Ivo Šebestík se ptá na okraj včerejší demonstrace za svobodná a nezávislá média, zda má smysl demonstrovat, když svobodu zničit žurnalistiku už svobodná média svobodně využila?
Některé události či jevy jakoby se skládaly ze dvou vrstev, které k sobě patří jen vzdáleně. Jedna vrstva se ukrývá hluboko pod povrchem, je neviditelná, a stojí vskutku za důkladnou analýzu a mnohdy i za varování celému lidstvu. Naproti tomu vrstva svrchní, viditelná, je natolik trapná a ubohá, že je pro ni škoda slov.
Leccos nasvědčuje tomu, že nepokoje organizované v zemích Visegrádské čtyřky, shodou okolností téměř ve stejný čas, proti některým legitimně zvoleným politikům dost možná podporuje současný establishment. Samotná témata konkrétních nepokojů, demonstrací, výzev, petic, jiných podpisových akcí a dalších nástrojů, které establishment používá, jsou pochopitelně zcela nepodstatná. Vybraná účelově a podle toho, co by, podle mínění organizátorů, mělo „zabrat na lidi“. Důležité tedy je, aby působila především na špatně informovanou a politicky labilní část společnosti a mobilizovala ji k podpoře velkého kapitálu a s ním propojených struktur, což znamená k dalšímu snížení míry bezpečí doma i ve světě a prohlubování sociální nerovnosti.
Protesty mající takovýto původ bývá ale naštěstí poměrně snadné odlišit od protestů, jejichž legitimita se zakládá na požadavcích, které směřují ke zlepšení života lidí, ke snížení rozdílů mezi bohatými a chudými, k odstranění světové chudoby, k vyšší míře bezpečí a větší rovnosti mezi různými skupinami obyvatelstva, k zastavení eskalace zbrojení a obecně k podpoře míru mezi státy a národy, namísto provokací, výhrůžek a konfrontací. Tyto cíle establishment a mocenské struktury na zřeteli pochopitelně nemají. Míří přesně opačným směrem. Jimi organizované demonstrace a „akce neklidu“ jsou bez argumentací, mají zvrácenou logiku a vesměs působí násilným, umělým až trapným dojmem.
Je docela překvapivé, že establishment disponující ohromnými finančními prostředky tak často selhává na chabé profesionalitě a nulové věrohodnosti svých mluvčích. Jak by si nedokázal zaplatit nic lepšího! Zaplatit by to jistě dokázal hravě, jenže problém spočívá v tom, že špatné úmysly se špatně podávají veřejnosti. Lidé, kteří tak činí, jsou v podstatě politováníhodní, neboť prodávají nesmírně nekvalitní zboží, dokonce veřejně nebezpečné, a přitom se musí snažit vypadat důvěryhodně, což jim pochopitelně nejde. Převlékat vlka do ovčích kůží nebývá vskutku snadné!
Redukují proto své „protesty“ jen na floskule a prázdné vyčichlé fráze o ochraně svobody a demokracie, což je přesně ten cíl, který ve skutečnosti u moci a ve velkém kapitálu zabydlené struktury devalvují svou podporou sociální nerovnosti, válek a prohlubování propasti mezi světem bohatým a chudým.
Svobody zničit žurnalistiku svobodná média svobodně využila. Zač tedy demonstrovat?
Je úplně zbytečné komentovat a hodnotit středeční demonstraci takovýchto „aktivistů“ (AUVA) na Václavském náměstí v Praze. Její téma, svoboda údajně nezávislých médií na čele s Českou televizí, působí jako špatný vtip. Vždyť právě tato údajně nezávislá média mají na svém kontě záplavu nepravdivých informací vztahujících se ke všem americkým válkám od bombardování Jugoslávie, přes první a druhou válku v Zálivu a Afghánistán až k „arabskému jaru“ a sérii oranžových revolucí záhadného původu ústících v děsivě přízračný a fašizující ukrajinský Majdan. A není tomu dlouho, co se tato média vyznamenala při posouzení války v Sýrii. Hanba mluvit!
Již téměř tři desetiletí tato média naprosto svobodně informují a komentují způsobem, který už přivedl většinu soudných lidí k tomu, aby je přestali sledovat. Přesně tuto svobodu tato média měla. Úplně svobodně, aniž by je kdokoliv omezoval, devalvovala žurnalistiku až na úroveň ostudných profesí.
