Ekonom Vladimír Kolman píše o nevyužitém zdroji daní pro státní rozpočtu – o sektorové dani pro banky s jejich mimořádnými zisky v ČR.
Státní rozpočet je vždy a všude dějištěm bitvy mezi členy vlády dožadujícími se co největšího přídělu peněz pro své rezorty a ministrem/ministryní financí bojující s požadavkem na rovnovážný, nebo alespoň co nejméně schodkový státní rozpočet. Úhrn požadavků rezortů zákonitě vždy přesahuje disponibilní zdroje. Nejinak je tomu i u nás. V současné době například zvyšuje emoce neplnění zbrojních výdajů ve vztahu k HDP, což má i nepříjemné mezinárodní důsledky.
Pokud se podíváme na strukturu daňových příjmů, které jsou hlavním zdrojem výdajů státního rozpočtu (s výjimkou sociálních výdajů, které jsou financovány především příspěvky na sociální zabezpečení), pak je zřejmé, že hlavním plátcem daní je v ČR obyvatelstvo. V roce 2025 byla struktura daňových příjmů placených obyvatelstvem následující:
80 % podíl obyvatelstva na celkové platbě DPH 331 mld CZK
Zbylých 20 % plateb DPH připadá na vládu, neziskový sektor apod.
Spotřební a jiné daně: 167 mld CZK
Daň z hazardu: 18 mld CZK
Daň z příjmu fyzických osob: 189 mld CZK
Celkem daně placené obyvatelstvem: 705 mld CZK
Zdroj: Ministerstvo financí, Zpráva o pokladním plnění státního rozpočtu za I. čtvrtletí 2026.
Na celkových daňových příjmech České republiky v roce 2025 ve výši 1075 miliard korun se tedy obyvatelstvo podílí zhruba dvěma třetinami. Firemní sektor se daní z příjmů právnických osob ve výši 221 miliard korun na celkových daňových příjmech státu podílí pouhou jednou pětinou. Zbývajících 149 mld. CZK do celkových daňových příjmů představuje 20 % DPH placené vládou a dále ostatní daňové příjmy, u kterých nelze určit, jestli je platí obyvatelstvo nebo právnické osoby.
Z výše uvedeného porovnání je zřejmé, že většinu nákladů na chod státu táhne obyvatelstvo, zatímco příspěvek firem sice nelze nazvat marginální, ale rozhodně ne jako přehnaně významný. Řešit nedostatečný výběr daní další zvýšenou daňovou zátěží obyvatelstva je těžko proveditelné z politického hlediska.
Zbývá tedy hledat dodatečné zdroje v podnikové sféře. Je pravdou, že jakékoliv úvahy o zvýšení daně ze zisku právnických osob nad současných 21 % přirozeně narazí na rozhodný odpor jak podnikové sféry, tak i pravicových politiků.
Z pohledu možného dalšího daňového výnosu/zatíženívidím v České republice několik skupin firem, které dosahují nadprůměrných zisků. Zdrojem těchto zisků je českéobyvatelstvo. Proto se přímo nabízí možnost jejich nadměrné zisky odvést formou sektorové daně do státního rozpočtu.
Asi nejvýznamnějším odvětvím jsou z tohoto pohledu banky. Co se týče ziskovosti měřené ziskem po zdanění na 100 korun kapitálu (obecně používaná zkratka ROE), pak z níže uvedené tabulky vyplývá, že banky působící v ČR dosahují ve srovnání s podnikovým sektorem nadprůměrných zisků. Jinak řečeno, peníze, které akcionáři vložili do firem ať už ve formě koupě akcií nebo ponecháním nerozděleného zisku ve firmě, se jim v bankách zhodnocují lépe, než v produktivním sektoru.
Zdroje: Statistiky MPO, ČNB a vlastní výpočty
To, že se bankám v Čechách nadmíru dobře daří, dokládá i skutečnost, že tři největší banky zde působící, které jsou vlastněny významnými zahraničními bankami, dosahují lepší zhodnocení vloženého kapitálu, než jejich mateřské banky v zahraničí. To vyplývá z dále uvedeného přehledu, který se soustředí na ROE v %:
Zdroj: výroční zprávy uvedených bank, vlastní výpočet
Zahraničním centrálám pak banky v ČR odváděly na dividendách jen v posledních třech letech následující částky.
V souvislosti s vyplácenými dividendami bych se rád pozastavil i nad etickou stránkou věci. Zahraniční majitelé bank v ČR na počátku tisíciletí koupili zdejší banky od českého státu za níže uvedené částky:
Celkem tehdy zahraniční akcionáři zaplatili 90 mld. korun. Pokud se podíváme na tabulku dividend, pak tyto náklady se jim vracejí na dividendách každých jeden a půl roku již po 25 let. Navíc do Česka v zásadě nedodávají žádné finanční zdroje. Svoji úvěrovou aktivitu bez problémů financují z vkladů českého obyvatelstva a zdejších firem, kterým nedávají buď vůbecžádné, nebo jen velmi skromné úroky. Tyto zdroje naopak půjčují zdejším dlužníkům za úroky podstatně vyšší. To pak vysvětluje vysokou ziskovost.
