Jiří Guth kriticky reaguje na text Pavla Janíčka a Antona Doktorova o účincích ekologických opatření a roli Evropské unie i byznysu.
Cítím silné rozpaky z dialogu Pavla Janíčka a Antona Doktorova o „účincích ekologických opatření“. Popravdě nevím, co má být hlavním sdělením celého textu. V první části převažují poněkud laické dojmy a ve druhé jsou zase jen různá čísla, sice důležitá, ale bez kontextu, interpretace a závěru.
Litanie Antona Doktorova, jakkoliv zřejmě dobře míněná, prozrazuje nejen neznalost konkrétních environmentálních opatření na úrovni EU, ale také nejasné představy o základních principech fungování EU, například vymezení působnosti unie a členských států.
EU má mnoho různých nedostatků. Tak třeba příprava předpisů je velmi komplikovaná… ale navzdory tomu poměrně transparentní. Tedy v tom smyslu, že s trochou úsilí se dá zjistit, proč které opatření bylo schváleno a proč ne. Legislativa se také opírá o solidní faktické (statistické) údaje. Eurostat sice nemá bůhvíjaký rozpočet, takže do značné míry musí spoléhat na data dodaná členskými státy, ale dost dobře aspoň ví, jak (ne)spolehlivá ta data jsou.
Hlavně ale je třeba znovu a znovu připomínat, že unijní právní předpisy mohou upravovat jen to, co spadá do působnosti Unie. To má hluboké historické kořeny, je to mocně ovlivněno zájmy některých států a nepřímo i korporací. Takže stěžovat si na Unii, že v dané oblasti, třeba v ochraně životního prostředí, reguluje jen něco, a naopak něco intuitivně problematičtějšího nikoliv, v naprosté většině případů prostě nemá smysl a logiku.
Pan Doktorov zmiňuje vliv byznysu – naznačuje, že právě ten „je za tou úžasnou ekologií“. To má pravdu, ale v naprosté většině případů to není způsobené nějakým lobbingem korporací v Bruselu, ale jejich dlouhodobým vlivem na mezinárodní, více či méně celosvětové dohody a instituce, především na Světovou obchodní organizaci (WTO). Bruselští úředníci velmi dobře vědí, co brání zdanění leteckého paliva nebo regulaci emisí z lodních motorů. Čistě na okraj, to vědí i úředníci dejme tomu na pražském magistrátu, ale ani oni to nedokážou účinně změnit. Hlavně ale na pražském magistrátu i v Evropské komisi rozhodují politici o tom, co budou úředníci dělat. Na unijní úrovni ještě pořád rozhodují povětšinou politici z jednotlivých členských států (a v menší, ale rostoucí míře i poslanci Evropského parlamentu). Takže když chceme něčeho dosáhnout – nebo něčemu zabránit – na unijní úrovni, musíme se obracet na „své“, jakož i sousední a jiné politiky. Nadávat na bruselské úředníky nebo se jim vysmívat nejenže obvykle nemá opodstatnění, ale hlavně nápravu nezajistí.
K číslům a grafům, které doplnil Pavel Janíčko, snad jen tolik, že přinejmenším mezi ochránci prostředí probíhají vážné diskuse o tom, která část fosilní energetiky je ďábel a která belzebub, tedy jestli dříve odstavovat jaderné nebo uhelné (jinde ve světě i ty na ropu) elektrárny. Ovšem jaksi před závorkou je v těchto diskusích vytčeno, že jediný skutečně zodpovědný přístup je co možná úplný přechod na obnovitelné zdroje. V tomto rámci pak můžeme, a to i na stránkách !Argumentu, zkoumat, jakým způsobem a jak rychle ten přechod provést a ovšem, kdo ho má zaplatit. Nemyslím vůbec jako ironii, když tu připomenu už zlidovělé “Zdroje jsou”…