Voliči v Itálii se posunuli od nadšení pro EU ke skepsi. Proč vlastně a jak to souvisí s distribucí prosperity v Evropské unii a aurozóně?
Martin Wolf píše pro Financial Times o tom, že dokud nebude v EU lépe distribuována prosperita, Evropa zůstane bezbranná vůči dramatickým změnám.
Italské volby jsou lekcí pro Evropu. Vždyť Italové patřívali k nejnadšenějším zastáncům evropského projektu. Ale to už neplatí. Kombinace ekonomického zpomalení a politické neschopnosti zdiskreditovala nejen italskou politickou elitu, ale dokonce i spojení země s EU. Neznamená to, že Itálie z EU odejde, náklady by byly příliš velké. Ale znamená to, že narůstá napětí mezi Itálií a evropským establishmentem a lze očekávat další finanční a ekonomické problémy. Výsledek italských voleb je stejně šokující, jako byl Brexit či zvolení Trumpa: 55 % voličů si vybralo euroskeptické a anti-establishmentové strany. Hnutí Pěti hvězd, amorfní strana protestu, získalo 32 % hlasů a pravicová a nacionalistická Liga získala 18 %. Výsledek sociální demokracie (PD), v niž evropský establishment vložil svou důvěru, se propadl z 41 % před čtyřmi lety na 19 %, píše Wolf.
A Berlusconiho Forza Italia spadla na 14 % – populistická revoluce požrala svého otce.
Proč jsou italští voliči tak zklamaní? Očividná odpověď je, že ekonomický výkon je špatný, zatímco italští politici vypadají neschopně. Není to kvůli (a asi ani hlavně) účasti Itálie v euru, myslí si Wolf.
Jedním z aspektů eurozóny je nedostatečnost její celkové makroekonomické politiky.
V lednu 2018 byl CPI (index spotřebitelských cen) eurozóny o 7,2 % nižší, než by byl, kdyby se zvyšoval podle předpokladu míry inflace, která odpovídá cíli ECB. Dalším parametrem je nominální HDP. Nominální HDP eurozóny bylo ve 3. čtvrtletí minulého roku o 11 % nižší, než kdyby od roku 2007 rostlo „řádným“ tempem zhruba 3 %, tedy takovým, které je konzistentní s reálným růstem kolem 1 % a s inflací dvou procent.
Za vedení Maria Draghiho byla ECB vcelku úspěšná. Ale celková makroekonomická politika byla očividně nedostatečná. Nepodařilo se dodat přiměřený růst agregátní poptávce. V rámci slabého makroekonomického prostředí se projevily velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Německé nominální HDP v letech 2007-2017 vzrostlo o 34 %, italské za stejné období jen o 9 %.
Při tak slabém nominálním růstu HDP není divu, že německá jádrová inflace byla jen málo nad 1 %. Tak nízká inflace v hlavní věřitelské zemi znamená, že přizpůsobení konkurenceschopnosti je ještě těžší. Kdyby italská vláda mohla provozovat svou tradiční politiku inflace a devalvace, mohla dojít k vyššímu nominálnímu HDP. A to by jistě znamenalo i vyšší reálný HDP, píše Wolf.
Italské reálné HDP na konci roku 2017 bylo pět procent pod úrovní začátku roku 2007, a reálné HDP na hlavu dokonce o 9 % nižší, než v roce 2007.
Není divu, že Italové jsou zklamaní. Není pochyb, že Itálie má obrovské strukturální problémy, které omezují růst, přesto by se potenciální výstup neměl od roku 2007 o tolik snížit. Itálie trpí chronicky malou poptávkou, což eurozóna, tak jak nyní funguje, prostě není schopná napravit.
Jednak proto, že poptávka je celkově slabá a také proto, že při současném nastavení pravidel nemůže být poptávka směrována tam, kde je nejslabší. Prodloužená recese, vysoká nezaměstnanost a nízká zaměstnanost pak nemohou uniknout politickým konsekvencím.
Ale největším zdrojem frustrace může být fakt, že zvolení politici nemají téměř žádný manévrovací prostor. Takže otázka spíše zní, koho zvolit, nebo také nezvolit, aby prováděl politiku dohodnutou v Berlíně a Bruselu?
Proč tedy nevolit klauna, nebo stranu, kterou založit klaun? Nebude to žádný rozdíl a možná to bude legrace. Někteří italští ekonomové se domnívají, že země by mohla získat manévrovací makroekonomický prostor tím, že by začala vydávat „fiskální peníze“, tedy paralelní měnu, která by se mohla použít pro placení italských daní.
To je technicky možné. Určitě by ale v severní Evropě vypukla hysterie, protože by to zničilo měnový monopol ECB. Faktem ale je, že diskuze o tak radikální myšlence ukazuje míru deziluze v této velké a důležité zemi.
Dokud nebude eurozóna schopna vytvářet všeobecně sdílenou prosperitu, bude zranitelná vůči dramatickým změnám. Slabosti systému plus neschopnost demokratické politiky na té jediné úrovni, kde je to opravdu důležité, té národní, jsou receptem pro populismus a zranitelnost.
Itálie, jak mnozí poznamenávají, je moc velká na to, aby padla a moc velká na to, aby byla zachráněna (too big to fail, too big to bail). Ale voliči této země se posunuli od eurofilie ke skepsi. Ať se vám to líbí, nebo ne, rizika další dramatické změny jsou velká. Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.