Novou knihu francouzského sociálního geografa Christopha Guilluyiho o tzv. “bobos” v dnešní Francii představuje české veřejnosti sociolog Jan Keller.
Francouzský sociální geograf Christophe Guilluy se ve své nejnovější knížce, jejíž název jsme volně přeložili, zabývá životním stylem a postoji nejúspěšnější části středních vrstev.
Jedná se o tu jejich část, která jednoznačně těží z vývoje globalizované ekonomiky. Jde zpravidla o mladé vzdělané lidi, kteří působí jako manažeři zpravidla v nadnárodních organizacích, anebo jsou špičkovými vysokoškolsky vzdělanými odborníky v ekonomicky zvlášť prosperujících oborech. Pro tento typ mladých a úspěšných se ujalo označení „bobos“, které Guilluy ve své práci přejímá.
Už v roce 2000 začal tuto část středních vrstev označovat americký žurnalista David Brooks termínem bobos, který je zkratkou výrazu „bohémská buržoazie“. Ve svém stejnojmenném bestselleru pojednal o vrstvě úspěšných, která zkřížila rebelantské a požitkářské postoje hippies šedesátých let s mentalitou yuppies let osmdesátých orientovanou na výkon a na vydělávání peněz.
Tito lidé ve Spojených státech i ve Francii pocházejí převážně z rodin vyšších středních vrstev, stejně tak jako z nich pocházeli jejich rodiče. Zvolili si kariéru v soukromém sektoru se zaměřením na finance, počítače a média.
Buržoazní bohémové mají dvě tváře. V pracovní době neúprosně soupeří s cílem vybudovat si co nejoslnivější profesní kariéru. Ve svém volném čase, na který kladou velký důraz, dávají přednost hravým formám konviviality a věnují se sběru přepestrého vějíře osobních zážitků, které jim mají posloužit k dalšímu vnitřnímu rozvoji. Představují tak svérázný pokus o syntézu hrabivosti lidí z velkého byznysu a revolty kontrakultury krajní levice šedesátých let.
Christophe Guilluy konstatuje, že právě tyto skupiny vyhlašují životní filozofii absolutní otevřenosti společnosti, dávají na odiv svůj altruismus, hovoří o žádoucnosti co nejvyšší různorodosti a o přínosech, které plynou z toho, že se obohacujeme kontakty s druhými.
Příslušníci horních středních vrstev žijí ve velkoměstech, kde je soustředěna moc finanční, politická a mediální, v jejíchž službách pracují. Někteří jsou orientováni spíše levicově, jiní více pravicově. Všichni však hovoří o přínosu globalizace, vyslovují se pro co nejrozsáhlejší deregulaci a vyznávají ideje multikulturalismu. Jedním slovem: spojují liberalismus ekonomický s liberalismem kulturním.
Problém je v tom, že postoje bobos nekorespondují s jejich jednáním. Hovoří o otevřenosti celé společnosti, ale bydlí zásadně v lukrativních čtvrtích, kde ceny nemovitostí jsou tak vysoké, že nikdo z nižších pater společnosti k nim nemůže proniknout.
Jen pro ilustraci: Před dvaceti lety se metr čtvereční bytu v Paříži prodával v průměru za 2 480 eur. Dnes stojí více než 8 000 eur a byty v centru Paříže a v její západní části stojí více než 15 000 eur za metr čtvereční. To v praxi znamená, že dělník, který je schopen ušetřit měsíčně sto eur, by si mohl koupit byt o výměře deset metrů čtverečních ve čtvrtích obývaných bobos přibližně za sto let.
Příslušníci těchto vrstev hovoří o žádoucnosti „sociální promíšenosti“, ale své potomky posílají do vybraných škol, do kterých nemají přístup potomci nižších vrstev, či dokonce děti imigrantů. Hovoří o přednostech obohacování se kontakty s druhými a odlišnými, ale žijí, pracují a pohybují se zásadně „mezi svými“.
