Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak naší politice chybí odvaha pro změnu.
Na konci října českou politickou scénu rozvířily výroky bývalého ministra zahraničí a nyní předsedy zahraničního výboru Lubomíra Zaorálka o české roli v Afghánistánu. Zaorálek reagoval na další smrt českého vojáka slovy, že „jsme jako okupanti“ a z Afghánistánu bychom se měli stáhnout. Dokonce kacířsky řekl: „Byla to chyba jít do Afghánistánu.“
V nedělním pořadu Otázky Václava Moravce to exministr nepřekvapivě schytal od představitelů ODS a STAN, nicméně podporu nenašel poněkud překvapivě ani u předsedy KSČM Vojtěcha Filipa. Ten viděl výrok jako „nešťastný“ také vzhledem k tomu, že Zaorálek hlasoval v červnu pro vojenskou misi. Petr Fiala a Petr Gazdík samozřejmě požadovali Zaorálkův odchod z postu předsedy Zahraničního výboru. Což je samo o sobě typické – na jednu stranu politická taktika opozice oslabit vládu, na druhou projev názorové nesnášenlivosti našeho establishmentu, který se tradičně drží jednoho paradigmatu – a to i když se kolem něj radikálně mění stav věcí (viz listopad 1989).
Ovšem nedělní kritika byla jen dovršením celé vlny kritiky, ve které se předháněly hlavně pravicové strany. Argumentem bylo, že v Afghánistánu bráníme českou bezpečnost. Podle premiéra Babiše by dokonce odchod ze země znamenal, že by se terorismus dostal k nám. Čili prakticky se pokračovalo v americké argumentaci, která „vyváží“ bezpečnost za hranice, bez respektu k suverenitě zemí a s jasným názorem, že „naše“ bezpečnost je nadřazena všemu ostatnímu. Kupodivu nikdo nemluvil už o tom, jak pomáháme Afghánistánu v zavádění západní demokracie a v nastolování demokratického míru všude na planetě. To už by bylo po 17 letech moc i na český rybníček v závětří světového dění.
Nekonzistence Zaorálkových výroků je samozřejmě očividná a o něčem vypovídá. Jako ministr zahraničí se takto jasně nevyjádřil, i když neúspěšnost celé západní mise byla zřejmá. O dost méně očividné, natož pak automatické, jsou pro Česko pozitiva či snad vděčnost USA (kromě slovních obratů, které mezinárodní vztahy nedefinují). Platí to zvláště nyní, kdy je v Bílém domě prezident Donald Trump. Nicméně dvojí slovník je pro politiky dneška normou – stačí si vzpomenout na případ bývalého šéfa euroskupiny Jeroena Dijsselbloema, který ve funkci Řecku ordinoval tvrdou ekonomickou kúru okořeněnou arogantními argumenty, že jižní křídlo EU utrácelo „za pití a ženy“, aby později přiznal, že se v případě „terapie“ pro Řecko jednalo o neúspěšnou politiku. Na změnu názoru má samozřejmě právo každý, jenže v těchto případech je pro voliče vzkaz jasný: ve funkci dělám jedno, mimo ni říkám něco naprosto jiného (ex post, kdy už nic nemohu změnit) v rámci náhlého prozření. Pokud si k tomu přičteme, že řada politiků dnes dělá rozhodnutí, která přímo porušují jejich volební sliby a programy, nebo jsou v rozporu se zájmy voličů (sem patří nepochybně biblického zasívání větru všeho druhu), není divu, že dochází k populistické rebelii. Ta se staví proti stavu, ve kterém se mění vlády, strany, ale nemění se nic jiného.
Ještě jednu poznámku na okraj. Kacířská slova Lubomíra Zaorálka vyvolala reakce u našich vojáků, tj. nejvyššího velení, a následně kritiku toho, že vojáci by se k politickým otázkám neměli veřejně vyjadřovat. To ovšem bylo zase opožděné zjištění: se stále větším nárůstem sekuritizace politiky a neustálého skloňování hrozeb dochází k tomu, že vojáci dostávají stále větší prostor do politiky zasahovat. To je daň za současný úpadek klasické diplomacie, kterou nahradilo opakování ideologických manter a americké globální šerifování s „koltem nízko u pasu“.
V rozhovoru pro A2larm Zaorálek svoje výroky znovu obhajoval a také tvrdil, že dnes potřebujeme politiky, kteří by sloužili celé planetě a lidstvu, ne silné muže, kteří slouží jenom národním zájmům. Jenže ještě před tím potřebujeme politiky a političky, kteří mají odvahu měnit zavedená paradigmata ve funkcích, které jim byly svěřeny, a ne až ex post. Zaorálkovi lze přičíst k dobru, že aspoň z pozice šéfa parlamentního výboru dokázal říct, že císař je nahý. A sklidil za to „náležitý potlesk“, který připomíná reakcí ježka. Ostny ven, hlavně nic neřešit a neměnit. Ono to nějak dopadne.