Přečetli jsme: Brazilský kontroverzní novinář Pepe Escobar píše v souvislosti s událostmi v Katalánsku o tom, že přímo uvnitř EU se objevilo nové paradigma: ve jménu demokracie se zdržte hlasování, nebo uvidíte.
Fašista Francisco Franco je už možná více než 40 let mrtvý, ale Španělsko je stále zatíženo břemenem jeho diktatury. A přímo uvnitř EU vzniká nové paradigma, uvnitř té EU, která je patronem a šiřitelem lidských práv vůči podružným regionům po celé planetě: ve jménu demokracie, zdržte se hlasování, nebo uvidíte.
Je tu španělský premiér Mariano Rajoy, jehož hrdinné jednotky byly přemístěny z akce vážného teroristického nebezpečí, aby použily gumové projektily nikoliv na džihádisty, ale na … voliče. Nejméně 6 škol se stalo terénem pro tzv. bitvu o Barcelonu.
Katalánská vláda zabodovala, stanovila kód na předplacených telefonech pro ty, kteří sbírali a chránili volební urny. A pak tu byl kód k ochraně volebních lístků. NSA se možná z toho něco naučila, píše dále ironicky Escobar. Madrid si klidně mohl vypnout elektronický volební systém, úder byl – na papíře.
90 % z těch 2,26 milionů Katalánců, kteří to zvládli k volební urně, volilo pro nezávislost Katalánska. To má celkem 5,3 milionu registrovaných voličů. Asi 770 000 hlasů bylo ztraceno kvůli razii španělské policie. 42 % volební účast, píše dále Escobar, není tak velká, ale ani malá.
A pomalu se rozšiřovalo povědomí, že už nejde o nezávislost, že už jde o něco jiného: o boj proti novému fašismu. Podle Escobara je jisté, že přichází „dokonalá bouře.“
Madrid: Referendum se nekonalo
Jenže oficiální postoj Madridu byl, že „referendum se nikdy nekonalo.“ A nikdy nemohlo, protože Španělsko je přeci pokročilá demokracie, přátelská a tolerantní. Jenže události dne ukázaly, jaká je to lež.
Rajoy také řekl, že velká většina Katalánců nechtěla jet podle secesionistického scénáře. Jenže to není pravda, píše Escobar. Už před „neexistujícím“ referendem asi 70-80 % Katalánců řeklo, že chce volit. Ať už pro, nebo proti.
A co je zásadní, Rajoy se opřel o „jasnou podporu EU a mezinárodního společenství.“ Jak jinak, ironicky píše Escobar, nevolené elity EU v Bruselu a hlavních evropských městech jsou vždy zcela vyděšeny, když se lidé v EU vyjádří. Ale tedy „top“ lež byla, že „demokracie převládla, protože byla dodržena ústava.“
Rajoy už týdny obhajoval represi referenda tím, že se odvolával na vládu práva. Je to jejich právo, pravda. Je řeč o nutnosti splnit závazky tak, aby mohly být chráněny všeobecné zájmy, které definoval, kdo jiný, Madrid. A španělský ústavní soud je prostě výsměch, jsou tam prostě zástupci dvou stran establishmentu, tzv. socialistů a pak Rajoyovi strany (PP). Ústavní soud prostě katalánské referendum suspendoval, s tím, že porušuje španělskou – středověkou – ústavu. Escobar dále přitvrzuje: to, co Madrid dělá je prostě puč proti katalánské vládě a samozřejmě i proti demokracii. Takže se na ulice Katalánska musela vrátit stará nesmrtelná mantra: No pasarán!
Rajoy dál lhal i v tom, že prý stále udržuje otevřené dveře pro dialog. On přeci s Katalánskem nikdy dialog nechtěl, vždy odmítal jakékoliv referendum, či transfer moci ke katalánské regionální vládě.
Ale, dodává dále Escobar, také Demokratická strana Katalánska, hlavní síla za referendem, je ponořená do korupce. Carles Puigdemont tvrdil, že referendum svolat musel, protože to slíbily separatistické strany, když před dvěma lety vyhrály regionální volby.
Katalánsko je ekonomicky silné jako Dánsko: 7,5 milionu lidí, tj. 16 % španělské populace, ale tvoří 20 % HDP, mají třetinu zahraničních investic a produkují třetinu exportu. V zemi, kde je nezaměstnanost na hrozivé úrovni 30 %, by ztratit Katalánsko, znamenalo katastrofu.
Demofóbie bruselských elit nemá hranic, historické záznamy ukazují, že občané EU se nemohou svobodně vyjádřit, obzvláště využitím demokratických procedur v otázkách sebeurčení. Madrid se prostě podřizuje hned dvakrát: politice austerity, tedy škrtů, a jakýmikoliv prostředky zadusit regionální tlak na autonomii.
Jak vypadá větší obrázek?
Skotská nacionální strana je takový bratranec katalánských separatistů, odmítá také vnímanou nelegální centrální autoritu. Je tu otázka jazyková, politický diktát shora, nespravedlivé daně a to, co je vnímáno jako ekonomické vykořisťování. A jak Madrid tvrdí – tento fenomén nemá vůbec co do činění s celoevropským nárůstem pravicového nacionalismu, populismu a xenofobie.
A pak tu máme mlčení vlků. Bylo by snadné zakreslit reakci EU na katalánské drama, kdyby se to dělo ve vzdálených, „barbarských“ zemí Eurasie. Mírumilovné referendum na Krymu bylo odsouzeno jako nelegální a diktátorské, zatímco násilný útok proti svobodě vyjádření milion lidí uvnitř EU dostalo požehnání. Mlčení EU podle Escobara ukazuje, že za nitky tahá Brusel. Koneckonců ten jejich projekt „euroland“ předpokládá zničení evropských národů, aby z toho profitovala centralizovaná bruselská eurokracie.
Kosovo bylo vedlejším produktem bombardování Srbska NATO. A vzniknul mini gangsterský narko-stát, který se hodí na to, aby měl na svém území Camp Bondsteel, největší základnu Pentagonu mimo USA.
Krym byl součástí legitimního znovusjednocení, které vyvrátilo Chruščovovu idiocii, když ho oddělil od Ruska. Londýn nevyužíval zastrašování, aby zabránil referendu ve Skotsku. Jak rozdílné reakce byly na Krym, které vyvolal zděšení, zatímco vznik Kosova, vyrvané ze Srbska, vyvolalo nadšení.
Co se Madridu týká, měl by se poučit z Irska v roce 1916. Na počátku byla většina populace proti povstání. Jenže brutální britská represe vedla k válce o nezávislost – a zbytek už je historie.
Po této historické neděli se budou Katalánci ptát: když Slovinsko a Chorvatsko, když ČR a Slovensko, maličkaté pobaltské republiky, a to ani nemluvíme o pidi Lucembursku, Kypru a Maltě mohou být členy EU, proč my nemůžeme? A může tu být další útěk: Flandry a Valonie, Baskická země a Galicie, Wales a Severní Irsko.
Po celé EU se eurokritický, centralizovaný sen tříští. Katalánsko je možná tou zemí, která směřuje k realistickému, novému světu.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.