Ivo Šebestík píše ve třetím díle své eseje o politických podmínkách a vývoji v rámci protektorátu Čech a Moravy, který vznikl v březnu roku 1939.

První část eseje najdete zde a druhou část potom zde.

Nejrůznější formy českého odporu, neloajálnosti a nesolidarity s Němci

Jistá míra opatrnosti Německa v čase, kdy měl protektorát pod kontrolou Neurath, pobízela české obyvatelstvo k nejrůznějším projevům odporu vůči okupantům, kteří se před světem prozatím ještě zdráhali hrát s úplně odkrytými kartami a nespustili ještě teror po celém území okupovaných zemí. Mohlo se zdát, že Hitler má čas, že Německo postupuje se svými plány prostě pomalu, krůček za krůčkem, naprosto pragmaticky.

A tak se občas udály drobné i větší provokace z české strany, o kterých si ovšem důkladní Němci vedli přesné záznamy. V lednu 1940 se v Praze hrálo zvláštní „mezistátní“ utkání v ledním hokeji mezi Německem a výběrem takzvaného Protektorátu. Němci před osmi tisíci diváky prohráli 1 : 5. A německý zpravodaj meldoval, že se Češi chovali „naprosto provokativně“, když bouřlivě schvalovali údajně nesportovní zákroky českých hokejistů proti německým. Němečtí diváci, většinou čeští Němci v Praze, se velice divili, že se před zápasem hrály obě hymny, tedy i ta bývalého Československa. Vždyť Československo už neexistovalo!

Další zajímavá zpráva z německých zdrojů (31. leden 1940) informuje o „českém národním separatistickém hnutí“ a o tom, že bylo podáno 184 trestních oznámení. A dále, že na území staré Říše (tedy v Německu) povážlivě narůstá počet českých dělníků, kteří se snaží utéct do zahraničí, hlavně do české legie ve Francii. Německý zdroj tvrdí, že tato legie má už 15 až 16 tisíc členů.

V únoru téhož roku bylo v Brně zatčeno 21 osob v rámci německé snahy o likvidaci komunistického hnutí. A německý zpravodaj referuje o podobné akci vedené i v Praze proti socialistickému hnutí mládeže. Takto bylo na území Čech zatčeno celkem 224 osob socialistického hnutí a 111 komunistů. 21. února si Goebbels poznamenává do svého deníku, že Neurath hlásí v Berlíně, že v protektorátu je vcelku klid, jenom že Hácha zvažuje rezignaci. A Himmler v téže době debatuje s Hitlerem o možnosti propustit 2000 českých studentů. Kvůli „dobrému dojmu na Čechy“. To byl ovšem názor Neuratha, nikoliv Hitlerův, ani Himmlerův. Ten naopak doufal, že Hitler takto neučiní.

V březnu 1940, v den výročí okupace, zabavili Němci v Olomouci letáky a Hácha odeslal Hitlerovi blahopřejný telegram, který mu zřejmě slovo od slova nadiktoval Neurath. Toto si s nemalou dávkou škodolibosti poznamenal Němec von Hassell do svého deníku. Také Goebbels si do svého deníčku učinil poznámku v tom smyslu, že Češi mohou být rádi, že nemusí následovat příkladu Polska, ve kterém Němci už teror rozvinuli do velké šíře.

Češi jako zbloudilé ovce

Mezi Němci obecně převládal názor, že Češi z Čech a Moravy historicky patří do Říše, že jejich národní specifika jsou omyl, který je třeba „napravit“. Ne okamžitě, postupně a s použitím jen takového násilí, které bude nezbytně nutné. Jsou to vlastně toliko zbloudilé ovce, které se zatoulaly daleko od ohrady. A Němci věřili, že mezi Čechy se najde dost takových, kteří se ještě rádi a s vděčností do říšské ohrady vrátí. Dodnes německá historiografie věnující se například postupnému územnímu i etnickému formování Franské říše (viz Michael Peters: Geschichte Frankens, Nikol Verlag, Hamburg 2013) s uspokojením konstatuje „úspěšnou naturalizaci“ Slovanů v rámci franského lidu i státu od počátku 8. století.

