Ilona Švihlíková píše o tom, že žijeme v měnící se ekonomice, kdy je růst odpojen od vzniku nových pracovních míst, zaměstnanost od nárůstu mezd, a bohatství je čím dál více odpojeno od těch, kteří ho tvoří. Politické důsledky se dostavují.
V ekonomii už delší dobu probíhá zajímavý proces odpojování (decoupling) – veličiny, které se dříve vyvíjely „ruku v ruce“, se najednou chovají zvláštně. Nejenže to ničí modely, na kterých spočívá výuka makroekonomie, ale také to komplikuje rozhodování o hospodářské politice – třeba u centrálních bank. Toto odpojování nám také ukazuje, že se ekonomický svět mění a že je potřeba řadu teorií, modelů i doktrín jaksi „přehodnotit.“ Je to ale ozdravný proces, který ekonomická věda nutně potřebuje.
Některé z procesů „odpojení“ probíhají už delší čas, ale teprve nyní se o významu toho, že se „veličiny nechovají, jak by měly“, začíná více hovořit.
Tak třeba velmi dobře víme o tom, že po Velké recesi se odpojuje vývoj mezinárodního obchodu od růstu světového produktu. Do Velké recese jsme věděli, že v dobrých časech růstu bude mezinárodní obchod růst asi 2x-3x rychleji než světový produkt. Ergo, probíhal proces globalizace, neboli posilování mezinárodní dělby práce. A tenhle vzorec se nám po Velké recesi rozpadl. Nevíme přesně, co to znamená. Končí globalizace? Bude se měnit mezinárodní dělba práce kvůli automatizaci a postupnému návratu výrob do mateřských, vyspělých zemí? Nebo je to jen výkyv z krize?
Díky Mezinárodní organizaci práce taky víme, že oslabuje vazba mezi ekonomickým růstem a tvorbou nových pracovních míst. Sice záleží na situaci v jednotlivých zemích a samozřejmě na jejich struktuře, ale celková tendence je jasná. Vypadá to na pracovně-úsporný růst ve vyspělých zemích, někdy se mu také říkalo jobless growth.
Od stejné organizace víme, že od 70. let se dramaticky rozpojuje vazba mezi produktivitou práce a mzdami. Což se mimo jiné projevuje na klesajícím podílu mezd na produktu. A to je další vyjádření toho, že, jak pravil lapidárně americký ekonom Paul Krugman, „si kapitál bere na úkor práce.“
A už tu máme další zjištění, tentokráte obzvláště závažné pro centrální banky. Jejich modely se totiž opíraly o to, že napětí na trhu práce (tedy snižující se nezaměstnanost) se projeví ve mzdách a následně i v inflační dynamice. Což se ovšem jaksi neděje. Mario Draghi, guvernér Evropské centrální banky, už si stěžoval na to, že tzv. Philipsova křivka (což je model vyjadřující vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace) se poněkud zploštila, přeloženo do normální řeči – není na ní spoleh.
A v minulých dnech přišel i MMF zase s dalším vysvětlením k tomuto aktuálnímu rozpojení.
Slabý růst mezd je, podle výzkumníků z MMF, známkou toho, že je předčasné se obávat vyšší inflace. (Přesněji: centrální banky se vyšší inflace ani moc neobávají, spíše ji vyhlížejí s nedočkavým: sakra, kde se inflace směřující k 2 % cíli?). Z hlediska praktické politiky to znamená, že je potřeba si rozmyslet ukončování stimulů monetární politiky, v případě ECB tedy politiky kvantitativního uvolňování.
Nezaměstnanost klesá, v některých zemích (USA) je dokonce i pod hodnotou roku 2007. Ale proč tedy nerostou mzdy? MMF – který uštědřuje jedno překvapení za druhým a intenzivně pracuje na tom, aby vyvracel nesmysly, které šířil přes dvacet let – tvrdí nově, že se jedná jen o „povrchové zahojení.“
Jde o to, že oficiální míra nezaměstnanosti přestává být dobrým indikátorem toho, jak vypadá trh práce. Prekarizace práce totiž zakrývá pravou podobu často nízké, či klesající nezaměstnanosti. Takže ve vyspělých zemích bují nedobrovolné částečné úvazky, smlouvy na dobu určitou, klesá počet odpracovaných hodin na pracovníka. Kategorie „podzaměstnanost“ se dříve analyzovala, podobně jako pracující chudoba jako fenomén rozvojových zemí. Nu a nyní je to rys i zemí vyspělých.
Jako „inovaci“ tu máme onu „gig ekonomiku“, tedy úvazky k určitému typu práce na omezenou dobu, kdy daný „zaměstnaný“ funguje jako samostatná jednotka. Vlastně takový časově omezený švarcsystém.
(ECB si nechala vypracovat studii, která vyčíslovala podzaměstnanost v eurozóně. Nepodezírala bych ji ovšem ze sociální citlivosti, ale spíše z toho, že hledala cestu, jak obhájit svůj program kvantitativního uvolňování před rozčilenými Němci).
MMF navíc konstatuje, že se změnila povaha práce a zaměstnanecké vztahy, tedy vlastně takové další „odpojení.“ Koneckonců MMF nazval svůj výstup „rozpojení mezi zaměstnaností a mzdami.“
Takže žijeme v ekonomice, kdy je růst odpojen od vzniku nových pracovních míst, zaměstnanost od nárůstu mezd, a bohatství je čím dál více odpojeno od těch, kteří ho tvoří.
Není divu, že v takovém světě, ve světě pokusu o symbiózu kapitalismu s demokracií, vidíme jako následek ekonomické situace stále větší odpojování občanů od establishmentu – jehož úkolem je ono odpojení zdůvodnit (chcete-li zlegitimizovat) a hlavně zachovat.
Podobně jako to ekonomické, i to politické „odpojování“ je dramatický proces, a to nemusíme hned myslet na Katalánsko. Rizika obého nejsou malá a mohou nás dovést až k situaci, kdy budeme takříkajíc „odpojeni a rozpojeni“.