Jen tak na okraj, v důsledku daňového inženýrství místní banky také odvádějí ze zisku nižší procento daně, než je 21 % sazba platná v ČR pro právnické osoby. Jako příklad uvádím skutečně zaplacenou sazbu daně ze zisku za rok 2025, kdy banky zaplatily z celkového zisku 118 mld. korun 23 mld. Kč dně z příjmu, což představuje 19,5 % namísto určených 21 %. Nelze samozřejmě v souvislosti s tím tvrdit, že se jedná o daňový únik. Něco takového banky přirozeně nebudou riskovat. Mají jenom dobré daňové poradce.
To, že banky mohou být nezanedbatelným zdrojem dodatečného daňového výnosu postřehl za minulé vlády už i ministr financí pan Stanjura. Ten chtěl na banky, ale i jiné nadprůměrně ziskové firmy (zejména ČEZ) uvalit daň z nadměrných zisků – tzv. windfall Tax. Jeho záměrem bylo získat od bank touto daní v roce2023: 38 mld. korun, v roce 2024: 35 mld. korun a v roce 2025 30 mld. korun.
Vzhledem ke konstrukci této daně (netroufám si soudit, jestli to byla nekompetentnost tvůrců nebo záměr), skončila celá akce fiaskem. Nadměrný zisk jako základ daně se měl počítat jako zisk přesahující 120 % průměrného zisku jednotlivých bank z let 2018 až 2021. Banky systém hravě obešly a místo výše uvedených desítek miliard zaplatily necelých směšných 400 milionů korun.
Velké zdroje pro zdanění se také skrývají v úrocích, které Česká národní banka vyplácí místním bankám. Tyto úroky ČNB vyplácí z depozit, které si u ní zdejší banky ukládají a které jim úročí tzv. REPO sazbou, která je nyní na roční bázi 3,75 %. Byly ale i doby, kdy tato sazba činila i 7 % p.a.
Tato depozita vznikla tzv. devizovými intervencemi na oslabení české koruny z 25,50 Kč za Euro na 27,50, která byla realizována od 7. listopadu 2013. V tomto článku nechci posuzovat účelnost těchto intervencí. Vzhledem k tomu, že v průběhu několika měsíců ČNB nakoupila od bank zhruba 130 miliard euro, zaplatila za ně cca 3.500 miliard korun, které tak byly emitovány do domácího peněžního systému. A protože banky pro ně neměly použití, neboť mají od našich vkladatelů zdrojů na úvěry dost, místní banky si je dodnes ukládají zpětně u ČNB.
Ta jim za ně platí úroky na úrovni tzv. REPO sazby. Dokud byla tahle sazba 0,05 % ročně, o nic nešlo. Ale jakmile ČNB zvýšila REPO až na 7 % p. a., začaly se příjmy bank rychle zvedat. V následujících letech šla REPO sazba dolů, ale i tak ČNB vyplácí bankám částky v obdobném řádu, jak ukazuje následující přehled:
Zdroj: Zprávy o hospodaření České národní banky
Celkem tedy ČNB zaplatila za uvedených 8 let bankám v ČR 784 miliard korun. Pokud tuto částku dáme do nějakých souvislostí, pak celkový roční příjem státního rozpočtu České republiky na rok 2026 je 2.118 miliard korun. Za předpokladu udržení REPO úrokové sazby kolem stávající úrovně, lze očekávat, že ČNB bude zdejším bankám vyplácet i nadále úroky v řádu kolem 100 miliard korun ročně.
Jaký tedy udělat závěr, aniž bych čtenáře dále otravoval chmurnými propočty? Nabízí se mi tady slavný výrok Dr. Špidly – zdroje jsou. A ony opravdu jsou, jen si pro ně sáhnout. Neumím teď odhadnout, jaký způsob výpočtu sektorové daně by byl v tomto případě nejlepší, ale každopádně by měl vycházet z těchto skutečností
- Předmětem daně by měla být úročená aktiva a ne zisk, neboť ten by byl okamžitě předmětem daňového inženýrství
- Sazba daně by měla být ve vyšších desítkách procent
- Z právního hlediska by problémy neměly vzniknout, poněvadž Lisabonská smlouva členským státům EU neurčuje, jak mají řešit daň ze zisku. A ani český zákon o dani z příjmů neklade sektorové dani žádné překážky.
- Banky budou přirozeně klást odpor a uplatní oblíbenou frázi všech oligopolistů, že tohle zdanění poškodí jejich klienty. Proti tomu lze namítnout, že pokud by banky v důsledku sektorové daně zvýšily úroky z úvěrů, poklesne v odpovídajícím rozsahu poptávka po úvěrech. Firemní klienti rovněž začnou používat jiné formy financování, např. emisi dluhopisů, směnek, apod.
- Banky budou hrozit, že přemění své dceřiné banky v ČR na pobočky. Ani to nehrozí, poněvadž sektorové danistejně neuniknou. Zákon o daních z příjmu par. 17, odst. 4 říká, že Poplatníci, kteří nemají na území České republiky své sídlo, mají daňovou povinnost, která se vztahuje pouze na příjmy ze zdrojů na území České republiky.