Ztráta důvěry a pocitu bezpečí zpochybňují smysl státu

Ivo Šebestík se ve svém článku zabývá ztrátou důvěry a bezpečí, které přinesla dnešní doba ve vztahu ke státu, a také tím,  jak souvisejí s problémem dezinformací a propagandy.

Rakouský spisovatel Stefan Zweig v knize Die Welt von Gestern (Svět včerejška) popisuje život svůj i svých krajanů na konci devatenáctého století, respektive před první světovou válkou, jako stabilní, bezpečný, zajištěný četnými jistotami, tradicemi a převážně pevnými rodinnými svazky.

Zweig rozčarovaný pádem tohoto „světa včerejška“ do nejistoty první světové války a po ní bohužel do jistoty nastupujícího nacismu, rakousko-uherský fin de siècle líčí poněkud idylicky. Pro všechny sociální vrstvy obyvatelstva nebyl rakouský „Jugendstil“ tak úplně bezproblémový. Nicméně, v základních obrysech přece jenom něco z toho, co tento spisovatel postavil na piedestal, platilo. Přinejmenším, byl od prusko-rakouské války roku 1866 v monarchii mír, stát se jevil pevný, četné úřednictvo bylo pod penzí a v zaměstnáních se dodržoval kariérní řád. Zkrátka a dobře, z pohledu člověka existujícího v dokonalé nestabilitě své doby, jevilo se staré mocnářství Františka Josefa I. jako docela příjemné místo pro život.

Vše na světě, zdá se, je relativní. Nicméně je fakt, že člověk jako občan státu přijímá četná omezení, jaká mu stát ukládá, jaksi výměnou za bezpečí pro sebe a svou rodinu, a také za jisté prvky stability, díky kterým může občan existovat a rozvíjet se více méně svobodně. Stát se má těšit důvěře občana. Tuto důvěru si ale musí zasloužit. Pokud je ovšem svět uzpůsoben na základě nového a doposud nikdy nevyzkoušeného modelu, jako je tomu nyní ve sféře globalizace, pak se důvěra či nedůvěra občana vztahují nejenom na stát jako takový, ale na celý systém, jehož jsou stát a jeho politický model součástí.

Důvěra občana ve stát a v systém, jehož je stát součástí, je hodnota, s jakou není radno hazardovat. Občan chce stabilitu, mír a určité jistoty. Za tím účelem si stát utvořil a souhlasí s tím, že se podrobí vůli většiny (demokracie), skupiny vyvolených (aristokracie) nebo vůli jednotlivce (panovník). Tato Hobbesova charakteristika je z moderního pohledu sice poněkud neúplná, nicméně současný svobodný občan demokratického státu by mohl být vůči státu chápán jako partner a nikoliv poddaný. Zcela určitě má právo domnívat se, že jeho stát existuje proto, aby chránil zájmy jeho a ostatních obyvatel. Stát, který by chránil, ba podporoval zájmy pouze nějaké zvláštní skupiny lidí, nota bene ještě nedefinované, nedefinovatelné, nelokalizované a nelokalizovatelné, vlastně „tekuté“ (Zigmunt Bauman), není stát jeho. A pokud občan dospěje k závěru, že stát není jeho, že jej nechrání nebo dokonce předhazuje jako kořist někomu cizímu, pak je všechno, co následuje, prostě špatně.

Epocha velkého rozčarování

Vývoj ve světě, jak probíhal v posledním čtvrtstoletí, přinesl řetěz událostí, jejichž příčiny i následky rozhodně nevypovídají o rozumném a odpovědném počínání především těch sil, struktur a organizací, které byly a zůstávají jejich hybateli, a které se v celém tom období naopak těšily podpoře mainstreamových médií a dalších tvůrců veřejného mínění, především v zemích euroatlantického světa.

Nesporným výsledkem četných zjištění o nepravdivosti výkladu událostí, ke kterým dospěla prozatím jen část evropské veřejnosti, je naprosto vysvětlitelná nedůvěra vůči zdrojům, které tyto nepravdy, polopravdy a selektované výklady předkládají veřejnosti. A vzhledem k tomu, že významná část těchto zdrojů má oficiální podobu (velké politické strany, vlády, parlamenty, média hlavního proudu včetně médií veřejné služby a PR-agentury), může se tato nedůvěra velmi snadno vztáhnout na politický systém jako takový a s ním i na stát, ve kterém tuto ztrátu důvěry občané zažívají.

