Politolog Petr Drulák píše o současných evropských vztazích mezi Francií a stále silnějším Německem a o jejich proměně v posledních dekádách.
Kdysi platilo, že velké evropské dohody nevznikají v Bruselu, nýbrž nejprve mezi Francií a Německem, aby se pak ostatní připojili. Legendárními se staly tandemy jako Valéry Giscard d’Estaing s Helmutem Schmidtem či François Mitterrand s Helmutem Kohlem. Všem ostatním, jimž se tento způsob vedení Evropy nezamlouval, z Paříže i Bonnu vzkazovali, že Francie a Německo jsou navzájem natolik odlišné, že když se mezi sebou dokáží na něčem dohodnout, bude taková dohoda pokrývat i zájmy ostatních. Brity sice tento argument nikdy moc nepřesvědčil a ani kontinentální Evropané se pokaždé necítili být dostatečně zahrnuti. Ale zásadní odlišnost v povaze i postojích obou velmocí byla ještě v polovině devadesátých let nesporná.
Dnes jsme ve zcela jiné situaci. O francouzsko-německém tandemu už třicet let není slyšet. Francouzští politici sice rádi pronášejí velká slova o Evropě a činí velká evropská gesta, ale skutečná mocenská osa se otáčí mezi Berlínem a Bruselem. Francie zůstává vlivným hráčem, ale důležité věci v Bruselu prohrává: nedokázala zabránit diskriminaci jaderné energie, ani obchodní smlouvě s Latinskou Amerikou. Něco takového se Německu nestane. Brusel šel proti jádru, protože si ho Německo zakázalo samo. Brusel otevírá trh pro potraviny z Brazílie a Argentiny, protože Německo tam chce vyvážet své průmyslové výrobky.
Ale možná, že to Francii nemusí až tak mrzet. Rozdíly mezi oběma evropskými velmocemi se totiž stírají. Pokud si dříve Francie s Německem nárokovaly, že mohou mluvit za ostatní, může dnes Německo se stejnou přezíravostí mluvit už i za Francii. Hodně se sblížily, bohužel v tom horším. Obě řeší svoji klesající konkurenceschopnost sázkou na zbrojení obhajovanou údajnou ruskou hrozbou. Obě podlézají USA způsobem, který by byl ještě pro Chiraca se Schröderem nepředstavitelný. Události posledních týdnů připomínají další sbližování. Zatímco německé ulice se staly stejně barevné a stejně nebezpečné jako francouzské, francouzský veřejný prostor je stejně represivní jako německý.
Když o víkendu německý islamista zaútočil dodávkou a pak mačetou na berlínskou akci LGBT komunity, jednoho člověka zabil a třicet zranil, nešlo o ojedinělý incident a ani o ojedinělý profil. Ve skutečnosti neuplyne den, aby v Německu nedošlo k incidentu způsobenému následky nezvládnuté migrace a neschopnosti asimilovat muslimy: od obtěžování dívek, přes konflikty ve vlacích či na koupalištích až po znásilnění a vraždy. Německá města, kde ještě v devadesátých letech vládla čistota a bezpečnost, se dnes propadla na úroveň, kterou tehdy měla pařížská předměstí.
Sám pachatel má profil, který ve Francii už desetiletí dobře znají. Jedná se o rodilého Berlíňana z libanonské rodiny, který je od svých šestnácti pod vlivem radikálních imámů. Před čtyřmi roky ještě nebyl plnoletý, ale už byl odsouzen za loupež. Letos stál opět před soudem, neboť se chystal připojit k teroristické organizaci islámský stát. Berlínský soud to ohodnotil s pařížskou shovívavostí, vyfasoval podmínku, aby se mohl deradikalizovat. Útoky francouzských islamistů také obvyklé doprovází poznámka, že pachatel měl složku u bezpečnostních služeb.
A svoboda? Německo úspěšně dusilo a hlídalo jakýkoliv projev, který by mohl být liberály považován za extrémistický. Komunistická strana bývala v západním Německu zakázána a když se před dvaceti lety pokusili zakázat pravicově extrémistickou NPD, ztroskotalo to na faktu, že nejradikálnější část stranického vedení tvořili agenti kontrarozvědky. I dobře míněná, leč neopatrná poznámka ve veřejném prostoru mohla vést ke konci veřejné kariéry; předseda parlamentu Jenninger musel koncem osmdesátých let v politice skončit za projev, za nějž by jinde v Evropě sklidil respekt. V Německu se zrodil pojem „podprahový antisemitismus“ označující projev, který sice nemá znaky antisemitismu, ale podle určitých těžko stanovitelných kritérií lze přesto usoudit, že jeho nositel antisemitou je.
Francie se ještě v devadesátých letech jevila ve srovnání s německými poměry jako oáza svobody. Na jednom kraji politického spektra stáli trockisté a stalinisté, na opačném pak Jean-Marie Le Pen, který na adresu mimoevropských migrantů či Židů pronášel výroky, za něž by v Německu šel za mříže. Francouzské filmové komedie ze sedmdesátých a osmdesátých let si dokázaly dělat legraci ze všeho; to, že v Německu takové filmy nevznikaly, ovšem souvisí méně s politikou a více se záhadným vztahem Němců k humoru.
Dnes v Paříži vládnou berlínské poměry, za kritické výroky na adresu islámu či migrantů už nějakou dobu hrozí vězení. A rozšiřuje se to na jakékoliv nepohodlné informace. Vláda přijala počátkem týdne návrh dalšího zákona na ochranu demokracie před dezinformacemi a vnějším zasahováním. Dává soudcům právo zastavit šíření falešných informací, které škodí vládnoucímu režimu. Pokud se tak děje v období kolem voleb, návrh předpokládá proceduru, která nevhodné informace dostane z veřejného prostoru do 48 hodin. Také zpřísňuje tresty pro šiřitele nevhodných informací, z roku vězení se maximální sazba násobí na tři a pokud se prokáže, že šiřitel posloužil zahraničnímu zájmu dokonce na šest let. Macronův režim očividně přistupuje k nadcházejícím prezidentským volbám s veškerou vážností.
Jen co vláda represivní návrh schválila, oznámil ministr vnitra, že vyhošťuje Xénii Fedorovovou. Svého času vedla francouzskou pobočku Russia Today a po jejím zákazu vystupovala v konzervativních médiích vlivného bretaňského oligarchy Bollorého. Je zajímavé, že stát, který neumí odsunout radikální islamisty, se dokáže snadno zbavit nepohodlné novinářky.
A dnešní francouzské komedie? Ty nejúspěšnější jsou ve stylu Co jsme komu udělali nebo Nedotknutelní. Dělají si legraci z bílých měšťáků, kteří se těžko zvykají na multikulturní realitu. Nakonec však zjišťují, že to tak má být. Německému humoru vyrostl vážný konkurent.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!