Petr Schnur se podíval na „vyhnanecké“ výroky německé kancléřky Angely Merkelové širší politickou optikou a v souvislosti s německou vnitřní i vnější politikou.
Stará polévka sudetoněmeckého landsmanšaftu o křivdě vyhnání se znovu ohřála, tentokráte v politické kuchyni kancléřky Merkelové. V diplomatickém chaosu někde mezi blízkovýchodní cestou do Jordánska a Libanonu, rakousko-italsko-visegrádským vzdorem, migrantským chaosem doma a bavorským stresem najednou objevila zdánlivě nesmrtelné téma československé a jiné poválečné viny. Co asi vaří v politické kantýně velkokoaličního Titaniku pod merkelovským logem? Nejprve několik obecných slov.
Německé vůdcovství v Evropě tentokrát nevyslalo na přední frontu armádu – ta se teprve v druhém sledu pod dohledem ministryně Ursuly von der Leyenové, zvané Flinten Uschi, „modernizuje“. Historie tzv. sjednoceného Německa od 90. let dala tehdejším skeptikům za pravdu. Odklon od politiky bývalé bonnské republiky prováděla ta nová berlínská po kapkách a po malých, nicméně systematicky cílevědomých krůčcích. Řečeno v etablovaném orwellovském žargonu, jménem zodpovědnosti za prosazování demokracie a lidských práv ve světě. Jak tato „zodpovědnost“ vypadá konkrétně poznala již brzy na vlastní kůži Jugoslávie, konkrétně Srbsko. V praxi to znamenalo a znamená pryč od vojska strukturovaného ryze k úkolu teritoriální obrany státu, jak to předpisuje německá ústava, směrem k intervenční „army“, která chce nejen dohnat, ale i „přetrumfnout“ bývalé nepřátele, nyní rivalizující spojence Francii a Británii s jejich tradičními neokoloniálními armádami. Ale nejen to. Vedle plánované centralizace tzv. evropské armády pod německo-francouzským nebo francouzsko-německým komandem, o které z rozdílného politického pozadí a s různou motivací sní jak Berlín, tak Paříž, byla už před časem (v letech 2016 a 2017) v Německu vypuštěna první průzkumná politická dróna ohledně vlastní atomové bomby. Zatím se jednalo jenom o drónu mediální, vypuštěnou žurnalisty a různými „experty“, což je osvědčená taktika, jak na jedné straně zjistit reakci společnosti na odtabuizování dosavadního absolutního politického „no go“. Jde o to téma otupit, vzít mu jeho ostré hrany a zároveň je dostat do povědomí (a tím pádem do podvědomí) občanů bez toho, že by tito později, až uzraje doba a „historické výzvy“ se chopí reálně existující politici, padali v šoku do následné mdloby. Odborně se tomu říká práce s psychologií masy.
Argumenty „pro“ byly podobně jako v jiných případech k popukání: ruské nebezpečí, Trumpovo selhání a slabost francouzsko-britské nukleární kapacity. Jakoby v případě atomárního inferna několik německých raket na konci dějin něco změnilo, jakoby šlo o izolovanou evropsko-ruskou záležitost, ve které hrozí Putinův výlet s tankem do Paříže. Absurditu této argumentace potvrzuje množství amerických atomových hlavic na německém území a celkové aktivity Pentagonu, které Německo opět předurčují k předsunutému bitevnímu poli.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že hlavním cílem německé politiky je systematické posilování dominantního postavení v Evropě, ve kterém to ekonomické má být podtrženo i vojenským. Tento fakt si začalo uvědomovat stále více zemí, nicméně ránu tomuto vítěznému tažení zasadila „merkelovská“ migrační krize, která bez obalu ukázala, jak berlínská vláda kašle nejen na vlastní ústavu a zákony, ale i na postoje ostatních evropských zemí. Důsledkem německé vítací orgie bylo to, že se skepse změnila v otevřený odpor, na jejímž počátku stály východoevropské země, především ty sdružené ve Visegrádu 4.
