Veronika Sušová-Salminen o tom, co je postdemokracie a kam nejen česká demokracie směřuje v letošních volbách.

Moderní demokracie je v krizi – to je věta, se kterou se setkáváme stále častěji jako s určitou mantrou. Není to ale bezdůvodně. Klesá počet voličů, mění se charakter politických stran, politika se zdá být navzdory komunikačním inovacím vzdálenější a nikoliv bližší; reklama a marketingové triky kolonizovaly to, jak je politika představována voličům. A voliči mají dojem, že jejich hlas nemá žádný vliv, nebo, že volí pořád dokola ty stejné programy a lidi, bez ohledu na nové tváře, barevná loga a politická hesla. Politický proces je stále častěji v rukou lobbistů a zájmů, které obvykle za úplatu reprezentují někde v pozadí. Zhruba tak popsala řada politologů stávající situaci a politolog Colin Crouch se ji pokusil shrnout do názvu „postdemokracie“.

Proměnlivá role médií

Roli komunikačního politického pojiva mají i dnes moderní média. Podobně tomu bylo v 19. století, kdy se s jejich pomocí utvářela moderní politika. Jenže forma i obsah se značně změnily. Zatímco žijeme v zájmově i sociálně a politicky fragmentované společnosti, tak v mediální světě převládá koncentrace soukromého vlastnictví a také bulvarizace, snižování nároků obsahově, které jde nejspíš ruku v ruce s poklesem významu vzdělanosti – či spíš jeho podřízení potřebám trhu. Média jsou sice fragmentována – na elektronická, sociální a tradiční tištěná, vznikají nové žánry, ale jejich svět je do značné míry světem Goliášů a Davidů. Na roli mediálních Davidů nic zásadního nezměnil ani Internet. Bulvarizace, „ztržnění“ informací pomocí zábavy, honba za zisky z reklamy nejsou bez mocenských důsledků – ten, kdo se „baví“ nezlobí a ti, kdo mají v očích písek, se dobře vodí.

Postdemokracie je otázkou postupného odpolitizování politiky jako moderovaného způsobu řešení nejrůznějších společenských konfliktů – k těm klíčovým stále patří otázka přerozdělování a spravedlnosti, kterou ale překrývají vrstvy kýčů, bublin a simulaker, která vytváří stále silnější sektor politického PR a politického lobbování. Takzvaný extrémní střed, jak dnešní konsensuální politiku středo-levice/pravice nazval Tariq Ali, hlásá v posledních desetiletích poměrně úspěšně, že levice a pravice nejsou už odpovídající pojmy, je třeba se nad ně povznést a zapomenout, a hlavně dělat to, co je „objektivní“ – tj. politiku škrtů. Jenže za pohřbením levice a pravice leží odpolitizovaná politika, ve které občané nemají šanci projektovat svoje zájmy. Část z nich, protože je pod fasádou ideologických žvástů, popkulturních triků a píárových kampaní nerozpozná, a tak přijala „falešnou identitu“ nějakého „amerického snu“. A část proto, že na politické scéně nenachází jejich zástupce. Paradoxně taková postdemokratická politika znamená, že se občané nemají politiky účastnit, i když mají i nadále volit a legitimizovat tím moc.

Od stran k projektům

Změnila se také role a charakter politických stran, které dnes reflektují neoliberálně-postmoderní společenské rozštěpení či fragmentaci. Z tradičních organizací, které agregovaly zájmy konkrétních sociálních skupin nebo tříd, se stávají spíš politickými projekty – strategicky a píárově utvořenými imago-partajemi na jedno či dvě použití s velmi úzkou členskou základnou. To znamená, že nejsou ukotveny ve společnosti –  například TOP09 má kolem 2800 členů, podobně jako Babišovo hnutí ANO, ČSSD, ODS a KSČM hlásí početné ztráty členů v poslední době. Takové strany-projekty nevznikají zdola, z útrob občanské společnosti a aktivitami obyčejných lidí, ale spíš jako komerční služba, kterou si občané-zákazníci nakoupí a vyberou (často ale ne podle obsahu peněženky), aby na tom nakonec vydělal jejich „výrobce“.

Třídní zájem ale přežívá tam, kde bychom ho nejméně čekali. U kapitálu, dnes velkokapitálu, který si je velmi dobře vědom svých zájmů – především růstem zisků a honbou za dalším růstem a expanzí nehledě na společenské i ekologické okolnosti. Paradoxně, se jedná o základní problém nejen českých voleb: skrytá reprezentace zájmů (snad i domácího) kapitálu spolu se slabou vyjednávací pozicí práce. Svět práce se roztříštil, částečně proto, že usnul na vavřínech sociálního státu 50. až 70. let, v českém případě spíš díky krachu socialismu v sovětském vydání a konečně v důsledku proměn deindustrializace, která dnes přechází v automatizaci. Což ovšem vrací do politické hry práci, a nikoliv naopak. Vstupujeme nejspíš do éry, kdy práce bude nejen sociálně ale i politicky nově definována, včetně nového vztahu k volnému času.

