Co pro Evropskou unii a Evropu může znamenat nástup prvního „euroskeptického“ prezidenta USA do úřadu a kam směřuje evropský mírový projekt se ptá Veronika Sušová-Salminen.
S nástupem Donalda Trumpa do úřadu prezidenta USA si analytici lámou hlavu, jak velkou změnu nový prezident přinese do zahraniční politiky. V posledních dvou týdnech přitom dramaticky přibylo nejrůznějších výroků a zpráv ohledně směřování nového prezidenta. Za některé je odpovědný sám Donald Trump, o jiné se postarali jeho kritici v podobě spekulativních zpráv a další protiřečení přišla v souvislosti se slyšeními budoucích ministrů Trumpova kabinetu.
Populismus není souvislý politický program. Je to způsob mluvení o politice či její konkrétní artikulace. Trumpovy výroky a šoumanská rétorika nemusí být vůbec odrazem nějaké přesně definované a realistické představy. Politická praxe pravděpodobně nebude v labyrintech amerického politického systému rozhodně stát jenom na Trumpovi samotném. Nicméně v daný moment jde analyzovat a komentovat především to, co bylo řečeno. Slova, a nikoliv činy.
Obamovo zahraničněpolitické dědictví
Trump je „dítětem“ selhání obamovské (establishmentové) politiky doma i v zahraničí. Bohužel z velkých slov „Yes. We can“ a „Change“ zbylo v realitě jen málo a Obama končí zahraničněpoliticky v bodu vyčerpání jako jeho předchůdce George Bush mladší, i když s vyšším ratingem podpory. Mluvení o hodnotách nic nespraví na tom, že k velké změně symbolizované prvním černochem v čele postkoloniálních Spojených států nedošlo. Nástup populismu byl sycen stále větším polarizujícím rozchodem mezi očekáváními a skutečnou realitou, které za Obamy v celé řadě problémů pokračovalo.
Jistě je pravda, že se Obama snažil vystříhat těch největších excesů svého předchůdce Bushe mladšího. Obamův styl byl jiný, opatrnější a sofistikovanější. Obamovské intervence byly o něco méně silové, i když jejich důsledky v místech jako Libye nebo Sýrie nebyly o nic méně tragičtější než v případě Iráku. Navíc se intervenční dědictví za Obamy nakupilo do určité frustrace z role globálního četníka a z velké míry neúspěšné politiky tak zvaného liberálního intervencionalismu. Největší změnu přinesla Obamova zahraniční politika ve vztazích mezi USA a Ruskem. Nebo alespoň jde o změnu kvalitou nejcitelnější pro nás Středoevropany v zeměpisné blízkosti Ruska a v naší „nesamozřejmé“ části Evropy.
Vzájemné vztahy USA a Ruska po roce 1991 prošly několika fázemi, od blízkého partnerství až k opakujícím se ochlazením. Konsolidace Ruska v době prvních dvou prezidentství Vladimira Putina vedla postupně k větší snaze Moskvy formulovat svébytnou politiku a být slyšet. Tato politická linie často neladila americkým zájmům a představám o „liberálním uspořádání“ světa. Rusko s jeho manifestací „suverénní demokracie“, podezřívavostí k NATO a také s trváním na mnohopolárním světě, se rychle dostalo do role nepřehlédnutelného a někdy neurvalého vyzyvatele liberálního atlantismu v Bruselu a ve Washingtonu.
Poslední americko-ruský cyklus padl díky Ukrajině pod bod mrazu a promítl se do vztahů mezi EU a Ruskem. Ne, že by to bylo tak velké překvapení. Dalo se čekat už podle oranžových reakcí Moskvy v roce 2004 při prvních pokusech o připojení Ukrajiny k atlantickému orbitu. Ukrajina je a bude Achillova pata Moskvy, která nikdy nepřestala myslet na bezpečnost v realpolitických (a pravda také v paranoidních) obrysech, a která s velkou hořkostí a frustrací odpovídá na euro-pokusy definovat co je a co není Evropa.
Celý poslední cyklus ještě posílila a zvětšila domácí krize, která byla navíc zarámována důsledky globální finanční krize a pokračující stagnace. Ani tady by nemělo být velkým překvapením, že konkrétně periferní Rusko na ni hledalo odpověď pomocí obrození své konzervativní identity. Neznalost dějin nicméně často k překvapením vede.
Ukrajinská krize a bezpečnost EU
V evropském kontextu ukrajinská krize představuje závažný problém s destabilizujícími dopady hned v několika rovinách. Anexe Krymu, kterou si Rusko připojilo v rozporu s mezinárodním právem strategicky významný poloostrov, sice nebyla ničím tak šokujícím s ohledem na balkánský vývoj a především Kosovo, ale otřásla evropskými elitami. Vytvořila realpolitickou frakturu, se kterou si ideologicky orientované a značně arogantní elity vlastně nevědí rady. Rusko si dovolilo udělat krok, který mohli činit jen privilegovaní. Zpochybnilo tím „řád“ a logicky vzbudilo vlnu podezřívavosti a strachu ve svém sousedství.
