Seriál historika Jiřího Malínského sleduje křehkou cestu meziválečného Rakouska od vzniku demokratické republiky přes austrofašistický stavovský stát až k nacistickému anšlusu.

Austronacistický puč

Popsané děje byly důsledkem zahraničních vlivů především italských. Vídeň měla být pro Řím trojským koněm italské středoevropské expanze. Toto úsilí však také od počátku klopýtalo o vzájemné resentimenty předminulého století i o aktuálně mokvavou jihotyrolskou otázku. Úvodním krokem mělo být odstranění demokracie; italské subsídie dostávali proto někteří vůdci Heimwehru. A to všechno několik let před zvratem na počátku třicátých let. Určitým balvanem byly také záměr německo–rakouské celní unie i roztříštěnost rakouské politické scény. Z italského pohledu se situace zkomplikovala ještě více po Hitlerově nástupu do čela Německa. Na rozdíl od pragmatického přístupu k jihotyrolské otázce v tomto ohledu Hitler neustoupil; poloha Rakouska pro něj měla prioritně strategický význam. Zájem o tuto spolupráci byl i z rakouské strany.

O obnovu středoevropské integrace usilovalo několik koncepcí. Ve svém parlamentním vystoupení je v březnu 1934 shrnul ministr Edvard Beneš. Pozitivní alternativou k anšlusu byla pro něj Dunajská federace (viz také Tardieův plán). Předpokladem bylo sblížení s Rakouskem a Maďarskem naprosto vylučující habsburskolotrinský návrat. Výstižná byla i jeho poznámka že „garance samostatnosti nemají pro Rakousko význam, když nebude zároveň zajištěna životaschopnost hospodářství této malé alpské země“. Osudovým bodem bylo vyloučení Německa z tohoto politickohospodářského záměru. Východiska československého pohledu stála a padala s promyšlenou podporou západoevropských demokracií a souvisejícím důsledným zachováváním druhého versailleského systému.

Dne 11. dubna 1933 odcestoval Dollfuß do Říma. Dočkal se Mussoliniho příslibu pomoci Vídni; pro milimeterrnicha to byla záruka prevence proti jeho přílišné závislosti na Berlínu. Vliv mezinárodních faktorů na vnitrorakouskou situaci byl nepochybný. Vystupňování dollfußovských reforem se dálo i na základě mussoliniovských „doporučení“ a s nimi propojeného Heimwehru; vtažení Rakouska do Malé dohody totiž nebylo v italském zájmu. Rakouské přání se tu sloučilo s italským záměrem. Názory na tento vývoj se v historické komunitě různí i dnes. Na tom nemohla nic změnit ani podpora Vatikánu; 5. června 1933 podepsal spolkový kancléř v Římě konkordát s katolickou církví a z encykliky Quadragesimo anno se stal základní kámen rodícího se stavovského státu. Nešlo však o propojení bezvýhradné.

Projevilo se to i na postoji západních demokracií. Žádost SDAP o pomoc adresovaná socialistickým stranám Československa a Francie, se setkala s jen limitovanou vstřícností a v červenci 1933 považovala Mezinárodní federace odborových svazů situaci svých rakouských členů za bezvýchodnou. Nejrozhodněji si tu opět počínal ministr zahraničí Edvard Beneš (na stupňované nebezpečí druhé světové války upozornil v Národním shromáždění již r. 1932). Již konstatovaná neschopnost obou hlavních politických sil země spěla očividně v tentokrát již dohlédnutelné budoucnosti ke konci první rakouské republiky.

Tím byla dána i ošidnost kontextu dalších Dollfußových kroků. Rakousko podle prvotních nacistických kroků se mělo stát součástí jádra tzv. Velkoněmecké říše. Taktika se měnila, cíl zůstával. Podílela se na ní řada německých státních i stranických (NSDAP) úřadů. Dollfußovo rakušanství bylo přitom doplňováno i pro budoucno podnětným komunistickým konceptem zvláštního rakouského národa (1937). Naopak v čele rakouské NSDAP stál někdejší komunista Theo Habicht (1898–1944). Její souvislost s Berlínem Hitler navenek formálně popíral. Varianta, k níž se Hitler zprvu klonil, vítězství v parlamentních volbách do Národní rady, nakonec pro protiústavní Dollfußovy kroky nevyšla. Mussolinimu vyložil, že Rakousko je perspektivně toliko jednou z německých žup a současně že se jedná o stát neumožňující svobodnou volbu lidu (tj. mocenskou expanzi rakouské NSDAP).

