Prezident Donald Trump znovu ukazuje, že chaos není jen vedlejším efektem jeho politiky, je hlavním nástrojem. Bezohledná politika USA dopadá na celý svět, píše Veronika Sušová-Salminen.
Americký prezident Donald Trump to nakonec dokázal. Podařilo se mu dostát kouzlu své osobnosti a uvést svět do nového chaosu i vyvolat opravdu spektakulární ekonomický a politický šok globálních rozměrů. Dosáhl toho kombinací šikany, bezohlednosti a nekompetence.
V Asii už začala v důsledku konfliktu s Íránem energetická krize, které se nejspíš nevyhne ani Evropa. Po globální krizi v letech 2008/9 a covidové pandemii je tu další šok pro globální energetiku a ekonomiku. V tomto případě ale viníky známe velmi dobře; mají dokonce konkrétní tváře – „poděkovat“ můžeme politice Donalda Trumpa a Benjamina Netanjahua. Ještě před rokem se mnoho lidí i v Česku k Trumpovi hlásilo jako k „alternativě“. Mnozí byli fascinovaní trumpovským programem „MAGA“, který mimochodem sliboval, že se důsledně zaměří na situaci doma a nebude investovat do válek v zahraničí. Dnes se po (nejen) českých fanoušcích současného amerického prezidenta slehla zem. Protože MAGA není tím, čím se zdála.
Trump jistě není prvním americkým prezidentem, který porušil volební sliby. Vyniká snad jenom v tom, jak přitom s grandiozitou sobě vlastní popřel sám sebe. Ještě před chvílí se chlubil, že je mírotvorce a viděl se jako laureát Nobelovy ceny míru. Teď se vřadil do fronty amerických lídrů, kteří rozpoutali další válečný konflikt. Politicky se mu to nepochybně nevyplatí, za daných podmínek ale stejně nemůže počítat se svým znovuzvolením. Tento fakt sám o sobě zvyšoval pravděpodobnost, že Trump něco takového provede. Poslední měsíce ukazují, že postupuje bezohledně a bez brzd. Na válce s Íránem sice jistě někdo vydělá, běžní občané nikde na světě to však jistojistě nebudou. O ně tu taky vůbec nejde, je ale velkou otázkou, zda něco získají samotní Američané.
Celé provedení konfliktu zavání velkým amatérstvím. USA šly do konfliktu bez plánu B, s jediným konkrétním scénářem, ale zdá se, že ani ten nebyl dobře připravený. Nejsou jasné cíle operace, nejsou jasné ani únikové strategie. Trump nejspíš uvěřil izraelské lobby, že celá akce přinese rychlý výsledek. Že dekapitace íránského vedení způsobí rychlý pád režimu, že USA a Izrael v Íránu dosadí prozápadní vládu a převezmou kontrolu nad íránskou ropou. Nestalo se to.
USA a Izrael zřejmě podcenily vnitřní situaci v Íránu a skutečnost, že celý zdejší režim stál na militarizované strategii potenciálního konfliktu s USA. Únorový útok jenom potvrdil hlavní íránskou režimní tezi. Potvrdil i to, že Írán je konzistentní ve svých krocích: varoval, že se bude bránit a že k tomu využije všech prostředků. Zdá se, že se tu opakuje známý scénář, ve kterém americká strana nebere v potaz druhou stranu a její vzkazy (totéž platilo v případě Ruska). Teď se USA ocitají v situaci, kdy mohou „ztratit tvář“, což vede k eskalaci a prodlužování celého konfliktu. Současnou situaci ještě zhoršuje, jak Donald Trump komunikuje a lže hůř než špatný podomní prodejce.
Škody jsou nejen ekonomické. Celá operace a její provedení postrádá legitimitu z hlediska mezinárodního práva (na to jsme si pod vedením USA už zvykli). Útoku předcházela diplomatická jednání, která podle všech indicií nebyla zdaleka vyčerpána. Tato skutečnost zvyšuje nedůvěryhodnost USA jako partnera.
Nejde ale o shodu náhod. Tato selhání jsou systémová. Trump v Oválné pracovně není výjimka nebo podivný případ. Tomu jsme možná mohli věřit v době jeho prvního prezidentství, ale nikoliv poté, co byl zvolen podruhé. Trump je symptomem oslabující velmoci, která čelí především obrovským domácím výzvám a až potom novým vyzyvatelům v proměněném mezinárodním systému.
Trump už dosáhl toho, že USA opustily celou řadu multilaterálních organizací, počínaje WHO, UNESCO, UNRWA (humanitární pomoc), UNCTAD, Radou lidských práv OSN nebo Pařížskou dohodou. Ve skutečnosti se jednalo o systematický odchod USA z desítek organizací s argumentem, že tento krok posílí suverenitu USA a oslabí negativní „globalistické vlivy“. Dnes má Trump na mušce i NATO, které ho ex post nepodpořilo v jeho unilaterálním útoku na Írán.
Za těmito kroky stál ideový rámec Amerika na prvním místě, snížení finančních závazků USA a důraz na bilaterální vztahy, ve kterých mají USA lepší vyjednávací sílu. Trumpova administrativa vsadila na mocenskou politiku, která víc naplňuje její představy o změně mezinárodního systému. Proto jsem ostatně psala o tom, že měkká moc USA mizí v propadlišti dějin. Místo ní nastupuje stále chaotičtější použití síly.
Zatímco se Trump dál plácá v geopoliticky nesmírně složitém terénu Blízkého východu (nebo západní Asie), světová ekonomika už čelí bezprecedentním výzvám. Vysoké ceny energií budou znamenat další ekonomický šok, ten se promítne do sociální situace, a ta pak do politiky. Stabilitu v takové situaci nelze očekávat. Takže je třeba se ptát, zda je v pořádku, aby jedna velmoc a její bezohledná a špatná rozhodnutí dostala celý svět do takových potíží? A hlavně, co s tím a do jaké míry se nám a Evropě sázka na lokajství opravdu vyplácí?