Základní slabostí Evropské unie se ve vztahu k Moskvě a také k Washingtonu stala skutečnost, že jako regionální organizace nemá vlastní (autonomní) bezpečnostní architekturu. Je transkontinentální, atlantická a závislá na za oceánem ležícími Spojenými státy s jejich zvláštními zájmy. V tomto ohledu EU jenom dál reprodukuje instituce studené války (NATO). K tomu dodejme, že evropské vedení podlehlo pábení ideově, morálně pojaté bezpečnosti sdílených hodnot. Zapomnělo, že „(západo)evropské hodnoty“ (jako jakékoliv hodnoty) nejsou univerzální ani v samotné Evropě.
Pod globálním vedením Obamy dostalo atlantické vidění evropského projektu úder, který mu zasadil dost triviálně evropský zeměpis. Na Krymu i na Ukrajině se vynořila „pomsta zeměpisu“ (Kaplan). Také se zde plně ukázalo navzdory slovíčkaření, že naděje roku 1989 zůstaly nenaplněny. Naopak země hlásící se k liberální demokracii a evropským hodnotám dnes sahají k osvědčením řešením studené války – ke stavbě nejrůznějších zdí a plotů mezi Ruskem a Evropou či spíše EU-ropou. Cordon sanitaire nebo sanitární kordon a s ním i ozvěny rozdělené Evropy, dnes na EU-ropu a ten zbytek, který se Evropou musí teprve stát, žijí i nadále. Co naplat, že se jedním dechem nadšeně mluví o rušení hranic a jejich nesmyslnosti, o xenofobii a rasismu jako o starém harampádí, kterému věří jen „chátra“. Problémy bezpečnosti s Ruskem nejlépe vyřeší ploty a sankce (jiná forma plotu), a jeho „jinakost“ může být terčem nadřazeného posměchu a ponižování.
Trumpovo détente (s otazníkem) a budoucnost EU (s otazníkem)
Mluvení o plotech a o uzavřených hranicích není nastupujícímu prezidentovi USA vůbec cizí. Je už docela jasné, že Trump bude prvním prezidentem USA, který se staví víceméně negativně k evropskému integračnímu procesu, či k Evropské unii (viz výroky o Brexitu). To je samo o sobě velká změna akcentu v momentě, kdy se evropský projekt ocitl ve vnitřní a vnější krizi. A její nedílnou součástí, ba podstatou, je krize vztahů k Rusku (jiné Evropě) a s Ruskem. Nyní je tu možnost vzniku krize také ve vztazích mezi USA a Evropskou unii, kterou může přinést nový postoj Trumpovy administrativy k samotnému projektu EU (pokud bude odpovídat Trumpovým výrokům).
Trump sice opakovaně slovně naznačoval, že součástí jeho agendy je svého druhu politika „détente“ (zmírnění napětí) ve vztazích s Moskvou. Kromě toho byl ale poněkud ambivalentní ve vztahu k NATO, což ještě zvýšilo nervozitu. Jenže, ukazuje se poměrně jasně, že proti détente s Ruskem je v americkém establishmentu velká opozice. Tak velká, že většina Trumpových kandidátů na silové ministry při svých slyšeních opakovala zavedené „mantry“ o nutnosti vůči Moskvě volit tvrdší postup, pokračovat v sankcích namísto klasické diplomacie a nezpochybňovat smysl NATO. Tato opozice détente resonuje mezi evropskými elitami (které najednou vzkazují do Washingtonu, že si od něj radit nenechají) a bude mít svoje zastánce nepochybně i v Moskvě.
Pokud ale slova ještě něco znamenají, může být pro Evropskou unii Trumpovo prezidentství příležitostí, kterou nejspíš nevyužije. Na prvním místě proto, že trumpismus (podobně jako putinismus) už nyní vytváří v rámci rozmanité EU konflikty. Mohli jsme je už sledovat jako spor mezi západními, liberálními zeměmi s koloniální, metropolitní a kosmopolitní zkušeností, a těmi, kde převažují víc národní, konzervativní a periferní zkušenosti. Tento spor má ale i domácí, vnitřní obrysy v každé členské zemi v rámci sílící vlny populismu a kocoviny z globalizace a jejích „bumerangů“. Jedna strana bude trvat na atlantickém pojetí Evropské unie s její neoliberální globalistickou ideologii, druhá bude spíš volat po jejím rozpadu jako řešení. A obě dvě tak mírovou vizi kontinentu, který celá století svíraly války o nadvládu, nejspíš dovedou (společně s euro-byrokracii a neoliberálními politikami) ke krachu.
Evropská unie s Trumpem za oceánem a s Putinem za novými zdmi potřebuje hlubokou reformu. Její fundamentální osnovou je mezi jiným výstavba nového, realpolitického bezpečnostního řádu spolu s Ruskem jako jedním z jeho garantů. Realpolitika, připomeňme si, není identická s Machtpolitik (politikou síly), která staví na bezohledném právu silnějšího. Tento úkol vyžaduje na prvním místě návrat ke klasické diplomacii a rozchod s ideologickým žvaněním. Finis Europea (konec Evropy a jejího světového významu), kterému EU chtěla svojí existencí také zabránit, jinak vstoupí do svého posledního dějství.