Dossier: Tzv. „rychlá móda” (Fast Fashion) nemíří z přehlídkového mola rychle jen do skladu a ke spotřebiteli, ale také do odpadu.
Více než 60 % textilních vláken jsou nyní syntetické látky získané z fosilních paliv, takže pokud náš oděv skončí na skládce (asi 85 % textilního odpadu ve Spojených státech jde na skládky nebo je spáleno), nerozloží se. Stejně tak syntetická mikrovlákna, která skončí v moři, sladké vodě a jinde, včetně nejhlubších částí oceánů a nejvyšších vrcholků ledovců.
Zara a další podobné značky se rozšířily do nejvzdálenějších koutů planety. V knize „Fashionopolis“ (The Price of Fast Fashion and the Future of Clothes) spisovatelka Dana Thomasová přesvědčivě spojuje naše skříně s rychlou módou s globálními ekonomickými a klimatickými modely/krizemi a zakořeněním současného stavu módní biosféry jako celku (výrobní metody, pracovní postupy a dopady na životní prostředí) v historii oděvního průmyslu.
Její vyprávění je rozděleno do tří sekcí. První se zaměřuje na dnešní globální rychlou módu a regulérní módní průmysl a na to, jak se stali tak obrovskými, nenasytnými a zdánlivě neudržitelnými. Zahrnuje fascinující popis toho, jak smlouva NAFTA umožnila mezinárodní úspěch rychlé módy. Druhá představuje alternativní přístupy k výrobě oděvů, které Thomasová nazývá „pomalou módou“ (Slow Fashion): materiály pěstované v tuzemsku, často vyráběné nebo získávané z domácích zdrojů v relativně malém měřítku. Nakonec se setkává s lidmi, kteří se snaží systém zcela reformovat – od materiálů, které používáme, po výrobu oblečení a způsoby, jak nakupujeme.
Thomasová nám připomíná, že textilní průmysl byl vždy jedním z nejtemnějších odvětví světové ekonomiky. Textilie, produkt průmyslové revoluce, byly klíčové pro vývoj našeho globalizovaného kapitalistického systému a jeho zneužívání je dnes postaveno na dlouhé historii. Otrokářská práce na americkém jihu zásobovala továrny v Anglii, které byly proslulé dětskou prací a dalšími hrůzami. Ve Spojených státech vzaly tovární požáry na přelomu 20. století životy přistěhovalců.
Thomasová uvádí, že i dnes jsou v Los Angeles přistěhovalci, kteří jsou oběťmi mzdového vykořisťování, nemluvě o bangladéšských, čínských, vietnamských a dalších dělnících, kteří čelí pracovním podmínkám, které jsou přinejlepším ponuré a nanejvýš nehumánní. Móda je průmysl, který závisel na dřině bezmocných a umlčených a na snaze tento status udržet. (Tématu zneužívání levné pracovní síly nadnárodními korporacemi se věnuje ve své knize “Bez loga” Naomi Kleinová).
V jedné z nejsilnějších částí knihy líčí Thomasová tragédii kolapsu továrny Rana Plaza v roce 2013 v Bangladéši, která byla vyprávěna skrze trýznivé zážitky dvou přeživších. Zabito bylo 1100 lidí a zraněno dalších 2 500. A nejednalo se o ojedinělou událost: „Mezi lety 2006 a 2012 zemřelo při továrních požárech více než 500 bangladéšských oděvních pracovníků.“ Podotýká, že žádná z těchto zpráv (katastrofa Rana Plaza byla široce pokryta) nesnížila apetit Američanů na levné oblečení. Ve skutečnosti v témže roce Američané „utratili 340 miliard dolarů za módu“ a „většina z toho byla vyrobena v Bangladéši, část z toho pracovníky Rana Plaza ve dnech, které předcházely zhroucení budovy“.
Dopad oděvního průmyslu na životní prostředí
Globalizace umožnila vyrábět oděvy za stále nižší ceny – tak nízké, že mnoho spotřebitelů považuje oděv za jednorázové zboží.