Nacistická propaganda, zejména letecká, kterou byla Vídeň v letech 1933–1934 častována, jež zahrnula i provokativní návštěvu bavorského ministra spravedlnosti, budoucího nacistického válečného zločince Hanse Franka (1900–1946), rostla. Tezi o blízkosti Vídně a Berlína veřejně připouštěl i Dollfuß: při zasedání Národní rady 27. května 1932 výslovně uvedl „Celý svět musí pochopit … že jsme si jako samostatný německý stát (zvýraznil JM) vědomi nejužšího svazku a přátelství s Německou říší.“ Dollfußovské rakušanství se sebedefinovalo zřejmě jako forma tzv. Volksgruppe, tj. jako jeden z německých kmenů. Ještě dále ve své prvotní náklonnosti k nacismu zašel kníže Starhemberg. To spolu s protinacistickým přístupem vlády a italskou podporou komplikovalo v této době (r. 1934) volbu nacistických anšlusových aktivit. Postoje jednotlivých aktérů se poměrně rychle proměňovaly; dollfußovská Vídeň současně nechtěla být prvoplánovou loutkou Berlína.

Konzervativci zakázali veřejné užívání říšské vlajky a hákového kříže i používání Hitlerova („árijského“) pozdravu; složitě se vyvíjel i Habichtův vztah k Dollfußovi. Pro spolkového kancléře bylo naopak klíčové „porakouštění“ rakouské NSDAP. Vzájemné vztahy zostřila i obnova trestu smrti. Přímým důsledkem toho všeho byla Habichtova příprava protiklerikálního puče. Propukl 25. července 1934; když zpráva o tom dorazila na zasedání vlády, díky energickému kancléřovu jednání se podařilo zahájit včasnou a účinnou protiakci. Jeho největším „úspěchem“ se stalo Dollfußovo zavraždění. Prvotní nacistický jásot rychle ustal; puč byl potlačen právě tak rychle jak vypukl. Zuřící Hitler na jeho neúspěch reagoval internací těch účastníků puče, kterým se podařilo překročit hranici, do budovaného koncentračního tábora v Dachau. V dalších hodinách se pokořen co nejrychleji stáhl. (2. srpna 1934 zemřel Hindenburg a takřka zároveň se „narodil“ vůdce německého národa). Pro německé snahy je ještě příznačná i jiná okolnost: rakouská pátá kolona byla ročně dotována až 75 mil. říšských marek.

Schuschniggovo působení

V Dollfußově pojetí mělo Rakousko svou misi spočívající ve faktu propojení Němectva a Slovanstva. Němectví spolu s Schuschniggem chápali „stavovci“ především v kulturním slova smyslu. Starorakušanství pro ně bylo „ideálním prostředníkem mezi německou a rakouskou kulturou“. Podle jejich názoru nacismus sdílel negativní stránky spočívající v apriorním odmítání regionálně vymezeného rakušanství. Oba odmítali i nacistický rasismus. Odmítání však pro ně nebylo jen pouhou až schematickou abstrakcí; boj s nacismem byl pro ně především bytostným bojem proti zhoubnému světonázoru. 17. června 1934 Dollfuß nedvojsmyslně prohlásil: „Apeluji na vás, abyste se jasně distancovali od nacistických metod a světového názoru, ze kterého podobné politické praktiky mohou pramenit. Proti těmto metodám se můžeme postavit pouze tak, že řekneme ‚Jsem proti‘. Kdo to tak říci nedokáže, je spoluvinen.“

