Ondřej Krátký komentuje kauzu odcházení současného ministra kultury, která mimo jiné dobře odhaluje odlišnost politických stylů prezidenta a premiéra.
Ač česká politika není moje doména, dostal se spor o ministra kultury do fáze, kterou možná stojí za to krátce okomentovat. Dobře totiž vyjevuje klíčové rozdílné rysy stylů prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše. Babiš, jak víme, je pro Staňka odvolat a nahradit ho relativně neznámým koněm sociálních demokratů, Zeman je pro to s jakýmikoli soudy počkat, až jak dopadnou trestní oznámení, která Staněk ve věci Fajta a NG podal.
Jinými slovy: zatímco Zeman je konzistentní jak v tom, co by liberálně-umělecká fronta nazvala “kremlofilismem” či autoritativním potíráním svobod (ducha, uměleckého projevu apod.), je Babiš konzistentní v tom, jak balancovat, nezavírat si nikde dveře a s vidinou dlouhodobých strategických cílů takticky dávat malé či větší úlitby tu na onu, tu na druhou stranu. Stejně jak jde po hlasu lidu včetně vyjití vstříc umělcům podporujícím Fajta, jde na ruku socdem, kterou jako „férový koaliční parťák“ v těžké chvilce podrží. Geniální vyvažování, ostatně podobné tomu, jak si do poslední chvíle nechal dveře otevřené pro aliance v Bruselu jak s ALDE, tak – v případě drtivějšího vítězství „nacionalistů“ (resp. pro jedny ultrapravice, pro druhé evropských patriotů) – s případně výrazně pravicovými, „národoveckými“ frakcemi.
Oproti celé této záplavě emocí či taktizování je doporučení Zemana zcela logické a jako jediné odpovídá fungování státu, který by se měl řídit právem, zákony, respektem k ministerským kompetencím, ale i nezávislostí soudů.
Babiš by přitom měl být ten poslední, kdo by měl dělat jakékoli závěry před tím, než se vyjádřilo právo a spravedlnost – vždyť tu má přeci na starost osoba z nejpovolanějších: čerstvě dosaz…, pardon, jmenovaná, ministryně Benešová. Má-li tedy (i) ve věci Staněk vs Fajt jít o rozhodnutí, které je v kompetenci jejího rezortu, je nějaký důvod výsledek předjímat, a de facto tak rozhodovat za něj…?