Rychlá móda poskytuje trhu cenově dostupné oblečení zaměřené převážně na mladé ženy. Poptávku pohánějí módní časopisy, které pomáhají vytvářet touhu po nových kouscích pro každou sezónu. „Zvláště dívky jsou nenasytné, pokud jde o módu. Musí mít vždy to nejnovější. A protože je to levné, kupujete více. Naše skříně jsou plné,“ říká Mayra Diazová, matka 10leté dívky nakupující v módní čtvrti v New Yorku. Jednorázová couture se objevuje v jednom nákupním středisku za druhém jak v Americe, tak v Evropě za ceny, které činí nákup lákavým a likvidace je snadná.
Rychlá móda zanechává znečišťující stopu, přičemž každý krok životního cyklu oděvu vytváří potenciální environmentální a pracovní rizika. Například polyester, nejpoužívanější vyráběné vlákno, je z ropy. S nárůstem výroby v módním průmyslu se poptávka po umělých vláknech, zejména polyesteru, za posledních 15 let téměř zdvojnásobila.
Výroba polyesteru a dalších syntetických vláken je energeticky náročný proces, který vyžaduje velké množství ropy a uvolňuje emise, včetně těkavých organických sloučenin, částic a kyselých plynů, jako je chlorovodík, z nichž všechny mohou způsobit nebo zhoršit respirační onemocnění. Těkavé monomery, rozpouštědla a další vedlejší produkty při výrobě polyesteru jsou vypouštěny z výrobních závodů do odpadních vod. Americká agentura EPA (Environmental Protection Agency) podle Zákona o ochraně a využití zdrojů považuje mnoho zařízení na výrobu textilu za původce nebezpečného odpadu.
Otázky ochrany životního prostředí a bezpečnosti se nevztahují pouze na výrobu umělých textilií. Bavlna, jedno z nejpopulárnějších a nejvšestrannějších vláken používaných při výrobě oděvů, má také významnou ekologickou stopu. Tato rostlina má na kontě podle USDA (U. S. Department of Agriculture) čtvrtinu všech pesticidů používaných ve Spojených státech (v sezóně 2017/2018 byly USA na třetím místě v produkci bavlny). Americká bavlna těží z dotací, které udržují nízké ceny a vysokou produkci. Tyto faktory jsou jedním z prvních článků v soukolí, které řídí globalizaci módy.
Není to jen nadměrná výroba oděvů, co škodí prostředí. I následná péče o ně, tj. praní, přináší závažné problémy.
Jak praní přispívá k celosvětovému problému s mikroplasty
Všichni jsme viděli znepokojující titulky: „Mikroplasty prší z nebe“, „Kontaminace mikroplasty se nelze zbavit“ nebo „Mikroplasty nalezené v 90 % stolní soli“. Tak jako je znepokojující množství částic po celé planetě, stejně tak jsou nesčetné způsoby, kterými každý z nás přispívá k jejich šíření každý den. Od plastové láhve na vodu, kterou hodíte do koše, až po šampon, který jste dnes ráno použili ve sprše… Cokoli dalšího, co můžete přidat do seznamu, je zdrojem mikroplastů, které mnozí z nás s sebou nosí celý den.
Jak zjistil výzkum Univerzity v Plymouthu, pokud máte ve skříni syntetické tkaniny, přispíváte k problému pokaždé, když hodíte oblečení do pračky. Ze tří testovaných typů tkanin bylo shledáno, že akryl je nejhorším „pachatelem”. Při praní 6kg náplně při 30 °C nebo 40 °C se do systému odpadních vod uvolňuje v průměru 730 tisíc vláken. Polyester je dalším nejplodnějším viníkem, který při každém praní dodává téměř 500 tisíc. Směs polyester-bavlna je z hlediska mikroplastické zátěže méně závažná, ale přechod na 100% bavlněný oděv (k dispozici jsou i jiná přírodní vlákna) je samozřejmě nejlepším způsobem, jak snížit „mikroplastickou stopu“ vašeho šatníku.
The Economist k tématu uvedl krátké videodokumenty:
Skutečná cena za módu
Každý rok končí na skládce miliony tun oblečení – je to jedna z nejrychleji rostoucích kategorií odpadu na světě. Jak může módní průmysl dále růst a zároveň řešit environmentální potřebu lidí, aby si koupili méně oblečení?
Toxická vlákna
Jediné praní prádla může uvolnit až 700 000 mikroplastických vláken, z nichž mnohá končí v oceánu. Nyní některé průkopnické módní značky vkládají pod mikroskop materiály, které používají.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.