Dollfußovy podmínky Hitler splnil. Jeho odvaha byla odolná. Rakouský patriotismus jako zábrana však mohl působit jen dočasně. „Novorakousko“ mělo těžit ze své politickokulturní podstaty. Oslabená první republika však neměla pro realizaci takové představy dostatek sil. A to ani v samotném Rakousku. Za „stavovci“ stála jen menšina rakouského lidu. Mimoto se tehdejší Evropa na tyto původem více středověké představy dívala s velkým odstupem. A stavovství bylo limitováno i v první republice. Další setrvávání na tomto programu bylo dáno právě bouřlivými ději ve zvlášť krizových letech 1932–1934.

Nacistický problém Dollfußovou vraždou neskončil, ale naopak začal. Německo po noci dlouhých nožů a Hindenburgově smrti nastoupilo jasně expanzivní kurs; první rakouská republika byla první na ráně. Totalitarizace země pokračovala i pod jeho nástupcem dr. Kurtem von Schuschniggem  (1897–1977), jehož navrhl do funkce umírající Dollfuß. Pokračovatel se v základních rysech budování stavovského státu shodoval s předchůdcem. Vize této kvality byla dobově označována jako křesťanský stavovský stát. Měl i své politické vězně: na konci jeho vlády dosahoval jejich počet zhruba 16 000 osob. Základní směr jeho budování, této „třetí cesty“ svého druhu, stanovil Dollfuß ve svém projevu 11. září 1933: „Věříme, že se nám v tomto křesťanském koutě střední Evropy podaří zachovat opravdovou německou kulturu … a po rakouském způsobu nadále tuto křesťansko-německou kulturu tvořit.“  Již zmíněná nová (austrofašistická) tzv. Květnová ústava byla vydána vládním nařízením 24. dubna 1934. Vládu určoval spolkový kancléř; jedině ona měla právo iniciovat legislativní práce. Parlamentní schválení bylo formální: schválení Národní rady se 30. dubna 1934 omezilo na menšinovou klerikální část tohoto tělesa.

Stavovství však bylo od počátku přijímáno polemicky (na počátku třicátých let Seipel razil pojem skutečná /die wahre/ demokracie). Pro koaliční Heimwehr bylo materializací fašismu. Relativně vzdáleno bylo i papežské encyklice Quadragesimo anno. Nově byly vytvořeny 4 poradní orgány (Spolková kulturní rada, Spolková hospodářská rada, Rada zemí, Státní rada); schvalovací institucí se stal Spolkový sněm. Politické strany byly nahrazeny Vlasteneckou frontou (zeslabená verze italské Národní fašistické strany nebo NSDAP).

V průběhu legislativního procesu měly rady fakticky větší vliv, než který jim vymezila Květnová ústava. Mimoto byla ustavena řada dalších orgánů; zvlášť silná byla ústřední pozice spolkové vlády. Nedokončenou zůstala koncepce stavů (z předpokládaných sedmi byly do r. 1938 ustaveny pouze dva). Ještě větší slabinou stavovského torza byla jeho (ne)propracovanost pro nižší správní stupně. Naopak silnou stránkou režimu byla odolnost vůči vnějším tlakům (proti nacistům nastoupilo 50 000 ozbrojených dobrovolníků). Byl však trvale neúspěšný při řešení svých tíživých vnitřních hospodářských problémů.          

Budování austrostavovství

Přes svou delegalizaci neustala činnost opozice (SDAP, KPÖ). Její odpor byl založen na přesvědčení o krátkodechosti austrofašistického režimu. Fakticky beze změny zůstala koalice klerikálů a heimwehrů; ilegální revoluční socialisté (domácí odboj sociálních demokratů) byli zejména r. 1935 potíráni; provizornost režimního politického základu nebyla von Schuschniggem vlastně řešena. Nevyvážená byla proto i zahraniční politika let 1935–1936. 13. července 1935 byl modifikován tzv. habsburský zákon z r. 1919; legitimistické Starhembergovo vystupování vyvolávalo uvnitř účelové vládnoucí koalice další otřesy. 1. dubna 1936 byla vyhlášena všeobecná branná povinnost. Změnila se i zahraniční situace: Hitler nezastřeně usiloval o hospodářské podřízení Vídně, což vnitropoliticky omezovalo propojení klerikálů s Heimwehrem. Mussolini přenesl v letech 1934–1935 těžiště svého politického úsilí do východní Afriky. To vedlo ke změně Schuschniggových dosavadních přístupů (z 911 žalářovaných nacistů bylo 440 propuštěno) a také ke Starhembergovu odvolání z vlády.    