To, co si poznamenal Goebbels, tedy nebyla anomálie, ale úplně běžný názor, jaký v zásadě sdílel i Heydrich, který Čechy pohrdal, ale uznával kvality jejich pracovní síly a odborné zdatnosti. Z pohledu těchto nacistů měli být Češi velice výkonnými pracovníky pro Říši. Za to směli být ušetřeni válečné fronty. Takto se Němci vůči Čechům stavěli vlastně do role dobrodinců, kteří to s Čechy myslí dobře. A kdo z Čechů a Moravanů tohle nechápe, musí zkrátka z kola ven.

„Uškrť tu svini!“

Další oficiální zpráva o české „neloajálnosti“ opět pochází z pera německého zpravodaje a týká se soutěže v zápase, která se konala v pražské Lucerně. Když černoch Esau bojoval s německým zápasníkem Wernerem a držel ho pod krkem, diváci údajně volali „Uškrť tu svini!“ A když Němec Schmied porazil jednoho českého zápasníka a zvedl ruku k německému pozdravu, ozvalo se prý z hlediště: „Při tomhle nemusíš zdvihat tu svoji pracku!“

Týž zpravodaj si pak postěžoval, že až na výjimky zůstali Češi lhostejní k Hitlerovým narozeninám. Naproti tomu pochválil české fašisty za to, že „kritizovali západní mocnosti“ a České národní souručenství. V červnu 1940 se říšský prokurátor u Lidového soudu zabýval ilegálními odbojovými časopisy V boj a činností Obrany národa, které pochopitelně charakterizoval jako velezrádné. Od začátku války, tedy od září 1939, bylo takzvanému Lidovému soudu předáno na 500 osob, které byly zadrženy při pokusech o „ilegální“ překročení hranic s úmyslem vstoupit do francouzských legií.

Češi jsou nepoučitelní. Čechy a Morava by se měly rozdělit

V červenci téhož roku se Kurt Ziemke, pověřenec říšského Ministerstva zahraničí, zamýšlí nad budoucností takzvaného Protektorátu. Soudí, že jsou Češi nepoučitelní, že pěstují panslavismus v naději na bolševické hnutí a má starosti i se Slovenskem, které mu připadá „zamořeno komunismem“. Pokud jde o germanizaci, která je nepokrytým cílem německého snažení vůči Čechům a Moravanům, pak si Ziemke stěžuje na malou početnost německých kolonistů, kteří by ve větším počtu mohli germanizaci českého obyvatelstva urychlit. Ziemke také soudí, že by se měl Protektorát rozdělit a oba kmeny českého národa, Čechy a Moravany, od sebe oddělit. Větší naděje na germanizaci vkládá do Moravy, jejíž hlavní město Brno má velice početnou německou minoritu. Proto by se měla Morava přímo přičlenit k Říši.

Ovšem ani Slovensko nedopřává Německu kýžený klid, neboť tamní vláda údajně odpírá slovenskému národu jeho toužebné přimknutí k národu německému. V srpnu se Ziemke opět věnuje plánům na rozbití Protektorátu. Soudí, že Moravská Ostrava by měla připadnout okresu Katovice, Čechy by se měly stát součástí sudetské župy, ale některé kusy Čech by měly připadnout Bavorsku, okres Budějovice k župě Ober-Donau a Morava s hlavním městem Brnem k župě Nieder-Donau. Český úřednický personál může být zachován, ale vedoucí místa připadnou výhradně Němcům. Němčina se stane jediným(!) vyučovacím jazykem, takže čeština se potupně vytratí z užívání ve veřejném prostoru.

31. srpna 1940 informuje prostřednictvím dr. Lammerse Neurath Hitlera v obsáhlém dopise jaksi věcně o českém vztahu k Říši a k Protektorátu. Píše, že by bylo chybou domnívat se, že se Češi vyrovnali se ztrátou samostatného státu. Obyvatelstvo se sice „celkem dobře přizpůsobuje novým poměrům“, ale činí tak z chladného uvážení situace nebo ze strachu před následky. Je tedy nutné zvážit, co je třeba dělat, aby byly splněny německé cíle, které spočívají v začlenění země do Říše a v „zaplnění prostoru německými lidmi“. Neurath s Frankem soudí, že nejlepší cestou by bylo okamžité vysídlení Čech a Moravy. K tomu ale není dost Němců k osídlení obou zemí, takže k takto radikálnímu řešení netřeba přistoupit. Oba strůjci neblahého osudu Čechů si ale s potěšením všimli, kolik je mezi Čechy a Moravany „plavovlasých a inteligentních lidí“. Takto se prý Češi lidí od Poláků a netřeba tedy s nimi zacházet jako s Poláky.