Jen pro osvěžení paměti, zmiňme alespoň namátkou některé dezinformace, polopravdy, selektované výklady a otevřené lži, které v uplynulých desetiletích proudily k Evropanům z propagandistických kanálů, především mainstreamových médií. Byly to výklad příčin a průběhu válek provázejících rozpad Jugoslávie v devadesátých letech 20. století včetně prosévání faktů ohledně Srebrenice. Dále záměrně zkreslený výklad příčin a okolností vedoucích k takzvané kosovské krizi a následnému bombardování zbytkové Jugoslávie. Dezinformace týkající se počtů kosovských uprchlíků, údajných masových hrobů a chování na straně jedné srbských ozbrojených složek, na straně druhé ozbrojenců z kosovské UCK. A v téže souvislosti i naprosté mlčení ohledně záhadného úmrtí jugoslávského prezidenta Miloševiće v Haagu.

Dále: záměrně nepravdivé vysvětlení příčin vojenského vpádu USA a Velké Británie do Iráku (zbraně hromadného ničení). Nepřesné hodnocení situace vedoucí k rusko-gruzínskému konfliktu. Tedy Gruzie nebyla nijak zmiňována jako faktor vojenského obklíčení Ruska. Okolnosti takzvaných oranžových revolucí na Ukrajině a neúspěšného pokusu v Bělorusku. Mainstream se vyhnul genezi a financování těchto „revolucí“, stejně jako se vyhnul konkrétnější charakteristice „našich přátel“ v údajně revoltujících zemích. Širší souvislosti takzvaného arabského jara. Totéž. Skutečné příčiny svržení Kadáfího režimu v Libyi. Zamlčení širších geopolitických souvislostí týkajících se ruského obsazení Krymu. Tedy, co by se stalo, kdyby Rusko Krym neobsadilo. A vedle toho nezájem o skutečnou situaci ruských národnostních menšin v Pobaltí. Úplný seznam propagandistických dezinformací (nebo ignorování událostí, faktů a souvislostí) se všemi podrobnostmi by vydal na obsáhlý svazek. Zajímavé, že tento druh propagandy nikoho v České republice neinspiroval k ustavení orwelovského „ministerstva pravdy“.

Proč je občan terčem dezinformací a propagandy?

Jinými slovy, pokud hlavní proud médií a různí vybraní účeloví specialisté, a vedle nich i samotné demokratické politické strany, vlády a demokraticky volené parlamenty, svým občanům poskytují záměrně selektované, nepravdivé nebo tendenčně upravené informace i celé výklady souvislostí, pak těmto stranám a institucím není možné věřit. Vzniká otázka: Jak je vlastně možné, aby demokratické politické strany, parlamenty i jednotlivci takto klamali své voliče a vůbec občany? Je chyba pouze v jednotlivcích a v jednotlivých případech? Nebo není zkrátka chybný celý systém?

Od tohoto „lehkého“ podezření vede vskutku krátká cesta k ještě mnohem závažnější otázce. A sice: Co když vedle demokraticky volených orgánů existuje jiné centrum rozhodování, které má moc a prostředky usměrňovat chování států a jejich vlád, především v hospodářských, finančních, měnových, vojenských a geopolitických záležitostech, a to dokonce i k neprospěchu občanů a bez ohledu na mír a stabilitu ve světě? Není těžké uhodnout, že tímto centrem jsou velký kapitál, nadnárodní korporace, velké americké i evropské koncerny, zbrojařské firmy a naftoví giganti, ale také Mezinárodní měnový fond, Světová banka a další nikým nevolené a jen sebe zastupující struktury.

Jsou to tedy peníze, zisky, zájem o nové trhy, o suroviny, levné pracovní síly, levné pronájmy půdy, stavebních ploch a vynuceně až neskutečně vstřícné chování vlád hospodářsky slabých států, co stojí vedle či nad takzvanými „našimi hodnotami“ a vedle či nad zastupitelskou demokracií údajně absolutně respektující vůli svobodných občanů. Jak se tedy slučuje demokracie vyznávaná a uplatňovaná vzdělanými, kulturními a hlavně svobodnými občany Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a dalších koutů světa se zájmy malé skupiny lidí majících peníze, vliv a svoje lidi všude tam, kde je zapotřebí?

