Mainstreamová levice nechápe pravou podobu EU a měnové unie, což ji vede k mylné víře, že EU je možné reformovat.
Italský novinář Thomas Fazi tvrdí, že je iluzí si myslet, že by EU mohla být demokratizována.
Nelze popřít, že je to pravice, někdy i extrémní pravice, kdo je schopen oslovit legitimní rozhořčení mas, marginalizovaných, chudých, kteří byli vystaveni čtyřicet let trvající neoliberální třídní válce.
Fazi připomíná, že spolu s Billem Mitchellem (australský ekonom) napsali knihu Reclaiming the state (ukázka z knihy zde), v níž tvrdí, že právě tyto síly byly jediné schopné dát určitou odpověď na širokou poptávku po teritoriální a národní suverenitě. Protože nadnárodní systém reprezentace na evropské úrovni nefunguje, je logické, že se hledá určitý stupeň kolektivní kontroly nad politikou a společností.
Iluze o demokratické reformě
To, jak evropské elity řešily krizi a desetiletí stagnace ukázalo, jak brutální a nedemokratická je základna moci, která stojí za EU, a především za měnovou unií, píše tvrdě Fazi. Evropa je nejméně populární v historii a představy o tom, že by bylo možné dosáhnout demokratické reformy, růstu ekonomiky i zaměstnanosti v rámci současné architektury, jsou iluzemi. A jak se dalo čekat, píše Fazi, pak krize legitimity byla využita pravicovými silami, které se obracejí k reakčním vizím národní suverenity.
Ovšem mainstreamová levice nadále vidí svou misi jako „záchranu Evropy před ní samotnou“ a nadále brání integrační proces údajně proti neo-nacionalismu, protože si naivně myslí, že EU a eurozóna jsou kompatibilní se sociálně demokratickými politikami keynesiánského střihu a s nadnárodní demokracií. Myslí si to navzdory veškerým důkazům, že je to přesně obráceně.
Tato pozice je především ukotvena v tom, že levice nechápe pravou podobu EU a měnové unie. Jaké vidí Fazi problémy?
Levicová obhajoba statu quo posiluje pravici
Zaprvé, role levice se tím omezuje na někoho, kdo brání status quo, takže tím pádem si zcela legitimní antisystémovou kritiku může hegemonizovat pravice (a především stížnosti občanů vůči EU). Pokud je alternativou vůči statu quo nabízená elektorátu jen volba mezi reakčním nacionalismem a mezi progresivním globalismem, pak levice už prohrála.
Tím, že země přejde na euro, nemilosrdně pokračuje Fazi, se země stává takovým lokálním úřadem nebo kolonií. Pozice mainstreamové levice navíc ignoruje to, že konstrukce EU je přesně stavěna tak, aby dodala výsledky, které dnes vidíme – oslabení suverenity lidu, masivní transfer bohatství zdola nahoru, oslabení práce, a především odstraňování demokratických a socioekonomických výdobytků, které byly dříve pro nižší třídy získány. Prostě EU je dnes udělána přesně tak, aby zničila radikální reformy, které chtějí tzv. progresivní federalisté.
Podívejme se na eurozónu. Makroekonomické politiky jsou uspořádány tak, aby byly zcela imunní vůči demokratickému procesu, protože členské země nemají nástroj, jak svou politiku změnit vzhledem ke konsenzu na ose Berlín – Brusel – Frankfurt. To, jak Evropská komise vztekle zaútočila na mírně podpůrnou fiskální politiku Itálie a samozřejmě to, jak se zacházelo s vládou řecké Syrizy, jsou dostatečné důkazy.
Britský ekonom Wynne Godley v roce 1992 napsal, že „moc vytvářet vlastní peníze, mít vlastní centrální banku, to je to hlavní, co definuje národní nezávislost“. Jenže evropské smlouvy jdou dál než za fiskální a monetární politiku. Neoliberalismus je pevně zakotven do tkáně EU, keynesiánské politiky jsou postaveny mimo zákon.
Určitě by se dala najít technická řešení, píše Fazi, aby byla ekonomika stimulovaná a dluh byl učiněn udržitelným. Řada návrhů byla předložena. Jenže rozložení moci mezi členy a zvolená neoliberální trajektorie ukazuje, že změna je politicky nemožná.
A realizovat radikální reformu solidaristickým směrem je už úplně nepředstavitelné. To by znamenalo vládu eurozóny, i s rozpočtovými deficity, podporu ECB, která by se musela reformovat, zespolečenštění dluhů, permanentní fiskální transfery mezi zeměmi atd. Fazi se ptá, jak by toto šlo udělat? V každé zemi EU by se musela k moci dostat levicová vláda a musely by se dostat k moci synchronně. Koneckonců, trpce připomíná Fazi, už jsme viděli, co se děje, když to jedna země zkusí sama. Pak by šly změnit smlouvy jen jednotným postojem v Evropské radě. Není třeba být jaksi přehnaně pesimistický, aby bylo patrno, že tohle se nikdy nestane, píše Fazi ironicky.
Anti-keynesiánská pozice německého establishmentu
I kdyby se levicové síly spojily, těžko věřit, že by Německo a další země „ordoliberalismu“ byly také součástí aliance vzhledem k tomu, jak je v Německu a jeho establishmentu zakořeněná anti-keynesiánská pozice. Ukazuje se dobře, že Německo nebude nakloněno jakékoliv rozumné reformě eurozóny ani se sociálnědemokratickým ministrem financí Scholzem, který jasně řekl, že Německo žádnou expanzi fiskální kapacity nedovolí. Čímž odmítl návrhy francouzského prezidenta, i když ty byly také problematické, uvádí Fazi.
Je navíc patrné, že Německo bude zdržovat také ty reformy, se kterými předtím souhlasilo.
Takže když levice trvá na „evropské reformě“ pak prostě dává bitevní pole k dispozici pravici. Současná krize EU a eurozóny není tématem pro zoufalství, ale je možností pro levici – přihlásit se k progresivní, emancipační vizi národní suverenity. Nemusí to být na úkor evropské spolupráce.
Naopak je dobře vidět, že jednotná měna, která zvýraznila rozdíly uvnitř EU a vytváří sociální katastrofu, ohrožuje i ty benefity, které EU přinesla.
Skutečná hodnota evropského projektu je ve schopnosti vlády práva a v multilaterální spolupráci v tématech jako je imigrace, klimatická změna – zkrátka v tématech, které jedna země nemůže sama zvládnout.
Vrátit národním vládám monetární a fiskální nástroje, aby se mohly postarat o své občany, by tuto spolupráci neoslabilo. Naopak, byl by to dobrý základ pro obnovený evropský projekt a obecněji i pro nový mezinárodní pořádek založený na mnohostranné spolupráci mezi suverénními státy.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.