Neurath, Frank a jejich poradci soudí, že původně byl mezi Germány a Slovany z českých zemí velký rasový rozdíl, ale že tisíc let sousedství a soužití část těchto rozdílů smazala. Za to mohou Češi vděčit tisícileté příslušnosti k Říši. O tom, že české země byly plně integrovanou součástí římské říše, kterou je ale nutné chápat jako říši německou, patří dodnes v Německu (nejvíce v sudetoněmeckých kruzích v Bavorsku) k obvyklému mínění. Zásadní rozdíly mezi pojetím feudálního a moderního státu tento názor nebere v úvahu. Češi prostě patří do Německého prostoru a basta! Smutné je, že podobný názor zastává i část současných českých „elit“, které se samy z českého národa vydělují a přisuzují si status výjimečnosti.

Hitler se k těmto návrhům postavil následujícím způsobem. Vysídlení Čechů nepřipadá v úvahu, neboť nikdo si nechce vzít sedm miliónů lidí k sobě. Nepřeje si rozdělení Protektorátu, neboť tohle území má být spravováno vcelku. Přeje si, aby se zamezilo smíšeným sňatkům mezi Němci a Čechy, a to proto, že „jedna strana je méněcenná“. Rozumí se, že ta česká.

Dne 29. 9. 1940 byla uzavřena dohoda mezi Německem, Itálií a Japonskem. Údajně čtvrtým členem této aliance se měl stát Sovětský svaz. Stalin ale členství v tomto spolku odmítl, čímž zklamal Goebbelse, který se ve svém deníku už radoval, že takto západní plutokraté ztratí už úplně naději na bolševickou pomoc. Politickou situaci ve světě před válkou a v jejím začátku by bylo možné charakterizovat jako obrovskou míru nedůvěry každého vůči každému, ovšem v zajímavé symbióze s vypočítavým a zlovolným taktizováním. Na tomto bojišti se skutečně měnila situace každou minutu.

Goebbels: „Hácha je hodný, trochu unavený starý pán.“

V říjnu toho roku pokračovaly vlny zatýkání na území Sudet, kde zbylí Češi poslouchali vysílání z Londýna. Německý zdroj rovněž referuje o zesílené činnosti českých komunistů. K. H. Frank navrhuje zvýšit podíl Čechů pracujících v Říši, což má mimo jiné odčerpat část českého obyvatelstva z českých území. Také Frank věří v příliv Němců do Protektorátu. V dopise Lammersovi se Frank věnuje rovněž otázce vysokoškolského studia českých studentů v Říši. Soudí, že na některé vědní obory mohou být Češi v Říši přijímáni. Pokud jde o vysoké školy na území Čech a Moravy, pak jejich zavření platí do listopadu 1943. Na tom se nic nemá změnit, leda jejich uzavření prodloužit.

V listopadu 1940 si Goebbels poznamenal do svého deníčku: „Projížďka nádhernou Prahou, zcela německým městem. A o den později: „Návštěva u Háchy. Hácha je hodný, trochu unavený starý pán. Jsem na něho také velmi hodný… V každém případě mám dojem, že si mě oblíbil.“ Potom Goebbels povečeřel s Frankem. Při večeři mluvili, jak také jinak, o taktice vůči Čechům. Goebbels soudí, že se má postupovat „tvrdě, kdykoliv třeba, mírně, když jde o nepodstatné věci“. Ke konci tohoto svého záznamu Goebbels zmiňuje setkání s českými ministry: „Ani jeden z nich mne neoslnil. Tuctové zboží a střední kvalita. Ale to je velmi dobré. Všichni jsou nadšeni mou návštěvou.“

Německý dokument nazvaný „Asimilace Čechů“

V březnu následujícího roku 1941 vznikl dokument nazvaný „Asimilace Čechů“. V Protektorátu bylo zřízeno celkem 15 takzvaných „oberlandrátů“, tedy úřadů, které dohlížely na správu v této oblasti. V tomto textu zabývajícím se „asimilací“ se píše, že Češi dosud „nejsou zralí“ k asimilaci a že mnohý Čech, který se chtěl přihlásit k německé národnosti, byl odmítnut jako „zmetek“.