Jsou současná zastupitelská demokracie a současný světový kapitál partneři, kteří společně usilují o mír ve světě, bezpečí jeho obyvatelstva a o stabilitu, která slouží lidem především k tomu, aby mohli žít, pracovat, vzdělávat se, zkrátka se v míru a bezpečí rozvíjet? Nebo je zastupitelská demokracie v současném světě rukojmí kapitálu, který svůj vliv na politické strany a demokratické orgány uplatňuje vším, co má po ruce? Nebylo by rozumnější nazývat současný politický systém v zemích euroatlantického světa spíše než zastupitelskou demokracií, raději oligarchií uplatňující svůj vliv a pečující o své zájmy prostřednictvím demokraticky volených institucí a za pomoci řádného chodu demokratických procedur včetně voleb? Vedle takovéto definice vyhlížejí „naše hodnoty“ asi poněkud nepatřičně. Copak kapitál vyznává a respektuje nějaké hodnoty?

Je to ostatně kapitál, který vlastní hlavní média a který si snadno dokáže najít cestu i k ovlivnění médií veřejné služby, zejména v zemích, které jeho sílu a užívané prostředky dosud neprozkoumaly nebo podcenily. Ve světě posedlém sběrem informací a jejich skladováním je pro každého i poctivého a opatrného politika velmi nesnadné pojistit se proti případnému zneužití soukromí. Zejména, pokud se některá média neštítí s informacemi pracovat až příliš volně a svévolně. Každopádně mohou média politika nebo politickou stranu, která by snad vůči kapitálu přijala ostřejší postup (třeba se ho rozhodla zdanit), zostudit nebo ponechat bez povšimnutí, což mívá nakonec podobný výsledek, neboť médii nepovšimnutý politik je zpravidla politik ve volbách neúspěšný.

Zájmy občanů a zájmy kapitálu se mohou výrazně rozcházet

Vztah politických stran, politiků a kapitálu je nesporně velkou otázkou, jakou je třeba se zabývat. Pokud by demokraticky volené vlády a parlamenty zastupovaly výhradně vůli občanů – jak to v demokratických zemích má být – pak je asi těžko vysvětlitelné, proč demokratické státy svým postupem samy destabilizují některé části planety a vyvážejí sem válečné konflikty. Nebo tyto konflikty alespoň podporují. A proč vlastně proti nim neprotestují, když příčiny většiny nebo patrně všech válečných akcí, které Západ spustil v uplynulém čtvrtstoletí, byly hrubě zkresleny a všechny bez výjimky se ukázaly být přinejmenším sporné?

Výsledkem zahraniční politiky Spojených států a některých bývalých evropských koloniálních mocností nebylo rozšíření demokracie, svobody, blahobytu a euroatlantických hodnot, ale rozpad několika států na Blízkém východě (Irák) a v severní Africe (Libye). A také několik set tisíc mrtvých a milióny lidí bez přístřeší. Vedle jiných faktorů (sucho a chudoba na straně jedné a atraktivita Evropy na straně druhé) tato „politika“ nese přímou odpovědnost za spuštění velké migrační krize. Ta velmi rychle prokázala malou schopnost či vůli evropských vlád ochránit vlastní obyvatelstvo před negativními dopady faktu, že masové migrace využívají islámské teroristické skupiny k násilnostem vůči Evropanům.

Vlažný způsob, jakým Spojené státy proti Daeš a dalším teroristickým uskupením vojensky zasáhly v Iráku a v Sýrii vyvolává důvodné podezření ohledně možného využívání těchto teroristických organizací k dosud nejasným, záhadným a nevysvětleným záměrům, které má Bílý dům (přesněji kapitál ovládající Bílý dům a Kongres) ve světě. Patrně v boji proti Rusku a možná i Číně.

Výsledkem americké dominance ve světě, která nastala po rozpadu Sovětského svazu a po skončení první fáze studené války, která byla, jak ji správně definuje Chomsky, snahou nadnárodních korporací zbavit se Ruska, blokujícího ovládnutí velkých částí planety, je tedy svět plný válečných konfliktů, rozložených států, udržující velké prostory nesmírné chudoby. Hlavně však svět nestabilní, zasažený migračními vlnami, otevřený dalším konfliktům, tedy svět postrádající bezpečí.

