Aktuální historický seriál Jiřího Malínského se zaměřuje na historicko-politický portrét českého socialisty a fakticky prvního předsedy sociální demokracie Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (1849-1897).

Liberecké centrum v čele předlitavského proletariátu

Ponurá témata tohoto období českého socialismu, v nichž jeho zakladatelští průkopníci pro současníky vystupovali také jako petrolejníci, zachytil ve své i vzpomínkově laděné knížečce Utrpení sociální demokracie českoslovanské a postup strany v Rakousku (1901) Peckův mladší souvěkovec Josef Steiner (1862–1912); ve skutečnosti však teprve směřovala k první historické vlně protisocialistických procesů osmdesátých let předminulého století. Po svatováclavské „vězeňské“ konferenci se vnitřní diskuse soustředila na nepořádky ve vedení listu Budoucnost a postupně směřovala ke svému zakladatelskému (ustavujícímu) břevnovskému sjezdu. To vracelo do těžiště událostí i Pecku; toto jeho postavení bylo posilováno i přátelstvím mezi Zápotockým a Schwarzem (oba internacionalisté ovládali, jak se tehdy říkalo slovem i písmem, jazyk druhého zemského etnika; liberecký Arbeiterfreund totiž tisklo Vilímkovo nakladatelství v Praze a Zápotocký byl de iure jeho pražským odpovědným redaktorem.)

Čtvrtý atzgerdorfský sjezd předlitavské (celorakouské) sociální demokracie se r. 1877 usnesl na přenesení sídla ústředního výboru do Liberce. Provázela ho vlna zatčení jak v rakouských (alpských), tak v českých zemích; mezi postiženými byli i Zápotocký a Pecka. Budoucnost referujíc podrobně o těchto událostech mj. uvedla: „Nejzávažnější z celé situace jest, že zde 9 osob jest svému zaměstnání odtrženo, z nichž mnozí jedinými živiteli rodiny jsou.“

Nadcházející pro socialistické dělnické hnutí památný rok 1878 se stal dalším vyvrcholením Peckových žurnalistických a organizačních aktivit. Jako náhrada za členské příspěvky začala být v Praze vydávána měsíčníková Organisace (pro organizované sociální demokraty toho času bylo vůbec příznačné soustavné nedobrovolné balancování na pomezí legality a ilegality). Budoucnost a Dělnické listy byly čtrnáctideníky; vydávání dělnického tisku tak dosáhlo svou frekvencí prvního publikačního vrcholu. Redakce všech periodik sídlila v Zápotockého malostranském bytě. Pecka se Zápotockým se stali jedněmi z prvních placených funkcionářů (např. Pecka pobíral 3 zlaté týdně, tj. zhruba 160 zlatých ročně; byl to dobový poněkud lepší dělnický plat.) Souviselo to s ustavujícím sjezdem „českoslovanských“ sociálních demokratů; v revizní komisi, sídlící ve Vídni, Čechy zastupoval brněnský dělník Josef Hybeš (1852–1921). Schválení českoslovanských závěrů potvrdil i dlouhomostecký sjezd (Langenbruck)celorakouské sociální demokracie 18. srpna 1878.

Petice za zavedení všeobecného rovného hlasovacího práva konkretizovala představu o síle hnutí: celkem bylo v Předlitavsku shromážděno 36 000 podpisů. Policie, která o konání břevnovského sjezdu nevěděla, dodatečně podnikla řadu prohlídek u Pecky (13. srpna, 14. srpna, 17. srpna a „úspěšnou“ 14. září 1878); břevnovský program s určitými korekturami byl mezitím zveřejněn v Organisaci, policii se však dostal do rukou také podrobný Peckův zápis z jeho jednání  (jeho edice vyšla v Praze r. 1978). 24. ledna 1879 byl proti delegátům sjezdu zahájen neveřejný proces; byli odsouzeni k trestům tuhého vězení na dva až čtyři měsíce. Své pocity ve vězení Novoměstské radnice Pecka vyjádřil v básni Ve vězení: „Sen objal víčka má v živém tom hrobě / zřímť máť svou, hlas její volá mne k sobě / za zpěvu kráčí ke mně blíž. / Ten sladký hlas! – Vyskočím v podivném spěchu: / Ó máti má! Již chvátám bez oddechu – / však nad lůžkem zřím železnou mříž.“ Po propuštění neopomněl na stránkách Budoucnosti poděkovat soudruhům za hmotnou podporu, které se dostalo rodinám postižených.