Němci ovšem nebyli spokojeni ani se situací na Slovensku. Německý zpravodaj melduje z Bratislavy, že v tomto hlavním městě se „zostřilo poslovenšťování“. Vpád Němců do Sovětského svazu v červnu 1941 vyvolal německé obavy z obnovení česko-ruských vztahů, tedy z panslavistických očekávání. (Německo nikdy nemělo rádo, když se „jeho“ Slované příliš kamarádili s Rusy.) Tajná policie referuje o tom, že válka mezi Německem a Sovětským svazem vyvolala mezi Čechy „radost“. Údajně je většina Čechů přesvědčena, že počáteční vítězství wehrmachtu na sovětském území jsou obdobou ruské taktiky z roku 1812, kdy Rusové vylákali Napoleona hluboko dovnitř svého území, kde mu za pomoci zimy uštědřili zdrcující porážku.

V té době Němci pokračují v represích a zatýkání především členů tehdejší komunistické strany. V červenci 1941 bylo jen v Brně zatčeno 120 osob. V rámci bojů na sovětské frontě projevili čeští fašisté přání nechat se naverbovat do wehrmachtu a bojovat proti Rusům. Němci ale tuto nabídku českých fašistů odmítli. Důvodem byla německá nedůvěra vůči nim. Na Slovensku byl postoj k válce se Sovětským svazem velice rozporuplný. Hlinkovci viděli v boji s Ruskem cestu k osvobození ostatních slovanských národů od ruského vlivu. Jiní nacionalisté ve válce viděli naději na rozšíření slovenského území směrem na východ. Ale na Slovensku byly také panslavisté, kteří se k útoku na jiné Slovany stavěli negativně. Těchto rozporů si pochopitelně němečtí zpravodajové všímali bedlivě.

V červenci se po celých Čechách objevovaly protiněmecké nápisy a na stěnách se objevovaly kresby sovětských symbolů, srpu a kladiva. Češi také předvídali budoucí spojenectví Západu s Ruskem nápisy se jmény Churchilla, Roosevelta a Stalina v jedné řadě. Objevovala se také hesla: „Anglie vítězí – Německo prohrává“, „Vítězství Sovětů – Sověti všude“, „Ať žije Beneš!“, a podobně. I o tom samozřejmě německá zpravodajství meldují horlivě.

Odbojové akce a provokace vůči Německu probíhaly na území Čech a Moravy i po celý zbytek roku 1941. Dne 2. října 1941 ale střídá Neuratha ve funkci zastupujícího říšského protektora v Protektorátu obergruppenführer SS Heydrich. Jím začíná nová neblahá kapitola dějin takzvaného Protektorátu, v níž Němci postupují vůči Čechům mnohem tvrdším a důslednějším způsobem. Heydrich má v české otázce jasno. Jeho program vůči Čechům zazněl v řeči k vedoucím německým činitelům, kterou pronesl právě u příležitosti svého nástupu do funkce v Praze.

+++

Nejpodstatnější části tohoto zásadního nacistického projevu budou tvořit úvodní část dalšího pokračování tohoto textu. Závěrem této první části musím zmínit své hlavní zdroje, ze kterých jsem vycházel při psaní článku o německém protektorátu zavedeném v Čechách a na Moravě německými okupanty. Je to především kniha So oder so doktora Borise Čelovského. So oder so obsahuje množství především německých dokumentů týkajících se „české otázky“ mezi lety 1933 – 1945 a takto ve spojení se třemi díly publikace Němci a Německo Edvarda Beneše pro mě představoval zásadní zdroj. Dalším z pramenů pak je kniha německého historika Detlefa Brandese nazvaná Češi pod německým protektorátem. A vedle ní i kniha Das Buch Hitler, vydaná v Německu v roce 2005, která obsahuje výpovědi osob z nejbližšího Hitlerova okolí. A konečně mi byla cenným pomocníkem také rozsáhlá francouzská monografie „1937 – 1947 – La guerre-monde“, napsaná kolektivem autorů a vydaná v nakladatelství Gallimard v roce 2015.