To silně limitovalo možnosti Vídně v mezinárodních vztazích. V průběhu roku 1935 vznikala-zanikala možnost tohoto středoevropského státu vymanit se z jednostranné – i hospodářské – závislosti na Římu. Ale budování vojenského letectva – v rozporu s mírovými ujednáními v Saint-Germain – a neschopnost kritiky vůči italské válce proti Habeši vedly západní demokracie, směřující k smiřovačství (appeasementu) a orientované vstřícněji vůči Berlínu a k naopak odtažitějšímu vztahu vůči Římu, ke značnému pomíjení Vídně. To postihovalo i korporativistický stát; věc ještě dokresloval rodící se vztah Berlín–Řím. Antagonistický vztah Berlína vůči Vídni znemožňoval i možné „pošvýcarštění“ rakouské první republiky.

Obdobně se vyvíjel vztah Vídně k Praze. Během lednové Schuschniggovy návštěvy v Praze r. 1936 projevovali premiér Milan Hodža i čerstvý prezident Edvard Beneš zvýšený zájem o spolupráci. V úvahu za těchto okolností však nepřicházela restaurace habsburgovské moci. V popředí stály hospodářské a kulturní aspekty, naopak byly potlačovány ty politické. Vedoucí rakouský představitel tu kolísal a lavíroval: „Ani samostatné Rakousko se nesmí nikdy ocitnout v zásadně protiněmecké frontě. Svazky krve, dějinného spojení a společných životních zvyků, ale také hospodářské nutnosti.“ Pražské jednání situaci Vídně z jejího pohledu spíše zkomplikovalo a v sousedních státech vyvolalo vystupňovanou nedůvěru a nejistotu ze všech stran.

Německé determinanty prvorepublikové Vídně vyústily do podpisu rakousko–německé dohody 11. července 1936; je považována za obrat země směrem k meziválečnému územnímu revizionismu. Toto Schuschniggovo úsilí plynulo z její vnitřní slabosti. A nebylo možné podceňovat její přetrvávající hospodářské problémy. Současně to znamenalo právě Starhembergovo odstranění z rakouské vrcholové politiky. V daném okamžiku se tu jednalo více o vnitřní než o vnější vztahy, tj. o vztah Heimwehru a rakouské NSDAP. Od času Mussoliniho výroku o Hitlerovi označujícího ho za „ohavného, sexuálně zvrhlého a nebezpečného blázna“ (konec července 1934) se nacistický stát pro Řím stal klíčovým spojencem. Mj. již neměl výhrady proti ovládnutí Vídně Berlínem. Klíčovým mužem obratu byl za těchto okolností právě Schuschnigg a jeho v květnu 1936 reorganizovaná vláda: „Bylo mi přirozeně jasné, že Hitler nemá v úmyslu věrně zachovávat smlouvy. Ale i jen desetiprocentní vyhlídka byla pro nás lepší než žádná … A bylo mi jasné, že všechno záleží na tom, přimět Německo k zastavení hospodářské války proti Rakousku.“ napsal ve svých poválečných vzpomínkách.