Důvodů demonstrovat na téma mainstreamových médií bylo v minulosti víc než dost
Kdo po více než dvacet let sledoval zpravodajství těchto údajně Zemanem ohrožených svobodných a nezávislých médií a následné jejich komentáře a debaty v televizi, kdo pozoroval výběr „odborníků“, kteří v tom či onom médiu zdomácněli natolik, že tam měli snad i skříňku s oblekem a solvinu na umazané ruce (nebo spíš ústa?), takový divák (posluchač, čtenář) by dvacet let nedělal nic jiného, než běhal na Václavské náměstí, křičel, trhal si vlasy zoufalstvím a rozvíjel transparent se zbožnou prosbou, aby se tato média už ráčila probudit do reálného světa nebo aby se raději jednou provždy odmlčela.
Důvodů k demonstracím na téma českých mainstreamových médií včetně médií veřejné služby, u nichž není zřejmé, jaké že to veřejnosti jsou vlastně k službám, bylo za uplynulých dvacet a více let stovky. Mainstreamová média se za své dezinformační kampaně propagující pod falešnými a nepravdivými hesly americké války po světě ani jednou veřejnosti neomluvila. Neomluvila se za mlčení o vyhnání 200 tisíc Srbů z republiky Srbská Krajina, za dezinformace kolem Kosova, za dokonalý nezájem o příčiny záhadného úmrtí jugoslávského prezidenta Miloševiće u ICTY v Den Haagu, a vůbec za nezájem o skutečný smysl tohoto protisrbského tribunálu. Pomlčela o cílech americké vojenské základny v Kosovu a pomlčela o amerických plánech na využití Krymu, stejně jako pomlčela o pozadí gruzínského konfliktu s Ruskem a o charakterových vlastnostech jistého Saakašviliho.
A takto bychom mohli pokračovat donekonečna. Člověk, který omezí svoji informovanost na většinu z mainstreamových médií, se stává obětí dezinformací a klamu. Události klamně sdělované těmito médii se po čase vždy nějakým způsobem odhalí v jejich reálnější a pravdivější podobě. Lidé, kteří řídí tato média a i samotní jejich angažovaní redaktoři a moderátoři necítí ovšem ani nejmenší stud za to, že informovali nepřesně, selektivně, tendenčně nebo dokonce lživě! A nyní se cítí ohrožení ve své svobodě???!!!
Demonstrovat za ochranu NEZÁVISLOSTI(!) těchto médií a označovat je dokonce za „pojistku demokracie“ je asi ten nejhorší vtip, jaký si někdo mohl vymyslet. Česká veřejnost – ovšem ta desetimiliónová ne několikatisícová! – na omluvu médií stále čeká. Čeká samozřejmě marně. A proto se naprostá většina národa protestů krajně podezřelého původu neúčastní.
Caligula se vrací
Je tu však ještě jedna otázka. Vzhledem k tomu, že americký prezident Donald Trump slibuje americké armádě, před námořní pěchotou v San Diegu, že ji vyzbrojí ve vesmírném stylu, tedy zřejmě pro hvězdné války, a že se USA vydají na Mars, diagnóza pro svět according to Washington zní jasně – šílenství! Nikoliv mise na Mars, jež by směřovala k obnovení atmosféry na této planetě za pomoci technologií, které existují již nyní, a která by zahájila přípravu Marsu k budoucímu osídlení člověkem. Vesmír, jak se zdá, není ale zkoumán a dobýván za mírovými účely. Ale právě naopak!
Vzpomínám si, že když jsem v mládí četl Tacitovy Letopisy a Suetoniovy Životy dvanácti císařů, že jsem byl docela rád, že nežiji v časech císaře Caliguly a že šílence na trůně má svět už za sebou. Říkal jsem si, že tehdejší Řím musel vypadat jako blázinec a byl jsem rád, že čas Caligulův a čas Neronův vypršely.
Dnes už takový optimista nejsem. Staří Římané měli ovšem – a na rozdíl od nás – štěstí, že po smrti těchto šílenců mohli uvést svou zemi zase do pořádku. Prostředky, které jejich blázni na trůnech měli k dispozici, mohly sice proměnit Řím v trosky a popel a zabít spoustu lidí, nebo když už nic, alespoň dokázaly přivléct do Říma sítě plné mušlí ukořistěné Neptunovi. Zničit zeměkouli ale tito neléčení maniaci nemohli. Kdyby měl Caligula atomovou bombu, je ale docela možné, že by ji použil. Donald Trump, který svým zájmem o militarizaci kosmu učinil významný krok k oběma římským vládcům, ji má a chce ji dost možná vynést na oběžnou dráhu kolem Země, aby odtud trefil Moskvu a Peking. Naše vyhlídky jsou tudíž, řečeno s Dickensem, opravdu „nadějné“.