Propagandistické triky přestávají mít úspěch

Ztrátu bezpečí, stability a ohrožení míru zažívá nyní evropské obyvatelstvo v tomto rozsahu vlastně poprvé od skončení druhé světové války. Je otázkou, jak tuto situaci lidé přijímají, jak si ji vysvětlují. Pravdou je, že pod tlakem nových okolností obecně klesá ochota Evropanů přidržovat se starých mýtů o tom, že ve světě proti sobě stojí Dobro a Zlo, přičemž západní demokracie jsou jednoznačně reprezentantem Dobra. Zjevně selhal také pokus mainstreamových médií přenést vinu za ohrožení světového míru na Rusko a jeho prezidenta Putina. Tyto jednoduché propagandistické triky přestávají mít u Evropanů úspěch.

Nicméně, prostor veřejné diskuse se ale nijak nepročišťuje. Nositelé starých mýtů zoufale a místy zuřivě setrvávají na svém původním výkladu událostí, ale mravní korouhvičky mezi novináři a publicisty přece jenom opatrně přibržďují. Špičkové agentury, které skoro dvě desetiletí se znalostí lidské psychiky usilovně pracovaly na tvorbě mýtu o demokratickém Západu přeplněném hodnotami a nebezpečném Rusku bez hodnot, jakoby dospěly do stádia úplného pomatení a emitují do prostoru už tak neuvěřitelné teze, scénáře a nesmysly, že tím posilují všeobecnou nedůvěru k nim i k celému systému.

Podstatné však je, že Evropané, potkávající na ulicích svých měst vojáky v maskáčích a plné polní se samopaly v rukou, vedle důvěry ke svým voleným zástupcům, státním institucím i samotné Evropské unii ztrácejí také pocit bezpečí, jistoty a stability. A právě toto jsou důvody, pro které existují moderní státy. Toto je ostatně, podle Hobbesova Leviathana, hlavní raison d´être státu jako takového.

Pokud kapitál snad očekával (spustil válku za ovládnutí planety, tak musel něco očekávat), že statisíce imigrantů Evropany rozmazlené sociálními záchrannými sítěmi a odborovými centrálami, jen trošičku zaměstnají a možná lehce zneklidní, aby byli ještě vláčnější při odbourávání jejich sociálních jistot, pak se mu migrační krize dokonale vymkla z rukou. Islámští extremisté využili zmatků kolem přílivu uprchlíků a začali na území evropských zemí zabíjet a dopouštět se i jiných trestných činů.

K bilanci negativních důsledků můžeme tedy připočíst i další předvídatelné položky. Prozatím se v evropských zemích začínají ve větší míře než doposud uplatňovat politické síly a hnutí, které populisticky slibují obyvatelstvu mír a bezpečí tím, že se stanou nevstřícnými vůči migrantům a více se vyhradí vůči Evropské unii nebo z ní zcela vystoupí. Vedle důsledků v politické rovině se však Evropou šíří také hysterie a xenofobie. Bývalé koloniální mocnosti mají ve svých zemích už po mnoho generací usedlé obyvatelstvo jiných ras i náboženských vyznání. Nejprve přicházelo jako pomocná, dokonce téměř otrocká pracovní síla. Později se situace obyvatel z kolonií zlepšila, byť určitý punc obyvatel jakoby „druhé kategorie“ u části této populace zůstával ještě dlouho poté. Vcelku ale západní Evropa v současné době, až na drobné výjimky, xenofobií či zjevným rasismem netrpěla. Rasy a kultury našly určitý modus vivendi a převládala tolerance i pocit vzájemného bezpečí. Tato pracně získaná stabilita se pod tlakem nových okolností, zejména v důsledku násilných činů pocházejících ze strany obyvatel blízkovýchodního původu, může velmi rychle změnit.

Jak je vidět, setrvávat ve stávajících modelech je zejména v zahraničně politické oblasti velmi nebezpečné, neboť pod veřejně již popisovanými faktory a riziky, jako jsou dopady migrační krize na Evropu, islámský terorismus a zjištění, že evropský mediální prostor byl po dlouhou dobu zamořován záměrnou dezinformací, manipulacemi a propagandou, ukrývá se ještě mnohem zásadnější problém. Bylo by jej možno nazvat velkou krizí důvěry ve stát, v jeho instituce, v zastupitelskou demokracii nacházející se v zajetí kapitálu, v média, a vůbec v celý současný globální hospodářský a politický systém. Neboť, řečeno trochu biblicky, strom poznáte podle jeho ovoce. A tohle současné ovoce vyhlíží vskutku velmi nevábně.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.