Problémem není Čína. Problém je na straně světového obchodního režimu. Spravedlivý obchodní režim uzná pestrost hospodářských modelů.
Dani Rodrik píše pro Financial Times o tom, že je potřeba v obchodních pravidlech uznat přínosy jiných ekonomických modelů jako je třeba ten čínský.
Jak si obchodní svět poradí s mocnou a velkou zemí, jako je Čína, která očividně hraje globalizaci podle jiných pravidel? EU a USA z toho nespí, a je to vidět na reakcích amerického prezidenta, který Číně vyhlásil ekonomickou válku. Přístup Trumpa může být poněkud zvláštní, ale to, že je potřeba něco udělat s čínskou obchodní a průmyslovou politikou je široce sdílený názor, píše Rodrik.
Evropská komisařka Cecilia Malmströmová se nevyjadřuje tak tvrdě jako Trump, ale také si klade otázku, jak s globálním ekonomickým systémem smířit něco jako čínské státní firmy.
Je to ovšem špatně položená otázka, tvrdí Rodrik. Problém není u Číny, ale u světového obchodního režimu. WTO byla založena na předpokladu, že ekonomická politika v různých zemích bude konvergovat. Což se nestalo a příklad Číny to dobře dokazuje. A on taky není žádný dobrý důvod, proč by měly ekonomické modely zemí konvergovat. Pravidla se musejí změnit, bez ohledu na Čínu, aby dokázaly pojmout ekonomickou diverzitu.
Obchodní dohody v poválečném období dodávaly dost prostoru zemím k tomu, aby si hledaly vlastní cesty. Všeobecná dohoda o clech a obchodu zahrnovala jen zboží, zemědělství a služby byly mimo. Rozvojové země se mohly chovat dle svého výběru. V 70. letech byl zaveden speciální režim, jak reagovat na příliv levného textilu, byla zavedena možnost kvantitativních restrikcí.
Jenže WTO, která byla vyjednávána v době triumfu neoliberalismu, toto zcela změnila. Prakticky začalo platit, že jakákoliv domácí regulace, která může poškodit import, se brala jako obchodní omezení. A další dohody šly ještě dál, pro ně byl na prvním místě obchod a investice, to domácí bylo odsunuto.
Západní politici si myslí, že současná pravidla obchodu jsou nestranná a ke všem se chovají férově. Jenže obchodní dohody jsou politické dokumenty, upozorňuje Rodrik, ukazují zájmy toho, kdo vládne. Jsou to nadnárodní firmy, farmaceutický průmysl a mezinárodní banky se silně podílejí na jejich tvoření. Není divu, že dlouhodobé obavy ohledně ekologie a pracovních míst přijdou zkrátka.
Asi se nedá moc pochybovat o tom, že Čína porušuje minimálně ducha pravidel WTO v oblasti duševního vlastnictví a dotací. Jenže když si USA a EU na toto stěžují, zapomínají na svou vlastní ekonomickou historii. Čínské politiky se moc neliší od těch, které provozovali oni sami, když se také snažili dohánět. Americká patentní práva byla v 18. a 19. století velice laxní a americký textilní průmysl by nikdy nevznikl, kdyby „nekradl“ technologii z Británie a řada evropských sektorů jako ocel, letadla či auta byla vypiplána vládami.
Zapomíná se také na to, že čínská heterodoxní politika nevytvořila jen domácí růst a zásadním způsobem snížila chudobu, ale také vytvořila obrovský trh pro západní zboží a investice. Tenhle trh by nikdy nebyl tak velký, říká Rodrik, kdyby se Čína řídila západními učebnicovými poučkami.
Je možné, že aktivita vlády někdy zajde moc daleko, ale i tak je to domácí trh, které nese náklady. Stačí se podívat na evropskou plýtvavou zemědělskou politiku, připomíná dále Rodrik. Čína musí uznat, že i jiné země mohou mít své vlastní ekonomické a sociální strategie. Bohaté země by na první místo neměly dávat import a investice, když obchod ohrožuje fiskální pozici, pracovní práva nebo technologický pokrok.
WTO nefunguje, uzavírá Rodrik, protože WTO si toho na sebe vzala příliš mnoho. Spravedlivý obchodní režim uzná pestrost ekonomických modelů. Je potřeba usilovat o modus vivendi, ne o přísnější pravidla.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.