Jan Schneider ve svém dnešním průvodci jazzovou hudbou zabrousil k latinskoamerické inspiraci jazzové hudby. A nejen tam.
Byly doby, kdy jazz nebyl ovlivněn latinskoamerickou hudbou. Pak se však objevil film Černý Orfeus (1959) s ústřední melodií Manhã de Carnaval brazilského skladatele Louize Bonfy, a bylo rázem vše jinak. Toto provedení partičky kolem barytonsaxofonisty Gerry Mulligana tu skladbu proslavilo asi nejvíce. Stojí za to uvést jména skvostných Mulliganových spoluhráčů, ať máte vodítko k dalšímu pátrání, líbí-li se vám tento styl: trombonista Bob Brookmeyer, trumpetista Art Farmer, kytarista Jim Hall, basista Jim Crow, bubeník Dave Biley.
Když už jsme hudebně v Latinské Americe, tak si poslechněme pěknou divočinu, neboli Spanish Lady, kterou napsal a hraje altasaxofonista John Handy. Nahrávka to je nejen živá, ale přímo zběsilá, ale za to fakt můžou ty holky! Burzovní transakce a jiné abstraktní pravdy takovou šťavnatou inspiraci opravdu neposkytnou. Ještě dvě věci tu jsou k poznamenání. Absence piana (obvykle produkujícího mnoho „hudebního smogu“) způsobilo, že skladba je zvukově neobvykle průzračná. A druhá věc, je to lichý (3/4) rytmus, a jak říká kabalista Shlomo Bar, sudé rytmy = přijímání, liché rytmy = dávání. Johna Handyho divoce doprovázejí houslista Michael White, kytarista Jerry Hahn, basista Don Thompson a bubeník Terry Clarke.
A teď něco meditačního na uklidnění. Původem marokánská krasavice Zehava Ben zpívá baladu v orientálním (mizrachit) stylu Aba šeli (Můj otec). V tomto případě je nepodstatné, že zpívá hebrejsky, protože tato zpěvačka zpívá též arabsky a je proslulá v mnoha arabských zemích (kde není vše izraelské bojkotováno). Její úžasný zpěv je chvílemi alternován jazzovými nástroji, což jest naprosto v řádu věcí, protože tato bohatá, umná a sofistikovaná orientální improvizační tradice je vlastně jedním ze zdrojů, z nichž propukl jazz.