Vznik českoslovanské sociální demokracie

Vyvrcholení Peckových aktivit připadlo na nástup nejúspěšnější předlitavské (rakouské) Taaffeho vlády (ministerstva). Lze ji pokládat za rakouskou odpověď na působení proslulého železného kancléře Otto von Bismarcka (1815–1898). Její politika sledovala posílení postavení tzv. dělnické aristokracie a současně kombinaci prvních sociálních reforem a paralelní protisocialistické perzekuce. Vyznění hospodářské krize sedmdesátých let přešlo do hospodářské stagnace let osmdesátých. Bylo provázeno náběhem těžkých průmyslů; socialismus se nově šířil do zakládaných uhelných revírů zejména v severozápadních Čechách. Současně organizační zdatností a administrativní dovedností nejen Peckovou zesílil zájem prvých horníků o sociálně demokratickou stranu českoslovanskou.

Těmto tématům se v lednu 1878 Pecka na stránkách Organizace věnoval v článku Slovo o straně dělnické. Mj. tam uvedl: „Máme dosti důkazů v Čechách, co dělnictvo se navolalo k stranám o pomoc a opravy, avšak bylo vždy buď odmrštěno, buď lichými sliby oklamáno. … Hnutí dělnické mělo by býti podporováno co nejvíce, onoť jest onou pokojnou, nekrvavou revolucí k opravě.“ V tom spatřoval i smysl a účel poslání dělnické strany. Ve svých dalších článcích se pak věnoval podrobným rozborům programu i taktiky nejsilnější strany socialistického dělnického hnutí. Velký význam kladl i na osvětovou práci vně i uvnitř hnutí (dobově rovněž agitaci). Ve zkrácení pracovní doby na 10 hodin spatřoval technickou možnost dělnického sebevzdělávání; součástí socialistické revoluce, jejím předpokladem, měla být kultura, věda, vzdělání, poznání a (sebe)uvědomění dělnické třídy. Blíže se tomu věnoval jeho další článek Časopisy naše a cizí. Odtud směřoval k informování a přibližování základních pojmů více méně počáteční marxovské marxistické teorie a praxe. Mezi ně patřil i obsáhlý výbor z Marxova díla Zlomky z Marxova díla Das Kapital. (Za možného historicky prvního překladatele tohoto klíčového díla marxismu historik Zdeněk Šolle /1924–2008/ označil dalšího Peckova spolupracovníka, delegáta břevnovského /svatomarkétského/ sjezdu Leopolda Kochmanna /1845–1919/).