Jednou větou.
Autor nemá ve zvyku odkazovat na vlastní texty, nicméně v tomto případě učiní výjimku, aby se zbytečně neopakovalo to, co bylo již několikrát napsáno.
A nyní k vyhnanecké rétorice samotné: proč toto téma, které normálního německého občana, o těch s migračním pozadím nemluvě, ani v nejmenším nezajímá? Proč nyní Merkelová vytahuje do prostředí evropské agendy rádoby moralizující pseudohistorické výroky, které navazují na politické a mentální ghetto Posseltova klubu a ostatních landsmanšaftů? Proč právě nyní?
Možné jsou odpovědi na dvou rovinách – osobní a „evropské“, začněme tou druhou.
Německá politika dokořán otevřených dveří bez sebemenší kritické reflexe a následné komandování jiných států znamenala pasování se do roviny nejen ekonomického a politického, ale i morálního vůdce Evropy, který de facto s nikým nepotřebuje diskutovat. Visegrád se této politice, která zcela evidentně vede nejen Německo, ale i Evropu do neřešitelného problému s předvídatelnými riziky a hlubokými sociálními i politickými důsledky, otevřeně postavil. Je tedy nejen možné, ale dokonce i více než pravděpodobné, že se jedná o odplatu za postoj Visegrádu 4 v této otázce. Otázkou v tomto případě zůstává, do jaké míry by se jí tímto tématem podařilo visegrádskou čtyřku rozhodit a jakou šanci by měla tuto záležitost posunout z naprosté evropské politické periferie do středu zájmu. První záleží na Visegrádu samotném, druhé je spíše nepravděpodobné. Otazník visí nad možným signálem do Rakouska, které se od německé vítací politiky radikálně odklonilo. Není ovšem tajemstvím, že právě tam existují síly, které by rády historii 20. století rády přepsaly [1] a které by Merkelová mohla mobilizovat jako spojence proti kancléři Kurzovi.
K rovině první.
Mutti Angela a její politická kariéra se táhne od aktivní funkcionářky východoněmecké FDJ přes ‚Kohlovo děvčátko (Kohls Mädchen)‘, předsedkyni CDU a účastnici bilderbergského setkání 2005, spolkovou kancléřkou v témže roce až po „matku všech uprchlíků“ aktuálně. A nyní, jako by toho nebylo dost, aspiruje na „matku všech vyhnanců“. Její závratná kariéra a s ní spojená politická exkluzivita ovšem utržila na domácí i zahraniční půdě ránu, která může znamenat politické k.o. V takovéto situaci je vítán každý spojenec a každé zástupné téma, které může pomoci odvrátit pozornost od vlastního selhání ve skutečně aktuálních, pro německou i evropskou společnost životně důležitých otázkách. Je nutné si přitom uvědomit, že velký výběr nacionalistických projevů zabalených do pseudoevropské morálky spolková kancléřka k dispozici nemá.
Posseltův landsmanschaft chce příští rok konat slezinu v Česku. Politické reprezentaci ČR musí být jasné, že se nejedná o svaz přátel Československé republiky a antifašizmu, ale o zájmovou, nátlakovou skupinu usilující o přepsání dějin 19. a 20. století. Evropský politický standard nejsou hermani, Havlovi nostalgici a slušňáci, ale Klaus, Zeman a všichni ti, kteří nepovažují totální výprodej národa a jeho dějin za projev mravnosti a vrchol demokratické politiky. Angela Merkelová a všichni ti, kteří by rádi z viníka učinili oběť, dějiny přepsat nemohou, pokud k tomu sami nesvolíme. Samozřejmě s „humanitou, evropanstvím a slušností“ na rtech…
[1] Zvláštní upozornění a doporučení platí zároveň sborníku prací ze semináře konaného v Brně 25.5.2016: Komu patří omluva? Historická pravda o poválečných událostech, Brno, 2016, který je nyní k dispozici v německém překladu.