to tím, že se Dillí podvolilo tlaku Washingtonu a vzdalo se výhodných dodávek ropy z Ruska. V předvečer samotné války pak došlo k setkání indického premiéra Naréndra Módího s izraelským předsedou vlády Benjaminem Netanjahuem. Následující ostrá diskuse se povětšině snažila vylíčit jednání Módího jako strategickou chybu či přímo zradu ideálů Hnutí nezúčastněných zemí či projektu BRICS. Během samotné války se pak Indie snažila škody na své fasádě napravit, a podle dostupných údajů velitelství IRGC vyjádřilo ochotu pouštět indické tankery přes Hormuzský průliv. Ovšem potřeba nově si ujasnit postavení Indie ve světě coby rodící se ekonomické supervelmoci narůstá: skutečně se v případě jednání s Netanjahuem jednalo pouze o strategickou chybu, nebo o dílčí projev programového směřování?

Je pozoruhodné, jak slepý západocentrismus brání zařazení některých slov s neevropským původem do vědeckých slovníků. Příkladem takovýchto slov může být „hindutva“. Přitom nejde jen o nějaké slovo – označuje totiž ideologii, ke které se mimo jiné přiklání i největší politická strana na světě, Indická lidová strana (Bharatiya Janata Party; BJP). Ta je od roku 2014 vládnoucí stranou v Indii a premiér Naréndra Módí je jejím členem.

Hindutva je politická ideologie, kterou zformuloval Vinayak Savarkar počátkem dvacátých let minulého století v knize Základy hindutvy (1923). I když slovo „hindutva“ svádí k představě o ideologizaci hinduismu, v jeho definici je patrný výrazný přesah zahrnující všechna indická náboženství – tedy vedle hinduismu i buddhismus, sikhismus a džinismus. Savarkar sám byl ateista. Hindutva se především pokouší o politické vyjádření svébytné jednoty posvátné půdy, společného původu a indické kultury. Ideologie hindutvy chápe Indii jako nedělenou historickou entitu v rozměru Indického subkontinentu, která nezná dělení na Pákistán, Indii a Bangladéš; toto aktuální politické rozštěpení vnímá jako ponížení. Jedná se o radikální nacionalismus, který se původně stavěl především proti britskému kolonialismu, a to i za použití násilí.

Negativní vymezení

S odkazem na svérázné pojetí dějin, zálibu v mytologii, důraz na etnickou zvláštnost, korporativismus či antikomunismus poukazují někteří autoři na podobu hindutvy s evropským fašismem. Dnes je hindutva, právě tak jako BJP, častěji spojována s pravicovým populismem. K hindutvě se hlásil i vrah Mahátma Gándhího. Ovšem mezi programové principy BJP patří závazek věrnosti gándhíovskému socialismu, ideálu harmonické společnosti bez vykořisťování. Program BJP se dovolává integrálního humanismu a principu antyodaya, tedy závazku starat se o blaho lidí na dně sociální pyramidy.

Důraz na subkontinentální kulturu a dějiny neústil u otců ideologie hindutvy jen v boj proti koloniální nadvládě plné násilného křesťanského misionářství. Je to především islám, který hindutva vnímá jako cizorodý, agresivní nepřátelský proud. Období muslimské vlády, tedy především Mughalská říše, je chápáno jako narušení kulturní identity plné krutosti. Dnes BJP odmítá sekularismus, je-li redukován na ustupování menšinám na úkor většiny. To vše se projevuje nejen na hranici s Pákistánem, ale například v takových událostech, jako bylo v roce 1992 zničení Báburovy mešity (Bábur byl první mughalský císař) v městě Ajódhji v indickém státě Uttarpradéš; následující protesty si vyžádaly přibližně dva tisíce mrtvých. V roce 2024 premiér Módí na tomto místě slavnostně otevřel velkolepý hinduistický chrámový komplex zasvěcený Rámovi, což je legendární ideální vládce, avatar boha Višnu.

Přechodné období

Posuny ve slovníku naznačují, že agrese Izraele a Spojených států proti Íránu získala originální ideologickou oporu. Vše ale začalo mnohem dříve, ve chvíli, kdy porážka Sovětského svazu ve studené válce zbavila Západ hlavního ideového odpůrce. S jeho zánikem zmizela tehdy nejvýznamnější nabídka alternativního sociálního uspořádání. Ve světě ale neubylo nespokojených, které mobilizuje zjevná nespravedlnost – ať již proto, že byli uvrženi do nedůstojného či přímo krizového postavení, nebo jim vadí, že staronový společenský řád není založen na pracovních zásluhách či skutečné solidaritě. Postupem času ideové vakuum začali na Západě vyplňovat populisté. V takzvaném rozvojovém světě je odezva změny v jádru globálního systému pestřejší. V řadě zemí uvolněné místo po sebedestrukci levice zaujal radikální islám. Současná politika Dillí může sloužit jako jiná ukázka tohoto posunu. Indie při vědomí svých státních zájmů usiluje o multipolární uspořádání světa a důstojné místo v něm. Zároveň ovšem její současné vedení s důrazem na vlastní verzi pravicového populismu a hindutvy čas od času upřednostní své konflikty s muslimy a nezapomíná na rozpory s komunisty.

Součástí všech těchto změn je skutečnost, že do programů politických hnutí pronikají sektářská náboženství, a to třeba v podobě křesťanského sionismu. Pro Evropana může mít pohled do Bílého domu, kde se Donald Trump s evangelickými pastory modlí za americké vojáky a za prezidenta USA, nádech středověku. Nejde ale o naplnění vize sváru civilizací. Základní problém je v tom, že na cestě k multipolárnímu uspořádání přišla zpětná vlna: Washington se pokouší brutální silou a pomocí cynických prohlášení hodných záporných hrdinů hollywoodských kovbojek obnovit svoji hegemonii. Tento přístup ovšem ničí důvěru ve Spojené státy, čímž v politice a ideologii vytváří nové vakuum. Je možné, že i v případě války proti Íránu bude ještě Bílému domu stačit prohlásit se za vítěze, ale fakt, že válku zahájil v době diplomatických jednání, jen uspíší chvíli, kdy dojde ke sblížení těch, které si mnohdy zcela zbytečně znepřátelil či je prostě urazil. Čím bližší si budou tito Washingtonem zavržení, tím méně budou USA potřebovat. A tím více se bude vyostřovat napětí uvnitř samotných Spojených států.