Vliv fosilního průmyslu na mezinárodní klimatická jednání vyvolává stále větší kontroverze. V rozporu je ekologie a ekonomika.
COP31 je 31. konference OSN o změně klimatu, která se odehrává v listopadu 2026 v Turecku. Jde o každoroční vrcholné jednání, na němž státy řeší, jak omezovat emise skleníkových plynů, přizpůsobovat se změně klimatu a kdo ponese náklady této transformace. Zajímavé na letošním ročníku je, že se nebude jednat pouze o klimatickou konferenci v úzkém slova smyslu. COP31 je totiž důležitá i pro Evropu a její hospodářství.Debata přitom zdaleka není jen otázkou emisí. Do popředí se dostávají také náklady nových technologií, ekologické důsledky těžby kritických surovin a konkurenceschopnost evropského průmyslu.Klimatická konference má v plánu znovu otevírat spor o roli fosilního průmyslu při utváření globální energetické politiky. Environmentální organizace dlouhodobě kritizují účast zástupců ropných a plynárenských společností na jednáních OSN.
Podle iniciativy Kick Big Polluters Out mělo na předchozí konferenci COP30 v Brazílii vazby na fosilní průmysl více než 1 600 účastníků, tedy přibližně jeden z každých 25 delegátů.Kritici upozorňují, že společnosti, jejichž obchodní model je stále založen na těžbě a prodeji fosilních paliv, mohou mít přímý ekonomický zájem na zpomalování klimatických opatření. Organizace CorporateAccountability proto požadují přísnější pravidla pro jejich účast na mezinárodních jednáních. Poukazují také na riziko takzvaného greenwashingu, kdy firmy prostřednictvím marketingu a veřejné komunikace zdůrazňují své ekologické aktivity, zatímco jejich hlavní podnikání zůstává nadále spojeno s vysokými emisemi.Energetický průmysl však argumentuje tím, že bez jeho účasti nelze realisticky plánovat proměnu globální energetiky, kdy disponuje rozsáhlou infrastrukturou, technologickým know-how a investičními kapacitami, které budou při transformaci nezbytné. Mezinárodní asociace Ipieca například obhajuje účast průmyslu na konferencích OSN poskytováním odborných znalostí.
Jedním z méně diskutovaných aspektů klimatické politiky jsou environmentální dopady samotného přechodu k nízkoemisní energetice. Výroba baterií, fotovoltaických panelů, větrných turbín a dalších technologií vyžaduje značné množství lithia, niklu, kobaltu, mědi a vzácných zemin.Jejich těžba a zpracování mohou způsobovat znečištění vody, degradaci krajiny, úbytek biodiverzity a vysokou energetickou náročnost průmyslových procesů. Mezinárodní energetická agentura proto upozorňuje, že udržitelnost dodavatelských řetězců kritických surovin bude jedním z rozhodujících předpokladů úspěšné energetické transformace.
Na problém upozornil také Evropský účetní dvůr ve své zprávě z února 2026. Evropská unie podle něj stále nedokáže dostatečně diverzifikovat zdroje kritických surovin, rozvíjet vlastní těžbu a zpracování ani zajistit jejich recyklaci v potřebném rozsahu. Zelená transformace tak může současně vytvářet nové závislosti na zahraničních dodavatelích a regionech, v nichž těžba přináší značné environmentální a sociální náklady. Dalším zásadním problémem je ekonomická stránka transformace. Evropské podniky čelí nejen nákladům na nové technologie, ale také cenám energií, emisním povolenkám a investicím do modernizace výroby. Zvláště citlivá jsou energeticky náročná odvětví, jako je hutnictví, chemický průmysl, výroba cementu nebo hnojiv.Pokud evropské společnosti musejí dodržovat přísnější emisní pravidla než jejich konkurenti v zemích s méně náročnou regulací, může docházet k přesunu výroby mimo Evropskou unii. Tento jev se označuje jako únik uhlíku (carbonleakage). Výsledkem může být oslabení evropské průmyslové základny, ztráta pracovních míst a přesun emisně náročné výroby do zahraničí, aniž by došlo k odpovídajícímu snížení globálních emisí.Evropská unie se snaží tento problém řešit mimo jiné mechanismem uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), který od roku 2026 rozšiřuje uhlíkové náklady také na dovoz vybraných emisně náročných výrobků. Ani tento nástroj však automaticky neodstraňuje všechny konkurenční nevýhody evropských výrobců, zejména pokud jde o jejich postavení na zahraničních trzích.Evropská komise ostatně ve svém CleanIndustrialDeal sama připouští, že vysoké ceny energií, globální konkurence a náročné regulatorní prostředí představují významné překážky pro evropský průmysl. Dekarbonizace proto musí být spojena také s podporou investic, dostupnější energií a technologickou modernizací.
Zajímavým příkladem působení energetických zájmových skupin je Švýcarsko. Studie publikovaná v roce 2026 v časopise ClimaticChange analyzovala 147 publikací organizace AvenergySwitzerland, která zastupuje dovozce ropných produktů. Výzkum zahrnoval období 1990–2023 a identifikoval opakující se komunikační strategie zaměřené na zpochybňování některých klimatických opatření, zdůrazňování jejich ekonomických nákladů a propagaci dobrovolných alternativ k závazné regulaci.
Zvláštní význam má švýcarský systém přímé demokracie. Energetické zájmové skupiny mohou využívat referenda a veřejné konzultace k ovlivňování legislativního procesu. Avenergy například podporovala referendum proti revidovanému zákonu o CO₂ v roce 2021, který následně voliči odmítli.Tento případ ukazuje, že vliv průmyslu nemusí probíhat pouze prostřednictvím přímého lobbingu na vládní úrovni. Může se odehrávat také ve veřejné debatě, prostřednictvím kampaní a při mobilizaci voličů. Samotná účast na těchto procesech však není důkazem nepřípustného ovlivňování. Podstatné je, zda jsou argumenty transparentní a zda mají občané k dispozici dostatek informací pro vlastní rozhodování.Spor o fosilní průmysl tak ve skutečnosti odráží širší dilema současné evropské politiky. Na jedné straně stojí potřeba omezovat emise a přizpůsobovat energetiku klimatickým cílům. Na druhé straně jsou zde otázky cenové dostupnosti energie, bezpečnosti dodávek, průmyslové soběstačnosti a zaměstnanosti.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační foto: Attribution: © European Union, 2026, via Wikimedia Commons