Věra Beranová píše o úloze portrétu a portrétní fotografie v současném umění a představuje probíhající výstavu Víta Cimbury.
Portréty ve výtvarném umění jsou jednou z nejtěžších a také z hlediska publika i nejžádanějších disciplín. Z historického pohledu k jedněm z prvních portrétů na našem území patří parléřovská galerie významných osobností konce 14. století umístěná v trifóriu Katedrály sv. Víta. A tak máme dnes představu o podobě například Karla IV., jeho žen, církevních hodnostářů a dalších osobností té doby. Nová éra však nastala s objevem fotografie. Proti předpokladům se nesplnily představy o konci výtvarného zpodobnění lidské tváře. Fotografie nenahradila kresbu, malbu, grafiku… tedy tradičně pojatý portrét. Jako jistý důkaz potřeby a místa malované, kreslené, či graficky zpodobněné lidské tváře mimo jiné svědčí „Slavín“ Maxe Švabinského, který ve své době zpodobnil významné osobnosti české kultury a umění.
Portrétní fotografie si proti předpokladům vydobyla své významné místo, nejen ve smyslu její snadné dosažitelnosti, tzv. věrného otisku, ale sehrává i svou roli v rámci výsostného uměleckého ztvárnění. Získává si v naší současnosti také zcela novou podobu ve smyslu selfie. Stačí se jen projít turistickými centry. Nechci být jedovatá, ale pro mnohé z návštěvníků významných památek je v podstatě jedno, kde se zrovna nacházejí. V Římě, Praze, Paříži, či Českém Krumlově? Jde tedy o novou podobu autoportrétu, kterou podnítila a umožnila technika.
Zatím jsme psali o portrétní fotografii jako takové. Přeci jen bude asi rozdíl mezi portrétem pořízeným z utilitárních důvodů (tedy na různé průkazy, registrace, který musí splňovat jisté předpoklady) a fotografií tzv. uměleckou. V dějinách české fotografie najdeme řadu různých přístupů k zpodobnění lidské tváře/postavy, jako například u Jana Saudka, Roberta Vana, či Františka Drtikola. Jistě, že každý z nich se vyjadřoval specificky, často využíval různé technické možnosti. Technika tu jistě sehrává velkou roli, ale sama o sobě nehovoří o podstatě umělecké/výtvarné úrovně. Nás však bude zajímat jiný pohled na fotografický portrét. A tím je: koho si autor (fotograf) vybírá k zpodobnění/fotografování.
Stačí se jen podívat na nepřeberné množství různých časopisů prezentujících v podstatě anonymní lidskou tvář, stylizovanou do dobové představy o ideálu krásy. Jsou však portrétní fotografie, kde jde o hledání podstaty toho zpodobňovaného, i když jde o anonymní tvář. Jako dokument této cesty můžeme uvést individuální i skupinové portréty Jindřicha Štreita. I když anonymní lidská tvář zde nese řadu sdělení. Ve Štreitových fotografiích jsou to často doslova otázky existenciální. Chudoba, vyděděnost, ale někde i naděje.
V rámci našeho pohledu na portrétní fotografickou tvorbu bychom neměli zapomenout na fotografie vytvořené v rámci prezentace skutečných, či jen dobou deklarovaných osobností. Samozřejmě nemůžeme zde hledat přímou úměru mezi hodnotou samotné fotografie a osobností na ní vyobrazené. Ale i když s tímto předsevzetím k fotografii přistupujeme, nezbavíme se posuzování tváře, osoby, osobnosti… Stručně a snad i poněkud povrchně vnímáme, posuzujeme, hodnotíme v jistém souzvuku obsah i formu, tedy co (v našem případě kdo, jak, jakou formou).
Pomiňme jejich výtvarnou hodnotu, tedy jak, a zamysleme se nad výběrem těch možných osobností (co, kdo). V úvodu jsme vzpomněli portrétní galerii „Slavín“ Maxe Švabinského, i když se nejedná o fotografie, ale grafiky, jde o výběr „osobností“. Byli to zástupci českého uměleckého, kulturního, společenského světa, jako například T. G. Masaryk, Mikoláš Aleš, Bedřich Smetana, Julius Fučík, ale také Konstantin Biebl, Jan Drda a další. Více než padesát lidských tváří. S odstupem mnoha let, které uplynuly od vzniku této série musíme konstatovat, že vlastní umělecká hodnota Švabinského portrétů neztratila nic na svém významu. Jeho výběr osobností nám (a každému dalšímu současníkovi) položí však otázku o vlastním významu zpodobněných osobností.
S jistým dobovým fotografickým Slavínem se můžeme v současnosti setkat ve výstavních prostorách Muzea moderního umění v Olomouci. Autorem několika desítek fotografií je výtvarník Vít Cimbura, absolvent VŠUP, který se mimo svou fotografickou činnost, kde se prezentoval například cykly Pražské předměstí, Pražské chodníky, zabývá také nábytkovým designem a propagační grafikou. V Olomouci vystavuje sérii současných tváří, většinou spojených s jistým společensko-politickým nasměrováním. V této souvislosti nás musí napadnout: budou tyto tváře žít dál, ne jen díky svému fotografickému zpracování? Uveďme zde některé:
Luboš Dobrovský, Martin Palouš, Jan Sokol, Tomáš Sedláček, Karel Schwarzenberg, Jiří Suchý, Jindřich Štreit, Magda Vášáryová, Alex Vondra, Petr Pithart, Petr Oslzlý, Ivan Klíma, Jiří Černý, Josef Jařab, Vl. Špidla, M. Žantovský, Pavel Rychetský, Karel Sidon, Svatopluk Karásek, Václav Malý, Cyril Svoboda, Martin Hilský, Jáchym Topol, Marta Kubišová, Táňa Fischerová…
Čtenář se po přečtení těchto jmen jistě zamyslí nad tím současným „Slavínem“, nejen nad trvalou výtvarnou hodnotou fotografií, ale i osob, či osobností, které si autor Vít Cimbura vybral ke svému výtvarnému vyjádření, ke své tvorbě.