Červencová dohoda nebyla v Rakousku ani zdánlivě jednomyslně přijímána. V tzv. závěrečném protokolu byla via facti Berlínem prosazena možnost přizvat tzv. národní opozici do vlády a vyhlásit amnestii. Současně tím byla zcela vyloučena možnost spojenectví Vídně s Prahou. Vyšachována byla i Společnost národů a její sporé možnosti mluvit do těchto „vnitroněmeckých“ záležitostí. Celkově ovšem stavovský stát při tomto ošetření viditelně slábl. Schuschniggova politika té doby přestávala být srozumitelná i pro jeho spojence znepokojené jeho přívratem k nacistické opozici. Byl to vlastně počátek tiché nacizace režimu. Paradox Schuschniggova přesvědčení vzdorovat nacismu a jeho politiky, která ve druhé polovině třicátých let směřovala ke svému zřejmému opaku, byl stále viditelnější. Pominou-li se hospodářské problémy země, politické rubikony rakouské první republiky jinou než onu sebezničující možnost neměly.

Hitlerovská hegemonie

Podíl stavovského austrofašistického režimu na anšlusu je neoddiskutovatelný. Ale váha vnějších důvodů – nacistická nenasytnost – byl pochopitelně silnější. Snaha o posílení – masovou základnu – stavovského režimu byla maximální. Ale tak, jak se projevovala jeho nedokončenost (nedokončitelnost?), tak postupně slábla jeho sociální základna a současně se viditelně vyjevovala relativně slabší vlastní pozice křesťanských sociálů. I tady měl své místo západoevropský appeasement, i tady Itálie vyklízela pozice ve prospěch hitlerovského režimu. Neúspěch nacistického puče z léta 1934 byl odrazem zatím stále slabší pozice NSDAP, ale také silného rakouského uvědomění. A tak se od přímého náporu přešlo k penetraci (salámové metodě), kterou svým chováním a jednáním ztělesnil německý zvláštní velvyslanec a budoucí nacistický válečný zločinec Franz von Papen (1879–1969).

Nacistická okupace proběhla jako spojení pololegálního převratu a vnější intervence zvnějšku. Destrukce stavovského (austrofašistického) režimu probíhala „vývojově“ demonstracemi i poznenáhlým postupem rakouských nacistů a obsazováním čelných funkcí nacisty. 11. března 1938 jmenoval spolkový prezident po nemalém váhání novým spolkovým kancléřem dalšího budoucího nacistického válečného zločince Arthura Seyß-Inqaurta (1892–1946, původem český Němec). Nato navazoval postup wehrmacht, aniž by byla zodpovězena otázka, co si vlastně většina Rakušanů přála; vítací scény z příjezdu „osvoboditelů“ není možné přecenit. Ale také není možné popírat značný ohlas úskalí nacizace, která se našeho jižního souseda nepochybně citelně dotkla. Je nepochybné, že nacisté ovládli rakouský dav – „ulici“, která od nich nebyla příkopově oddělena. Otevřeně o těchto bolestných delikátních otázkách promluvil až sociálně demokratický spolkový kancléř Franz Vranitzky na zasedání Národní rady r. 1991. Přesto existoval i protinacistický odboj, jehož součástí byla také silná rezistence rakouských Čechů.

Jádrem této části rakouského obyvatelstva byli mimo nacisty velkoněmci. I dnes je to všechno předmětem živých odborných diskusí snažících se odhadnout počet Rakušanů podporujících Schuschniggův režim. K podstatě věci se přiblížil český historik Václav Kural (1928–2011): „Nebylo to národní sjednocení, ale čistě etnické řešení … Byl to čin v duchu Hitlerova pojetí, poznamenaného starou nenávistí k Vídni, konec nejen Rakouska, ale i rakušanství, které poškozovalo jednotu německé Volksgemeinschaft.“ (etnické pospolitosti – zvýraznil JM). Současně byli naši jižní sousedé nesporně první Hitlerovou obětí. I to je předmětem živých sporů jak se projevily v díle dalšího mezinárodně proslulého původem českého (posléze čechoamerického) historika sociálního demokrata Radomíra Luži (1922–2009). (Význam těchto událostí pro Československo je zřejmý, okupace Rakouska sevřela Česko do drtivého německého sevření.)