Marxovská komponenta

Je nutné dodat, že Pecka znal Marxova díla i z autopsie. Ve svém článku Karel Marx myslitel a agitátor socialistický (publikován v Kalendáři dělnictva českoslovanského na obyčejný rok 1881) nejprve přiblížil základní data života tehdy ještě žijícího klasika světového socialismu (KM zemřel r. 1883). Připomněl jeho monumentální Rheinische Zeitung (Rýnské noviny) z počátku čtyřicátých let předminulého století, jeden z jeho ranějších spisů Ke kritice politické ekonomie i jeho výrok z r. 1843 „Jest pravda, starý svět náleží filistrům. Tito naplňují jej tak jako červ mrtvolu.“ (filistr je starším výrazem pro „autentické“ omezence – JM). Připomíná i další Marxova díla ze čtyřicátých a padesátých let. Mezi jiným Německofrancouzské ročenky, Ke kritice Heglovy právní filozofie, K židovské otázce. Pecka suše konstatoval: „Teorie stane se dle Marxe materiální mocí, jakmile se jí masy uchopí. Proto má se dle teorie obírati lidmi způsobem lidským, má člověka od ilusí jeho stavu osvobozovati.“ Židovství je podle něj u Marxe výronem kapitalistického sobectví s dodatkem ne zcela spravedlivým „Klimatickou národností židů jest národnosť kupecká, hlavně lichvářská.“ Nemohl také nezmínit knihu Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky, kde se spolu s Engelsem (o jeho spoluautorství JBP nevěděl) vyrovnal s (mlado)hegelianismem. V druhé polovině čtyřicátých let Marx zveřejnil řadu svých dalších zásadních děl. O knize Bída filozofie. Odpověď na filosofii bídy od p. Proudhona Pecka podotkl „Spis tento může se vedle KAPITÁLU řaditi mezi nejlepší práce Marxovy. Jest v něm poprvé o třídním boji a jeho významu pro stávající svět promluveno.“ Podrobný Peckův výčet života a díla zakladatele tzv. vědeckého socialismu končí nadčasovým Manifestem komunistické strany (1848) a prvním dílem Kapitálu (1867), u nějž Pecka upozorňuje na jeho druhé vydání z r. 1872 a ruský a francouzský překlad z let 1872 a 1873. Článek končí lakonickou větou „Karel Marx zdržuje se stále v Londýně.“

Řadu pozoruhodných článků zveřejnil tento dělnický autodidakt rovněž v Dělnických listech, kde je zachycena jeho pochvalná zmínka o pražském vlivném veřejném činiteli Vojtovi Náprstkovi (1826–1894) i pronikavá kritika soudobé ženské „vlečkové“ módy, kterou s ním plně sdílel: „Kdybyste raději, milé dámy, vynikaly ve vědě a umění tak, jako v módě, zajisté byste byly vzorem na celé zeměkouli a nevypadalo by to tak na ní smutně a přežalostně jako nyní.“ Tyto řádky jako kdyby opisoval od Karolíny Světlé (1830–1899) nebo své pozoruhodné vrstevnice Elišky Krásnohorské (1847–1926).

Právě na přelomu sedmdesátých a počátku osmdesátých let zveřejnil Pecka řadu pozoruhodných článků; některými z nich se budu obírat v dalším textu. V článku Dělnictvo co politická strana upozornil na existenci tehdejších tří oficiálních českých politických směrů: staročeského (staroliberálního), mladočeského (mladoliberálního) a ústavověrného velkostatku (volnou převážně jazykově českou šlechtickou formaci), které byly součástí koalice kolem Taaffeho vlády. Položil si klíčovou otázku: „Ke které z těchto stran mělo by se dělnictvo přibližovati aneb jaké postavení naproti nim zaujmouti?“ V klíčové otázky české státnosti se podle Pecky stavělo za federalistické stanovisko (heslo práva na sebeurčení národů), avšak „Majíce historické právo provedené, zlepšili bychom sobě osud svůj? Nikdy!“ Naše případná pražská vláda by byla horší současné vídeňské; Pecka to vyvozoval především z Palackého popírání všeobecného volebního práva. A pádně uzavřel: „Boj strany první, frakce to měšťácké (buržoazní – JM), spočívá pouze v dosažení větších politických vymožeností jedině pro svou stranu a jest namířen i proti dělnictvu.“ Bylo to bezprostředně před příchodem tehdy mladého Masaryka na pražskou českou univerzitu (tehdy Karlo-Ferdinandovu) a před vývojem, který posléze směřoval k silvestrovskému hainfeldskému sjezdu a jeho dlouhodobému boji o dosažení tohoto klasického buržoazně demokratického požadavku (1888–1889, 1907, 1918, 1920).