Příslušníci horních pater středních vrstev, kteří šíří ideologii multikulturalismu, nejsou tak altruističtí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Trh práce ve světových metropolích se výrazně polarizuje. Na jedné straně jsou zde pracovní příležitosti pro vysoce specializované odborníky ve sférách, které zajišťují ekonomickou a mocenskou reprodukci společnosti. Jde o svět financí, ale i médií a částečně politiky. Na straně druhé existuje potřeba obslužných činností pro ty, kdo nadstandardně placená místa v soukromé i veřejné sféře obsadili. Jedná se o špatně placená místa v oblasti osobních služeb, úklidu, restaurací, ale i stavebnictví a údržbě bytového fondu.
Imigrace z chudších zemí do bohaté Evropy, konstatuje Guilluy, funguje na podobném principu jako delokalizace pracovních míst z bohatších do chudších zemí. Delokalizace umožňuje zlevnit zpravidla průmyslovou výrobu, imigrace umožňuje zlevnit poskytování služeb, které již z jejich povahy ze země vyvézt nelze.
S vydatnou pomocí imigrantů mohou příslušníci horního patra středních vrstev, kteří nejsou tak zámožní jako vrstvy nejvyšší, komfortně žít v metropolích i přesto, že je v nich jinak hodně draho.
Například slabé odměňování imigrantů třeba z Mali pracujících v kuchyních umožňuje bobos platit za oběd jen patnáct místo třiceti eur. Podobně nemají bobos prostředky na to, aby si mohli po vzoru staré buržoazie pořizovat do domácnosti služky na plnou pracovní dobu. Mohou si však najmout na omezený počet hodin denně či týdně imigrantskou uklízečku.
V tom se nová buržoazie nijak neliší od buržoazie staré. V obou případech se nahlas hovoří o emancipaci chudých a přistěhovalých, ale v obou případech životní úroveň a životní způsob téže buržoazie úzce souvisí s vykořisťováním chudých ať už doma, anebo v cizině.
Diskurz multikulturality přitom umožňuje dovedně maskovat podstatu těchto vztahů. Umožňuje zakrývat, že globalizovaná ekonomika už nepotřebuje mít v Evropě relativně dobře placené a sociálně chráněné dělníky. Velkou část jejich práce je možno vyvézt do lacinějších zemí. Globalizovaná ekonomika si v Evropě vystačí s velice dobře placenými ekonomickými, právními, mediálními atd. odborníky na straně jedné a s velice špatně placenými imigranty, kteří je obsluhují. Jsou laciní a nejsou odborově organizovaní.
Jako příklad města, které v tomto ohledu pokročilo nejdále, uvádí autor Londýn. V roce 2015 činil průměrný nájem v Londýně v přepočtu 3 500 eur, zatímco průměrná mzda tam činila jen 3 150 eur. Vysvětlit to lze tím, že dělníci a nižší zaměstnanci se již z města odstěhovali a obslužná pracovní síla (především z řad migrantů) bydlí ve špatných bytových podmínkách, kde se na nájem skládá vždy více lidí.
Za těchto podmínek umožňuje rétorika otevřenosti vůči druhým a vůči světu diskvalifikovat každého, kdo by chtěl protestovat proti postupující sociální polarizaci a prohlubujícím se nerovnostem. Kritici existujícího řádu jsou okamžitě nařčeni z rasismu, xenofobie a ze sklonů k fašismu. Téma sociální nerovnosti, kterou nelze tolerovat, je zamluveno a nahrazeno tématem kulturní odlišnosti, kterou je nutno tolerovat. To umožňuje horním vrstvám zahalit svoji sociální nadvládu do jazyka kulturní vstřícnosti, což dává vyniknout jejich morálním kvalitám a dává zaniknout jejich třídní pozici.
Tato strategie je pro horní vrstvy tím lákavější, že imigranti ani v nejmenším nezpochybňují jejich dominantní postavení ve společnosti.
Christophe Guilluy: Le crépuscule de la France d´en haut. Paris: Flammarion 2016.