Praktickopolitické limity austrofašismu  

Srovnání ledna (nacisté) a března-května (křesťanští sociálové) 1933 není – pokud jde o techniku převzetí moci – možné. (Vnitro)Rakouský případ nebyl zlomovým zvratem, ale postupnou (vývojovou) erozí. Stavovský stát v mnoha ohledech po celou dobu své existence (1932/34–1938) sváděl až boj o své další trvání. Austrofašismus vlastně nebyl nikdy plně dokonán; psychologie boje na dvou frontách (protirudé a protihnědočerné) měla svůj věcný odraz ve skutečnosti. Domácí i zahraniční. V tomto srovnání podle historika Martina Jeřábka (°1977) „Hlavní byl výsledek – vyřazení socialistického dělnického hnutí z politického života. To se Dollfußově vládě podařilo. …“ Austrofašismus nikdy nedocílil stupně brutality totalitních charakteristik nacismu a fašismu. Křesťanští sociálové vzdorovali pokusů heimwehrů o úplnou nacizaci našeho jižního souseda.

Historikové zvýrazňují rysy rakouského stavovství: je to vlastně detailní anatomie rozdílů, někdy až protikladů mezi ultrakozervatismem a fašismem. Příznačná je v tomto srovnávání např. minimalizace rasismu a antisemitismu (antijudaismu, antisionismu). Naopak jejich společným znakem je antidemokratismus. Např. pro Rakušany židovského původu byl až příchod nacistů k moci skutečnou katastrofou. (I současný rakouský státní znak obsahuje reminiscenci bouřlivých dějů třicátých let – orlici v něm dotváří v drápech držený srp a kladivo, které trhají řetězy nacistické poroby.)

Československý aspekt

Z československého pohledu dobového i nedávného lze konstatovat značnou závažnost této části novodobých dějin našeho jižního souseda. Obecně lze říci, že je v tomto srovnání nutné docenit přednosti naší prvorepublikové parlamentní demokracie. Jistěže nebyla bez chyb. Ale jak agrární strana a lidovci, tak německé (německočeské) aktivistické strany a posléze i komunisté vytvořili postupně kolem převážně socialistického Hradu jednotnou frontu (dobově demokratickou frontu), která odolala dvěma pokusům o pravicový zvrat (židenický puč a Benešova první prezidentská volba). Docenit je také nutné kromě úspěšné výroby zbraní i masivní výstavbu pohraničních opevnění, která probíhala zvlášť koncentrovaně od r. 1936, i úsilí obou ministrů zahraničí Beneše a Krofty o vybudování masivní evropské kolektivní bezpečnosti, jež by v zárodku zastavila kontinentální fašistickou expanzi. Malodohodové úsilí rovněž nemuselo být bez výsledku, pokud by se bylo mohlo spolehnout na rozumnou oporu pragmatických věcných přístupů západních demokracií a Sovětského svazu.

Prvorepublikové Československo se stalo i významnou záštitou německého a rakouského protifašistického exilu (včetně nacistického disentu v organizaci Schwarze Front Otto Strassera). Akce solidarity a československo–rakousko–německého lidového přátelství usnadňovaly život exulantů z obou německojazyčných států. V Praze existovalo až do podzimu 1938 odbojové ústředí SOPADE a obdobná ústředna rakouských sociálních demokratů (Zahraniční byro rakouských sociálních demokratů, německy Auslandsbüro der österreichischen Sozialdemokraten ALÖS) působila i v Brně. Atmosféru těchto let zachycuje např. několik vyjádření také československých občanů spisovatelské rodiny Mannových, román Ericha Marii Remarqua Miluj bližního svého (1939, 1898–1970) nebo vzpomínky německočeského pražského spisovatele Jana Martince (vlastním jménem Martin Reach, 1915–1995) obsažené v románu Bastard (1968, 1991) a memoárech Nejlepší dramatik je život (posmrtně 2004).

Pominout není možné ani živý přeshraniční styk, který v meziválečném období probíhal stejně intenzívně jako v čase podunajského soustátí. Také tyto kontakty mají nadčasovou hodnotu, která by se měla vtělit do slavkovského formátu, ale i do dnešních bouřlivých momentů současného vývoje nejen v Evropě, ale i ve světě.