Nový hegemon české postdemokracie

V českém kontextu má k možná výrazné nadvládě nad politickým procesem našlápnuto Babišovo ANO, hnutí, které představuje postdemokratický paradox. Nejen, že je to politický projekt, ulátaný jako patchwork z různých látek, aby za ním stál představitel domácího, ale už internacionalizovaného, velkokapitálu, který rétoricky i stylisticky stojí proti „zavedeným“ stranám i politice v Česku. Ale také je to projekt, který ony kritizované poměry povyšuje na vyšší řád a nově ustanovuje. Protože Babišovo bohatství i osobnost jsou zosobněním transformace – úplně stejně jako ony „tradiční“ politické strany a poměry, které v Česku vznikly a které dnes mnozí oprávněně kritizují. Konečně, svojí podstatou je to politická síla, která jen stěží dovede dát odpovědi, které česká společnost potřebuje.

Jednoduše, Babiš je jen výrazem vnitřního režimního konfliktu – nikoliv ale rozchodem nebo odchodem od nemocí a nevolností posledních 28 let. Babiš není jenom projevem české postdemokracie, ale zapadá do celkového trendu, ve kterém velkokapitalisté z politického pozadí vstupují do politiky a propojují ekonomickou a politickou moc, soukromé a veřejné do nového koktajlu. A nejspíš bude třeba si ten pohár vypít do dna, než bude jasnější, jak moc hořce chutná. To nic nemění na tom, že Babiš vadí dnešnímu „mainstreamu“ (těm, kdo 28 let utvářeli českou politiku, veřejnou debatu o ní a ideologicky i tematicky ji definovali) nikoliv proto, že je kapitalista – ale spíš proto, že je post-transformační kapitalista, který jen dokládá nevyřčený fakt, že převody majetku nebylo v ČR zdaleka postaveny na odmítnutí „totalitní“ minulosti, ale že někteří – za asistence postkomunistických sloganů – mohli v klidu přetavit privilegia minulosti v privilegia současnosti. Pravdě a lásce navzdory…

Tragická je role ČSSD jako tradiční, historicky ukotvené a také poměrně početné politické strany, strany práce. Jenže právě ona záhy po roce 1989 padla za oběť jednak světové konjuktuře extrémního středu (blairizace), tak domácím podmínkám antikomunismu, které ji nutily k faustovské dohodě s pravicí, ať už v podobě koalice s Babišovým ANO nebo tiché velké koalice s ODS. Letos „smlouva s Mefistofelem“ vyprší. Sociální demokracie tak bude následovat osud parlamentně-kartelových spojenců – především hlavního transformačního pilíře politické scény ODS.

Podstata politiky, její smysl i důvody, proč se těžko a v často v krvi utvářela moderní demokracie se nezměnily. V politice jde pořád o moc a v demokratické politice se jedná o věcné vyjednávání a hledání toho, jak organicky uchovat většinu velmi odlišných sociálních skupin uvnitř politického procesu. A to především schopností zaručit či „obsloužit“ jejich hlavní zájmy, a to včetně klíčové otázky přerozdělování. No taxation, without representation – žádné zdanění, bez reprezentace bylo heslem americké revoluce a je platné do dnes. I když za schopností inkluzivně reprezentovat zájmy většiny (pracujících) dnes stojí otazník s vykřičníkem.

Budoucnost s otazníky

Jedno je asi jasné. V následující periodě se budeme pohybovat v přechodném období, které povede buď k nové obrodné proměně politických systémů, tak aby lépe reprezentovaly roztříštěnou společnost, lépe kontrolovaly a řešily její konflikty. A v rámci této změny bude zásadní otázka, zda současná symbióza demokracie a kapitalismu funguje? Jaká je sociální a politická úloha práce a jak se práce proměňuje sociálně. Má její proměna odpovídající politické vyjádření? Další možnost je, že za pomocí formální fasády současného systému, se ponoříme do doby autoritativního vládnutí pod taktovkou nové symbiózy ekonomické moci kapitálu a politické moci jím kontrolovaného státu. Pomáhat mu bude divadelní šou píárových agentur, závislých a ideologicky laděných médií a také stále horší lidský kapitál, který paralyzoval občanství i v těch nejzákladnějších kompetencích. Nemělo by přitom uniknout to, že ekonomickou deregulaci trhem tak doplní regulace sociální či spíš sociálně konzervativní, marně chápaná jako lék na nemoci trhu…

Cesta k lepší demokracii a politice vede z definice demokracie zdola a z místa a přes odmítnutí či aspoň zkrocení nadvlády peněz a ekonomickému kalkulu. Není nemožná, ale bude ještě dlouhá.