Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že se kolektivně sdílený strach stal převládajícím prvkem současné politiky. Čeho nebo koho se bojíte definuje zdánlivě různá společenství strachu, která pracují na základně stejných vzorců.
Asi jedno z největších zklamání a selhání dnešního liberálního myšlení je návrat kolektivního strachu jako významného či dokonce převládajícího prvku veřejné debaty a politiky.
Pospolitě a sociálně sdílený strach není často racionální, i když pro něj mohou být některé racionální příčiny, je kolektivní a stmelující, tedy vede až k omezování názorové diverzity a prostoru pro jednotlivce. Strach je emotivní, nese s sebou prvky jako je charisma a intuice, než že by stál na argumentech a jejich promýšlení (deliberativní pojetí politiky a demokracie). Strach je nástroj vlády, který odkazuje k ne moc vábné minulosti, kdy zavedl celé společnosti ke zločinům proti lidskosti a do krvavých válek, započatých za potlesku zpovykané veřejnosti. Kolektivní strach přivádí k vytváření kolektivních nepřátel, k návratu zobecňování a esencialismu, k totalizujícím závěrům a k pocitu oprávněné obrany – nutnosti bránit se a á konto toho sahat k „výjimečným“ opatřením, špatným kompromisům či smlouvám s Mefistofelem.
Zklamáním je návrat strachu do politiky proto, že soudobý liberalismus víceméně věřil, že k návratu emocí, kolektivních identit a nepřátel už nikdy v takové míře nedojde. Selháním proto, že se dnes značná část liberálně smýšlejících na politice strachu podílí, i když si to často asi ani neuvědomuje. To prozrazuje, že kolektivní rámce politiky a sdílených emocí se nepodařilo porazit. Smysl pro proporce a racionalitu je spíš výjimka, než že by byl pravidlem.
Od islamofobie k rusofobii
Na jednu stranu je tu islamofobie, která v sobě obsahuje mišmaš racionálních obav (terorismus a jeho vztah k islámu, odlišnost islámského vidění veřejného a soukromého, reálné problémy s integrací) a předsudků či stereotypů, někdy zarámovaných představou o naší nadřazenosti a jejich podřadnosti (čili kulturního rasismu). Disproporční islamofobii sdílí mnoho lidí, někteří politici ji umně využívají k mobilizaci podpory voličů i jako téma, které odvádí pozornost. Argumentem je strach z civilizačního ohrožení, které představují dle mnoha lidí i jednotliví muslimové. Celkově se vytvořil určitý obecný portrét islámu a muslimského migranta jako někoho, kdo nás bytostně ohrožuje. Buď skutečně bezpečnostně, anebo kulturně a civilizačně.
Většina liberálních hlasů to dnes odmítá, poukazuje na to, že se jedná o iracionální strach z cizího, že islám je náboženství jako každé jiné a že důležité je vidět jednotlivé příběhy lidí, kteří přicházejí jako uprchlíci do Evropy. V případě terorismu je tu také jasný argument. Ten tvrdí, že teroristické útoky jsou především věcí individuálního selhání, nemají jednotný rukopis a často se rovnají psychickému onemocnění jednotlivců, nikoliv sociálně-politickému jevu.
Rusofobie je bohužel obrácenou stranou liberální argumentace. Tady je strach na místě, protože Rusko přece skutečně je ohrožením liberálního Západu a našeho „způsobu života“. Z racionálních důvodů se uvede anexe Krymu, vojenská modernizace Ruska či nečitelnost Kremlu v jeho zahraniční politice. A také k nim se přidá řada předsudků a stereotypů. K těm základním opatří intuitivní odpor ke konzervativismu, ke kterému se Rusko hlásí, či prvky kulturního rasismu, například chápání Ruska jako podřadné země (africká země s jadernými zbraněmi) a Rusů jako primitivních barbarů. V tomto případě zobecňující názory přece jenom platí a jednotlivé příběhy mají význam jenom s ohledem na oponenty režimu. Rusko je nepřítel a mnozí liberálové věří, stejně jako věří jejich islamofobní příbuzní, že takový názor odpovídá pravdě a je zcela racionální. Strach je tu zcela namístě a nemůže nás zavést na tenký led emocí, špatného odhadu, nepochopení, předsudků, a dokonce kulturního rasismu. A také tady je Rusko a strach z něj součástí politické mobilizace některých politických stran a politiků.
