Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč bezplatné školní obědy budí takovou hrůzu mezi českými neoliberály.
ČSSD znovu navrhuje zavedení bezplatných obědů pro děti v mateřských a základních školách (I. stupeň), návrh má tentokrát podporu premiéra (a velkokapitalisty sic!) Andreje Babiše, zatímco opozice a někteří novináři neoliberálně křičí (jako dříve), že jde tu o „socialistický švindl“ či „populismus“, tu o „komunismus“, který nebyl ani za komunistů (to jsme to dopracovali). Prý, jak bychom k tomu přišli, učit děti, že je něco „zadarmo“, když si dnes lidé toho, co je zadarmo, neváží.
Sociální demokracie argumentuje tím, že bezplatné obědy ve školách pomohou rovnému přístupu ke vzdělání, který v ČR rozhodně není samozřejmostí, přispějí k řešení sociální situace slabších rodin (např. matek samoživitelek) a vedle toho by měly i pozitivně ovlivnit stravovací návyky dětí.
Udělejme si jednu malou exkurzi do mojí druhé vlasti, Finska. Ve Finsku jsou školní obědy pro děti ve věku 7 až 16 let bezplatné a týkají se všech žáků v rámci povinné školní docházky. V řadě případů mohou místní komunity bezplatné školní stravování rozšířit i na vyšší školy (střední). Dnes se bezplatné školní obědy týkají asi 900 tisíc žáků a studentů. Ve finských cenových a platových relacích stojí průměrně jeden takový oběd 2,79 euro (2016).
Letos tento systém oslavil ve Finsku 70. výročí fungování. Ano, to znamená, že byl zaveden a funguje od roku 1948. Komunismus nebo socialismus?! Nikoliv. O bezplatném školním stravování bylo rozhodnuto v době liberálních vlád, v roce 1943, tedy fakticky ještě v době války, a země dostala 5 let na přípravy. Od té doby (tedy od roku 1948) funguje kontinuálně a zatím se ho nikdo rušit nechystá, protože se celkově osvědčil. Nikdo ho jako komunismus nebo socialistický švindl či příživnictví podle mých informací nechápe, je to normální součást vzdělávacího systému, který je celosvětově hodnocen velice pozitivně.
Je to zdarma? Samozřejmě, že nikoliv. Bezplatné obědy ve školách jsou placené z daní daňových poplatníků, tedy z části (a nejen) z daní rodičů či prarodičů dětí, z části na něj přispívají všichni, včetně firem, bank a všech dalších, kdo platí daně. Přičemž je jasné, že nejen z daní, které platí z příjmu či zisku, ale také například z těch, které platí každodenně v podobě DPH, daně na paliva a podobně. Jedná se o princip solidárního přerozdělování daní, což je jeden ze základních zdrojů veřejného (společného) rozpočtu. Přerozdělování bylo, je a bude základem politiky a politického boje ve fungující demokracii.
Ani v českém případě tomu nebude jinak. Bude se jednat o zdroje z veřejných prostředků, získané z daní a bude se jednat o jejich přerozdělení na základě určených priorit. Zdarma obědy nebudou ani v Česku. Tvrdit opak je naprostá demagogie, stojící navíc na vetché politické gramotnosti.
Ovšem česká opozičně-neoliberální kritika celého záměru je poměrně výmluvná. Už jenom argument, že je to zdarma, ukazuje na to, jaké chápání daní a jaký vztah k „eráru“ se společnosti vnucuje. Daně se v Česku platí stejně jako ve Finsku (z příjmu, DPH, z podnikání atp.), ale nemá se, pokud možno, za ně očekávat nic zpátky. Jinak řečeno, nečekejte z veřejných peněz nic, protože byste to měli „zadarmo“. A věcí zadarmo si prý lidé neváží, přestože si je předplatili v rámci daní! Tohle je logika českých neoliberálů po už skoro 30 letech budování tržního systému. Připomíná ne komunisty, ale mnohem spíše doby císaře pána a vrchnost.
Vynaložení 6 miliard korun na obědy pro děti je samozřejmě konkrétní formou přerozdělení, podobně jako se přerozdělují peníze na zdravotnictví, školství, vědu, na armádu a obranu nebo na mzdy a platy ministrů, poslanců a senátorů – řada z nich nyní mluví o „socialistickém švindlu“, ale nadprůměrné platy z veřejných peněz bere jako samozřejmost, o které se lidově nehlasuje. Není „erár“ jako „erár“, že?
Tento „principiální“ odpor k bezplatným obědům ve školách je ale celkem pochopitelný. A bude ještě sílit s tím, jak se nejnověji mluví o sektorových daních pro nadnárodní korporace (banky a operátory) v Česku jako o jednom z možných zdrojů financování. Obecně řečeno, v Česku se skoro 30 let dělala rozpočtová politika podle neoliberálního klíče. Jedním z jejích pilířů se stala například rovná daň, která jak známo zatěžuje především občany s nižšími nebo středními příjmy, zatímco privileguje lidi s vysokými příjmy (což nikoho jako „asociální socialismus“ nevzrušuje?). A zahraničním investorům se naopak musela umetat cestička v rámci „konkurenceschopného“ závodu ke dnu. Zároveň s tím vším se lidem vyprávělo, že tím, že zaplatí daně, to víceméně končí. Z toho, co jim zbude, si musí jako „odpovědní jednotlivci“ ještě doplácet i v rámci veřejných služeb, počínaje stovkami nesmyslných ověřených podpisů či kolků na úřadech a konče doplatky na léky či soukromé penze. Jak se zdroje z daní investují, kam se přerozdělí a jak dobře (jak rádi neoliberálové říkají „efektivně“) o to se, milý občane, moc nestarej, a hlavně nic nečekej zpátky. Nejde to, nemáme, hrozí deficit anebo přímo Řecko! Zahraniční investoři by nás nechtěli. Bezplatné obědy jsou vlaštovka, která tento celý diskurz narušuje, protože v případě, že se uchopí správně – ne jako „něco nezaslouženého zdarma“, ale jako solidární krok placený ze společných daní – může (zatím jen potenciálně) nabourat celou neoliberální logiku využitím veřejných peněz v rámci věci veřejné (res publica). Zkrátka to nabourá úzus o jediném správném přerozdělování – zdola nahoru. No a takové zpolitizování využití daní v Česku je to poslední, o co má náš neoliberální establishment zájem. Tak co „máš zaplacené daně, uhlíři?“