Je ale také docela dobře možné – svět na to už začíná vypadat – že někteří nesmírně bohatí jedinci považují Zemi za svoji hračku a že se prostě baví tím, že tu nechají zbankrotovat jeden stát, tam se postarají, aby padla vláda, či zaplatí odstranění prezidenta. Musí to být pro ně nesmírně zábavné. A když se bohové začnou nudit, mohou změnit etnickou, kulturní a náboženskou mapu celého jednoho kontinentu. Dejme tomu i Evropy, když do ní přemístí třeba část obyvatelstva Blízkého východu. (Řekové asi bojovali proti Peršanům u Marathónu zbytečně! Asijský býk Európu na svém hřbetě dost možná opravdu odnese.)
Zkrátka, když hra, tak proč ne velká hra? Že budou mrtví? Ale copak generály v bitvách zajímá, že kolem nich umírají jejich vlastní vojáci? Důležité je, aby jich zbylo dost pro příští útok a konečné vítězství, jež generálovi přinese uspokojení z dobře vykonané práce. A metál!
A vracejí se i svéhlaví a nevyzpytatelní bohové
V původní verzi velmi hezkého romantického ba pohádkového filmu Souboj Titánů přemísťuje Zeus svého pozemského syna Persea ze země do země, když jej bere do prstů jako hliněnou figurku. A stejně tak jiného mladíka za trest znetvoří pouhým pohybem ruky. Poseidón pak na příkaz svého „velkého bratra“ zničí celé město přívalem vod, a aby to nebylo všechno, vypustí na svět jednoho z titánů. Řečtí bohové si takto skutečně prý hráli s lidmi a jejich osudy. Staří Řekové i Římané v to věřili. Nijak zvlášť své bohy neobdivovali, neboť jim přisuzovali všechny lidské vlastnosti, jen mnohonásobně hypertrofované. Řecký bůh to byl vlastně velký a nesmrtelný člověk, jemuž nic lidského nebylo cizí. Tudíž docela nebezpečný parťák.
Řečtí bohové byli vskutku nelítostní vládcové lidských osudů. Velmi nevyzpytatelní, dokonale svéhlaví a často bezohlední. Jejich chování mělo původ v moci, kterou vládli nad lidmi. Považovali se za vůči lidem vysoce nadřazené, takže z toho titulu s nimi nakládali. Jejich jediným nedostatkem ve srovnání se současnými miliardáři bylo, že se nepovažovali za pány Osudu. Na Osud byl i Zeus krátký. Současný mnohonásobný miliardář nikoliv!
Kdyby řečtí bohové přetrvali do našich časů, dost možná by pro své potěšení také přiváděli státy k úpadku a měnili vlády a prezidenty ve státech jiných. A třeba by i oni zatoužili změnit etnické složení obyvatelstva některého kontinentu, vnést do něj chaos, násilí, nenávist a válku. Bohové měli rádi války. Arés (Mars) s kulatým štítem u nohy se jimi bavil i Palas Athéna si se sovou na rameni vyrazila podívat se na bojiště Trojské války. Dokonce též Afrodité (Venuše), jejíž zájmy byly v zásadě jiného druhu, v ní měla svého oblíbence. Když se lidé mydlí, bohové si užívají podívané. Mají místa v první řadě.
Pokud současní oligarchové dospěli – jako Caligula – k mínění, že jsou bohy, kteří si mohou všechno dovolit, neboť není síla, která by je zastavila, pak je obraz současné situace na Zemi ještě mnohem černější, než si troufáme připustit. A ti, kteří demonstrují za „svobodu“ médií, která už dvacet let svobodně nesdělují pravdu, si přejí v podstatě to, aby na Zemi už nikdy nebylo bezpečně. Podpora ničím neomezované hegemonie Spojených států nad světem, jež se již ukázala být krajně neodpovědnou, je tím nejnesmyslnějším důvodem, pro který by snad měli lidé vyjít do ulic.