Zatímco bránit se proti islámu zašpérovanými hranicemi a pevností Evropa je považováno za projev fašismu, slova, které je dnes tak zprofanované, že jeho smysl už – mám obavu – málokdo bere vážně, tak zašpérovaná hranice s Ruskem je liberální řešení, které je zcela v pořádku. Proti konzervativnímu Rusku je třeba se bránit i za cenu zavedení cenzury, omezení svobody slova, a dokonce i přípravou na spravedlivou válku, která se povede ve jménu liberálních hodnot.
Rusko jako vojenská velmoc (v Evropě) ohrožuje „liberální pořádek“ vizuálně mnohem víc než roztříštěné skupinky uprchlíků a migrantů, které z jejich domovů a kulturního prostřední vyhnaly války a konflikty často vedené ve jménu liberálních myšlenek. Právě oni představují v liberálním pojetí jakousi tabula rasu, která mlčky potvrzuje předpoklady o významu jednotlivostí a univerzální lidskosti před kulturními zvláštnostmi či historii a hlavně pamětí. To v případě Ruska neplatí, zde mají základní význam právě jeho zvláštnosti, konkrétní historické zkušenosti s ním i historická paměť, které jasně dokazují, že Rusko představuje pro Evropu věčného agresora (zatímco problematické dějiny vztahů Západu a islámu jsou jakoby překonány). Prostě, vyberte si (bez ironie).
Řekni mi koho nebo čeho se bojíš…
Veřejný prostor tak dnes ovládají dva druhy kolektivních strachů, které jen podporují celkovou nejistotu a úzkost ve společnosti. Pokud to pro účel argumentu přeženu, tak konzervativní/liberální linie prochází právě kolem otázky, koho nebo čeho se kolektivně bojíte? Jestli se bojíte Ruska, potom jste většinou „liberál“, kterému jde o zachování „našich“ liberálních hodnot a svobod. K tomu jsou dobré i ne moc liberální kroky jako je cenzura, omezení svobody slova nebo zbrojení a militarizace či nové zdi a ploty na hranicích.
Jestli se bojíte islámu, potom jste nejspíš „konzervativec“, který se brání civilizačnímu ohrožení Evropy proti islámské invazi, která zvěstuje nechtěnou změnu. A k tomu jsou dobré i takové kroky jako je posílení bezpečnosti, porušení ústavní svobody vyznání a posílení dozoru doma. Obě strany představují společenství strachu a jsou samozřejmě přesvědčeny, že jejich argumenty, jejich poznatky a kroky, jak s nepřítelem a hrozbou bojovat, jsou správné a oprávněné vzhledem deklarovaným cílům. A že ti, kteří jejich názory zpochybňují nebo prostě nesdílejí, představují sami hrozbu. Nicméně z hlediska moci se nejedná o symetrické tábory. Strach z Ruska je strachem oficiálním, který vyhlašují washingtonské tlampače a tváří se přitom, že jim jde přece o univerzální dobro lidstva. Strach z islámu a z migrace je mnohem více proti-establishmentový a nemá tak silné oficiální zakotvení, i když jeho moderním původcem není v dnešní době nikdo jiný než ty stejné washingtonské tlampače po událostech 11/9.
A liberální demokracie? No s tou to v tom svíravém obležení nepřátel a obránců v jedné osobě moc dobře nevypadá…
Ilustrační obrázek: Autor – Winfried Weithofer, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=63939527